<< OBSAH >>

Karel H o f f

T + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra

Kapitola šestá

Jak se Despota seznámil s redaktorem tt Lyonem Ťaxem a jak poselství Mourka de la Mňaukanda nečekaně roztrhne tuto kapitolu na dvě části

Král, Kac, Rasputin a Mydlář s Ťapuškinem se přiblížili na došlap k výchozímu bodu pátrání, jejž si určili po malé poradě v jedné útulné hospůdce. Před nimi, kromě toho, že všechno prchalo, se tyčila hospoda, v jejímž štítu byl vystaven na obdiv nápis U Tichošlápka Tondy. Tyza přečetl ona slova s takovým zanícením, že ostatní měli co dělat, aby uplivali plamínky poskakující na mocnářově postavičce.

“Kde to jsme?” otázal se Ťapuškin, neboť se probudil.

Jelikož k hostěnici směřovala jeho zadnice (jak visel na katově rameni), nerozpakoval se Tyza a roztouženě reprízoval: “U Tichošlápka Toníčka.”

Ministerský předseda mlaskl spokojeností a pak slyšeli, jak mlasklo ještě něco, pak se rozletěly dveře krčmy a v mžiku se u jejich nohou válelo několik postav zle dotlučených. Ve dveřích zaujal vítěznou pozici Toníček, přáteli zván Kruťas. Sotva spatřil blížící se bandu krále, změnil se jeho spokojený obličej velice výrazně. Despota kýchl, zajuchal a zvolal nadšeně: “Toníku, to jsme my. Hej, tvůj Tizuška a přátelé. Už se těším na BEBUOKAN a slivovičku. Juch, joch!”

“Do prdele,” zahučel Tonda, “to je radosti. Máte peníze, smradi?” A zmizel v hostinci svém. Tonda vládl svému výrobnímu prostředku tvrdě. V jeho restauraci se děly často věci, přesahující svým významem místo, kde vznikly. Zde vymyslil Pomlčka de la Mňaukanda Mou stranu, zde se upekl nástup de la Mňaukandovců k moci. Byl to chrám pitoreskna, svatyně Blbosti. Tonda měl rád, když hostům chutnalo. Komu nechutnalo, toho vyhodil. Kdo se bránil, zjistil, že Toník je trénovaný. I Mydlář, starý rváč, uznal šířku jeho dlaní (i když tajně).

“Ťapuškine,” pravil Despota Demokracie, obraceje se ve dveřích k zadku svého tajemníka, “upozorňuji tě, že nezanecháš-li svých blbinek, navedu Tondu, ať ti přemístí chrup.”

“To mohu udělat i já,” vykřikl Rasputin a upustil Kace, což Tygra vyvedlo z rovnováhy a zmizel i s knězem jako blesk v krčmě. Ťapuškin na Rasputina hodil škleb ošklivý, ale neměl, protože střelec proslul i zlomyslností. Počkal až ho Mydlář s Ťapuškinem na rameni minou, a když Mydlář vkročil do dveří, zvolal přesvědčivě: “Hele, letadlo!” Ťapuškin, děcko naivní, zvedl hlavu prudce. Zadunělo vrchní dřevo dveřní a ministerský předseda znehybněl.

Hospoda proslula svou prostorností. U stěn stály, a to se Tygr divil, stolky dřevěné, a u nich seděli, a to se divili všichni příchozí, nějací lidé. Hned u vchodu vlevo se vcházelo do mňaukandovského salonku. Jenže Tyza nezabočil, nýbrž pokračoval v chůzi pajdavé k výčepu, který vydával své bohatství v malém výklenku. Mohl by v něm být ustájen kůň. Omámen hospodským pachem upustil Kace, čímž bezprostředně ovlivnil jeho další osud. Kněz prudce změnil směr, vrazil do kamen a objal je.

Od pultu letěl po Tygrovi mistrně hozený půllitr, aby, ajakžel, v důsledku špatně propočítané dráhy zasáhl jednoho stolovníka do hlavy tak šťastně, že onen spáč se probudil, rozhazuje šavle na všecky strany. Tonda šťavnatě zaklel a zařval vzápětí: “Zase si napudrovaný, bestie!” Myslel svého krále, ale vztahovačný Mydlář zabručel něco o fackách. Tonda se sebevědomě zašklebil: “Tak ty si král, hovádko boží. Měl bys něco poručit a honem.” Tyza se usmíval a labužnicky se oblizoval při pohledu na přeplněné regály.

