<< OBSAH >>

Karel H o f f

T + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra

Kapitola devátá (Ne nedůležitá!)

Radostně plyne čas v Tymy.

Čas svádí - čas mámí - čas před námi nepokleká.

Bratr můj četl tuto jedinečnou věc a oznámil mi, že je to blbost. Pravil: “Kdybys nemařil čas! Tolik hezkých hospod je na světě.” A bavili jsme se dále o Tymy, o Tygrovi i Ťapuškinovi - a až se opil, opět řekl památná slova: “Ještě by to šlo, kdybys tam nemotal různé jiné osoby a ponechal volné pole jen pro ty dva - Tygra a Ťapuškina.”

Usmívám se při vzpomínce.

A zapisuji dále, neboť vše se vším souvisí. Každý velký čin se skládá z mnoha malých, ale nutných blbostí. Tuto kapitolu zamontovávám proto, že chci čtenáře seznámit s prostředím, do něhož později Tyza s Ťapuškinem zavítají. A Tyza provede ČIN. Jaký? Jaké hodnoty? Jestliže je čtenář poučen výrokem: “Tolik hezkých hospod ... (hrome!) ... Každý velký čin se skládá z mnoha malých, ale nutných blbostí”, pak mu jistě představa ČINU mocnáře jasně vyvstane na mysli.

Když bude číst a nebude přeskakovat stránky, neboť pravím: POZOR na vytrhávání z kontextu. Pravda, je to beztrestné, ale dají se tak páchat trestuhodné věci, ba činy.

Jednoho následujícího dne před budovou věznice v Ping Pongu zastavila tři auta. Z prvního se vybatolil Don Quichot, ministr vnitra. Z druhého jeho spolupracovníci. Ze třetího spolupracovníci spolupracovníků. Zabušili na vrata, nad nimiž se skvěl nápis Vítajte u nás.

Od vzniku lidského rodu existují jedinci, kteří překračují příkazy a obyčeje a později zákony. Od vzniku lidského rodu existují i místa, kde se dotyční, proti své vůli, scházejí. Ta místa jsou zpravidla nějak ohrazena, či jinak upravena, aby jejich uživatele nelákaly zbytečnosti. Již počátkem druhého tisíciletí př.n.l. existovaly v Číně trestanecké tábory. Vydržely dodnes a rozšířily se všude. Opuštěné ostrovy, kobky, hladomorny, káznice, věznice. Jak se Seneca veselil na Korsice, jak bujaře poohlížel na laškování vln Dreyfus, nudící se na Ďábelských ostrovech. Kdoví proč Casanova prchal z příjemně vytopené kobky; proč si Vidocq nezamiloval galeje atd. Jsou to slavná jména: Dannemory (zde pykal L. Luciáno), Petit Hotel (již zmíněný Vidocq), pevnost v Ivry (zde dodýchal Jean Maria Bastien Thiry), St. Quentin (uplynován C. Chessman) ... Filosof, nevinný velezrádce, souložník, šéf mafie, budoucí detektiv, atentátník, vrah... Pestrý vzorek.

Podle Lotra de la Mňaukanda existují pouze dva typy zločinců: Ti, co škodí lidem, a ti, co škodí vládcům. Vůbec to v Tymy vzali zajímavě, ale tím se nebudu zabývat, protože vše je ve Velicevelikém zákoníku. Nejslavnějším tymáckým vězením je Ping Pong. V době bušení mise ministerstva vnitra na vrata ho spravoval již několik let Přemysl la Přemy. Kocour na svém místě. S fenomenální pamětí. Nezkažen školou, poněvadž ho jeho moudrý otec odvolal ze studií v druhé třídě obecné školy, jelikož seznal, že učitelé nejsou schopni naučit jeho ratolest násobilku. Přemysl tedy vlastnil zdravý rozum, i když ne svým přičiněním. Zdravý rozum jej zavedl do Mé strany a ta do Ping Pongu, kde se plně uplatnil; nejdříve jako číslo 3 028 061, posléze jako ředitel vězeňské správy. Ve své funkci proslul hodně. Vydržel přes všechny převraty, a proto zavedl za mírný poplatek speciální výuku: Jak se udržet u koryta. Měl hodně žáků!