“Já chci rum!” zapištěl Ťapuškin, opět dokazuje svou schopnost okamžité orientace. Rasputin po něm šlehl pohledem, až to ve vzduchu prásklo jak pravý bič, a poradil Mydlářovi: “Prašti s ním o zem!” Mydlář, dobrák jeden, přikývl: “To je ono, o zeď.” Tyza, už žmoulající sklenici BEBUOKANU, zvedl ruku a vykřikl: “O zeď ne! O zem!” Mydlář držící Ťapuškina za zátylek jako kotě, se mrazivě usmál a procedil mezi tesáky: “Mně na nějakém ď či m nesejde. Já s ním švácnu o stěnu!” A udělal to. Despota zkoumavě sledoval svého tajemníka: “Ležíš?” “Vstanu,” odpověděl Ťapuškin, roztažený na podlaze. Rasputin přistupující k pultu do něho jen tak mimochodem kopl. Ťapuškin se mu zakousl do lýtka. Rasputin zasténal, zamával rukama a trefil úspěšně Mydláře do přirození. Kat máchl pravicí, zařinčelo sklo a Rasputin vyletěl na dvůr i s pevně zakousnutým Ťapuškinem. Mydlář vycenil zuby, vyskočil do okna, koupil pecku do hlavy od trámu, že zaletěl až k pultu, otřepal se a skrčený prohvízdl po mocném odrazu oknem, aby práci dokončil.

“Je důsledný,” uznale pokýval hlavou Tygr a napil se, až to zabublalo. “Toto zjištění - té důslednosti - mě potěšuje,” pokračoval král. “Kdyby byl každý roven katu, mnoho problémů by ubylo.”

“Jakých například?” zvídal Tonda.

“Především těch nedůsledných,” vecl král.

“Úch!” podivila se hospodská sešlost moudrosti podivné.

“Tož co, jak se ti vládne?” zeptal se nedbale Antonín a zapálil králi i sobě doutník cubánský.

“Ujde to, mám víc času na chlastání. Sem tam taky přemýšlím.”

“Ó my nešťastníci,” zabědoval Tonda a hosté truchlivě pokyvovali hlavama. Ba i zapěli.

Ze dvora k ním doléhal hluk šarvátky a z vedlejší místnosti veselý povyk. Despota byl informován, že vedle hraje karty jakýsi chlapák z Doupěte s někým od novin.

“Karty jsou dobrá věc. Co hrají?”

Tonda točil pivo, hlavou taky a řečnil, že je to divná dvojice. “Ten uniformovaný si dal ke mně revolver do úschovy. Prý se bojí, aby nebyl uveden v pokušení a nezastřelil protihráče při pokusu o podvod. Když jsem tam vešel s alkoholem, zrovna ho ten od novin držel pod krkem a řval na něho, že mu ty rejdy s esama trpět nebude,” hovořil Tonda dále a Tyza se zájmem poslouchal. “Jak mi dával ten kvér, říkal, jak se jmenuje, ale kromě syčení jsem nic kloudného neslyšel.”

“Aha, už vím, kdo je to,” usmál se Tyza a cvakl si BEBUOKANU.

“To je dobře,” děl Tonda a napjatě naslouchal zvukům ze dvora, neboť měl obavy, aby se ti rváči nedostali do sklepa, kde má uloženy zásoby alkoholu.

Najednou to v hospodě zašumělo překvapením. Protože i Tonda šuměl, otočil se Tyza a rozšuměl se s úsměvem taky. Tři kroky od něho stál nahatý chlap s nemožně křivýma nohama. Hlasitě plakal a bolestně vzhlížel k Tondovi. Král dopil a znalecky hodnotícím hlasem, bez sebemenšího překvapení, konstatoval: “Můj blbý Sakosaku, ty zvíře.”

Kapitán Černé gardy skleným zrakem pohlédl na mocnáře, a pak znovu bolestně na Tondu. “Oholil mě. Úplně. Jsem znemožněn. Toto nepřežiju, má čest je ohrožena. Poslední šance. Tondo, dej sem ten revolver - já se… ať mám o co hrát.”

“Netykej mi!” tvrdě řekl hospodský.

Sakosak zaregistroval svého vládce: “Tizuško, ten lump mě ožolil o žold za tři roky. Ba víc, já jsem prodrbal žold celé Černé gardy.”

Despota se vyprostil ze zpocených pacek svého kapitána a zeptal se ho, s kým že to tak těžce prohrál, vždyť je přece jinak karbaník vyhlášený. Vtom se z venkovna ozvalo dřevěné praskání a výkřik Rasputina: “Hele, Ťapuškin vletěl mezi sudy!” a zajásání Mydláře: “A hlavou jeden otevřel!”

Reakce Tondy byla okamžitá. Zavrčel a mohutným skokem do okna opustil výčep. Tyza zvolal: “Bravo.”