Rád poučoval na tribuně u vězeňského hřiště, kde mezitím hráli káranci rugby (vždy rozděleni na slabé a silné, aby hra měla šťávu). Ačkoli měl (jak již řečeno) fenomenálně fantastickou paměť, držel si po ruce několik profesorů matematiky a mnoho statistiků, kteří vedli evidenci vězňů. Stav vězňů není zanedbatelná veličina - tedy jejich počet, samozřejmě. Profesoři vyšší matematiky, hravě počítající ve čtvrtém až osmém rozměru a řešící rovnice o l86 neznámých, však často s údivem konstatovali, že jejich výpočty se jeden od druhého neobyčejně liší. Mnohdy odchylka činila až 5 - 8 456 pruhovaných chovanců. Není divu, že to počítání začali flinkat. Přemysl jejich výpočty od oka schvaloval větou: “Nevadí. Zase pár psů proti nám štěkajících, zmizí beze stopy, protože matematicky.”

A tak Ping Pong vegetoval, vězni se střídali a dozorci žili.

Idylický běhčas věznice narušila silně činnost nových soudců Lotra, Vraha a Ochlastoviče dlM. Nezvládnutelný počet odsouzenců svým množstvím hrozil okrást vězeňskou správu o vyšetřené peníze a potraviny, původně patřící do rozpočtu na výživu káranců. A tak po krátké plodné poradě Přemysl rozhodl, aby byla část vězňů puštěna a nebo vystřílena.

Všichni mu rozuměli a muklové se většinou nepouštěli.

Nějaké inspekce v Ping Pongu nikdy nepoznali, a tak jaké překvapení, že po otevření vězeňské brány se Quichot a jeho druzi museli důrazně ohradit proti snaze dozorců zatáhnout je do cel. “Jaká inspekce? Jaký ministr vnitra? Takových už tu bylo. To my tu máme i Einsteina a Aristotela. Však se s nima seznámíte při rugby. To svět nežral - ministr vnitra. Co lžete, šibalové. Dostali jsme zprávu po telefonu, že vás máme zavřít. Kde si myslíte, že jste? Snad u kadeřníka... Já se poseru!” řval na Quichota jakýsi statný chlapík (nohsled č.3).

Překvapeného ministra vnitra se pokusil vysvobodit z rozpaků Hamula, jenž vystřelil do vzduchu. Quichot, zamračen a podivně rozkolísán na duchu, se otázal nejbližšího bachaře, kde je Přemysl, protože by s ním rád mluvil důvěrně. Dostal kbelíkem po hlavě a po malé tahanici, během níž mu napuchla huba, se s vypětím všech sil ukryl za hradbou svých spolupracovníků. Po Hamulově výstřelu se vězeňské prostory zarojily bachaři a mise ministerstva vnitra se dala na útěk zběsilý. Jenže domorodci se vyznali; stačili quichotovce obklíčit a s veselými tvářemi se do nich hotovili pustit pořádnými obušky.

A taky se do toho dali.

Odpor ministerstva ztroskotal a jedna kobka se zaplnila. Byla to útulná celička, v níž pobíhali psi a ze stropu kapala voda. Navýsost jasně se ukázalo, že mise ministerstva vnitra opět neuspěla. Přemysla přivedli jeho nohsledi, aby se podíval. Ředitel Ping Pongu nakoukl okénečkem a spokojeně zabručel. Na stěnách byla přisátá kompletní honorace ministerstva vnitra, u stropu sám Don Quichot. Po podlaze běhali strašně hladní pejsci a předháněli se v zápolení, kdo déle setrvá ve vzduchu a kousne si. Dařilo se jim. Řev nešťastníků byl hrozný.

“Vypadají slušně”, otočil se Přemysl ke svému nohsledovi č.l. a dále pozoroval zajímavou scénu vypůjčeným dalekohledem. Jak tak koukal, ožralý jak prase, napadlo ho, že slušně oblečení, a navíc ozbrojení vězni, představují solidní kapitál pro jeho další kariéru. Div neonemocněl z myšlenky, jež ho roztřepala nedočkavostí a pravil vzrušeným hlasem: “Bratři spolubojovníci, kompatrioti! Právě jste byli svědky, jak jsme potlačili rafinovaný pokus zločinců, ba neostýcháme se říct - protistátních banditů - o dobytí nejslavnějšího zařízení popravného v našem státě. Měli v úmyslu, což z nich jistě vytřískáme, osvobodit politické kárance, naše nepřátele. Zavolejte novináře a informujte Despotu.”

Přemysl, který tak procítěně řekl zařízení popravné místo nápravné a nevědomky smazal rozdíl mezi slovy a skutečností, pln radosti a naděje odcházel prožívat u flašky svůj triumf. A aby se ubezpečil, že řekl vše nač myslel, vybídl nohsleda č. 4, dosud nečinně stojícího, k akci těmito slovy: “Nelelkuj, kompatriote, když se jedná o vážné věci. Odspěchej zatelefonovat Tizuškovi, klukovi zlatému.”

Nohsled č. 4 pokrčil rameny a loudal se do vězeňské kanceláře. Nemělo cenu povídat, že telefon je pouze slovo, zapsané v inventáři. Bylo zbytečné vzpomínat drahému představenému, že ten černý klacek s dvěma černými zaokrouhleninami na koncích je dávno propitý. Nač brát milému blbu veliteli zafixovanou představu tvrzením, že ten telefon je vlastně francouzák.

Přemysl kráčel do svého obydlí s jásavou tváří, avšak s myslí zaplněnou kombinacemi na “nejvyšší úrovni”.

“A proto,” dedukoval, jda po vězeňském dvoře, “to BYLI nějací kontra, nějací teroristé - teď je to módní - odhodlaní na vše. Páni, kdo ví, jak bych dopadl? Ale hergot, já bdím na své předsunuté hlídce méstranismu. Hergot, já bdím! ... Z toho bude pochvala. Vyznamenání. PRACHY!” Poslední představa jej tak nadchla, že vězně - uklizeče nezkopal jako obyčejně, jenom ho kamarádsky plácl přes žaludek a tvář. Ani se neotočil, když za ním zašplouchala voda z kbelíků vězňových druhů.

Skvěle naladěn, zalezl ředitel Ping Pongu do své kanceláře, srazil podpatky před fotografií slabomyslné tváře svého krále a chlastl si z vědra, až zavrávoral. Usedl, počkal až se místnost zastaví a dal si poslat pro kárance Ksichta a generála Supuru. Měl tyto hochy v oblibě a rád s nimi hrál karty a kostky, nebyl-li náhodou v P P někdo z tt. Než přišli, zkontroloval, zda karty jsou dobře poznačené, a zapálil si cigaretku, oddávaje se plně fantastickému pocitu skvěle vykonané hlouposti.

Muži, kteří měli posloužit jeho osobnímu blahu, viseli na stěnách a láteřili, když zrovna neplakali. Mnozí hovořili z cesty a někteří recitovali. Quichota vzpamatovala hezká doga, která ho tak jemně zula, že mu slzy vystřelily z očí gejzírem. Řekl, posunuje se po stropě opatrně: “Mlčte druzi! Nic není ztraceno. Je tu sice jenom voda a psi, ale v nejhorším se dá žít i z toho. Hamulo, slez dolů, posero, a zakousni jednoho čokla. Až uvidíme, co to udělá, slezeme všichni a zakousneme další. Když to dobře půjde, vydržíme čtrnáct dní.”

“Potěš Ajak!” zvolal Hamula a Vaxum namítl: “Přece nám snad něco k jídlu dají, když už nás tu mají.”

Don Quichot se opovržlivě zasmál (inu Mňaukandovec). Ostatní smutně vzdychli a Koksa, odpovědný za náboženský odbor mi. vni., mektal: “Jak Daniel v jámě lvové, ale ti tam byli ze šutru.”

“Jsme ztraceni,” zašeptal Avin, “nikdo o nás neví!”

“To neví,” ujistil je Quichot a znovu dorážel na Hamulu, který byl nejblbější: “Do prčic, padej dolů a zahryzni to zvíře, ať se netrápí!”

Dogy se trápily mohutnými výskoky, jak se snažily dosáhnout na pijavice z ministerstva vnitra. Překrásné tesáky a blesky v očích zarudlých vyzařovaly jediné trápení: strhnout, zakousnout, sežrat!

Ti psi se těšili!

Hamula byl tedy po právu nejistý a váhal, i když byl blbý. Nakonec ale poškozené mozkové závity zvítězily a Hamula se zasmál a řekl: “I David pobil Goliáše a Claris vylezl z planoucí hranice živ k údivu soudců. Jdu na ně...”

A spadl za pochvalného pokřiku přátel. Za pět vteřin bylo po všem.

“Ti mají hlad,” zbytečně konstatoval Don Quichot fakt evidentní.

“Mě bolí ruce,” zasténal někdo a Orbon mu poradil: “Tak se pusť.”

Všichni se pevně drželi.

<< OBSAH >>