Naproti tomu Sakosak zabědoval a odšoural se k nejbližší židličce. Klesl na ni do sedu, zapomínaje v opilosti, že nemá trencle, jež by jeho pytlík značně protažený schraňovaly. Sotva dosedl, vyletěl do výše se strašlivým zaúpěním a ihned vytvořil ze svých dlaní fíkový list i drbací stroj najednou. Poskakoval po hospodě a žalostně ječel. Do rytmu jeho poskoků začalo osazenstvo krčmy tleskat a Tyza se přidal. Tleskali takto: Tlesk... tlesk, tlesk...tlesk...tlesk, tlesk, ...tlesk...tlesk...tlesk, tlesk... tlesk, tlesk... (No jenom si to zkus, čtenáři. Nejde to? Tak si sedni na pytlíka... Až si zase sedneš, čti dál).

A v kartách svlečený Sakosak Sak hořekoval: “Au! Ajaku mstící! Joj! Jej! Haj! Hoj! Ty lumpe redaktorská! Ty rejde! Useknu ti šourek... Tlesk ... tlesk... Toto bolí, toto bolí, snad se mi pracička podbřišní nezahojí... Ty svině Ťaxova! Ach, ach, Tizuško, králi můj, jak trpíš.”

Tyza zanechal bouchání ťapky o ruku: “Ale příteli, já vůbec netrpím. JÁ se bavím.”

Sakosak ronil slzy, přítomní pijáci se veselili decentně a objevil se Lyon Ťax.

Redaktor tt byl dobře posilněn alkoholem, usmíval se a v ruce držel flašku. “Copak je s tebou, hejhulo připosraná,” oslovil Sakosaka. “Hrajeme dál, ne? Vidím tady mocnáře, ten tě založí.”

Sakosak přestal poskakovat a důstojně, s jednou rukou mezi nohama, kráčel k pultu. Zasalutoval, uchopil láhev a zavedl její hrdlo do svých úst.

“Nazdárek králíčku,” řekl Ťax, přistoupil k Tygrovi a podával mu ruku. Tyza popil, potřásl redaktorovi rukou a pravil: “Těší mě. To tys napsal, že mi v hlavě duní jak v krápníkové jeskyni?” (viz tt. č. l4).

“Abych se přiznal: napsal jsem to při plném vědomí!”

“Vida,” řekl zase Tyza, “co má být oběšeno, nikdy se neutopí. Vydali na tebe zatykač.”

“Pha, za těch pár vět?” mávl Ťax rukou.

“Za věty ani tak ne,” uchechtl se Tyza, “ale za ty kopy urážek méstranického majestátu.”

“Pravda, už dlouho jsem nenapsal tolik pravdivých hovadin,” usmál se redaktor a vybafl na Sakosaka: “Nečum, vole!”

Kapitán Černé gardy Jeho Veličenstva krále Tymy protáhl obličej a se slzami v očích hledal pomoc u šéfa. Řekl: “Řekni mu něco!”

“Dopadneš špatně, redaktorský,” řekl Tyza.

“Hle,” zvolal Ťax, “hlava státu našeho mě varuje. Však pravím: víš ty vůbec, jak myslel mozek lebky 1470 před 3 miliony let? Život je pohyb, příteli. I neandertálci si myslili, že tu budou věčně, a mamuti ještě žrali, když zmrzli. Kde je Atlantida? Co kecáš, co vyhrožuješ, smrtelníku. Přežil nějaký farao svou pyramidu? Dočkali se Mayové věčnosti? Hovno, přátelé. Ani Řím nenapadlo, že se o něm někdy bude pouze učit blbě. Ani ajakisté netušili, že je vystřídá někdo jiný, a to si mysleli, že vytvořili nejdokonalejší řád. Ta prokletá touha po NEHYBNOSTI. Ta vzpoura nedomrdků proti vesmíru. Ať žije pohyb, jediná jistá veličina. I tento řád, tele panovnické, půjde v prdel a zůstanou jen vzpomínky a údiv nad zabedněností. Však i ti, co budou ty VZPOMÍNKY luštit a kroutit hlavama, budou vystřídáni dalšími, kteří budou taky kroutit hlavama. Věru, Tygře de la Mňaukando, králi nynějšího novověku, budeš za 100 či 600 let vystupovat z šera dávna jako brilantní ukázka experimentu zvaného méstranismus. Podívej se do zrcadla, člověče - blbost ti vypadává z bělma. Napij se se mnou, otroku. Staň se lepším... Však co to povídám. Ty jsi král. To jak bych vlka přemlouval, aby zanechal ničení oveček a stal se jejich pěstounem.”

“Promiň, že ti skáču do řeči,” řekl Tyza, “ale mezi ovečkama, a zvláště v Tymy, jsou pěkná hovada.”

“A vytvářejí stranu!”

“Jakou?”

“Velkou slovy, malou činy!”

Tyza se zasmál: “Fráze, příteli. Chceš snad tvrdit, že tak precizně vybudovaná policie, vězeňský systém, propaganda a další demokratická zařízení sjednocující lid do pevného šiku, jsou malý čin?”

Ťax: “To ne. To bych lhal. Takový demokratismus potvrzuje správnost Velikého Učení. Ať žije Má strana, jíž jsem hrdým členem. Pocit, že se podílím na vládě lidu prostřednictvím zfalšovaných voleb, mě zahrnuje takovou vlnou entuziasmu, že mi naprosto nevadí nedostatek tkaniček do botek. Navíc vědomí šťastné, že ty jsi můj král... Kriste Ajaku... No, co bych povídal. Spíš by mě zajímalo, co ti řekl Velký Vystupovač Z Létajícího Talíře ufONI po tvém televizním představení.”

“Ani se nezajímej,” zachmuřil se Tyza, “a nekaž mi náladu.”

“Dobře,” řekl Ťax a dal se zpívat na melodii vzdáleně připomínající soul:

“Coltrane zaručeně chápe jak

mi je když slyším

nějakýho sluncem nedotčenýho bopovýho muzikanta

kterej se snaží

najít kořen bolesti...”

Tygr se zatvářil trochu překvapeně a trochu obdivně. Než se však mohl přidat k Ťaxovu řvaní, stala se srandovní věc. Černá postava, s bílým kroužkem okolo krku, s řevem, z něhož se dalo identifikovat pouze jméno Svatého Viselce, vyletěla od kamen, do nichž kdosi právě přiložil, a objal Sakosaka, který od překvapení silně prdl. Kac (byl to on) mu řval do ucha: “Ajaku! Synku slunce! Ty tadý? Přicházím z pekla na tvé kývnutí. Má duše zakusila žár ohňů Luciferových. Hle, celý zadek mi hoří (Kacovi doutnalo sako). Jen tvůj příchod mě přesvědčil o nesmrtelnosti.” Přitom cloumal se Sakosakem, jenž vlastnil tvář šílence a snažil se kraulovými pohyby vyprostit. Kac líbal Sakosaka na tvář a zahlédl Tygra. Jasný obraz Despoty zapůsobil na ožralé závity slepičího mozku. “Ha,” zařval Oto Kac, “vidím zde i Tygra. To není nebe, to je bordel. Pusť mě do pekla, zlosyne!”

“Neangažuj se Oto. To není Ajak. To je Sakosak - ta kráva,” poskytl Despota duchovnímu vysvětlení.

Kněz si však svou fixní ideu nedal vzít, pouze pevněji uchopil kapitána ČG za hrdlo a pokračoval v křiku vyčítavém: “Ajaku odpuštěnče. To, to... takové nebe, to je tvoje odměna, na kterou čekám při každém zakoupení losu? Zda-li víš, ty vole, jak je krušno na světě? Nedělej, že nevíš! Psal jsem o tom přece v Nové Bibli. Jenom se nevykrucuj. Chápej, já jsem dělal, co jsem mohl. Já se za svou pozemskou pouť nemusím stydět jak ty, pacholku. Já jsem nikoho nepodvedl. Naopak! Rval jsem se s frakcionáři. Ve jménu tvém, ó, můj pane. V tvé víře založil jsem smíšený pěvecký sbor. Skoro DVACET mladých jinochů a děvek radostně cvičí svůj hlas ke chvále tvé. DVACET - to je číslo. Kamaráde, když si představíš, že v Tygrogradě je jenom asi 200 000 mladíků a mladic, musíš uznat... Co ty na to?”

Sakosak zareagoval chvatem jitsu - jitsu. Bezchybně provedl chvat "upadl hlavou do břicha". Kac hekl a zaklel, až se dřevěný Ajak, umělecké dílo visící na stěně, lekl a zaškubal nohama.

“Kruci,” zvolal hlasem dopáleným kněz, “ty mě budeš mlátit do solarusu plexusu?” A vrátil Sakosakovi chvat "upadl hlavou do břicha".

Vnitřnosti pana kapitána, přepracované několikadenním pitím jedovatin, přivítaly tento zákrok a blijanec jak Brno plácl na Kace. Ten zajektal (takto: jekty, jekt, ty, yy), zaujal pozici na všech čtyřech packách a pokyvoval hlavou jako člověk, který je překvapen. Sakosak se dopotácel k pultu a s vražednickým výrazem pokračoval ve zvracení. Tentokráte na pult.

Tyza se odsunul od Sakosaka dále a bedlivě ho studoval. Chtěl pronést několik vět (možná i více, člověk u cvoka nikdy neví), ale předběhl jej redaktor, do té doby se bavící nanebevstoupením Oto Kace.

“Představ si, Despoto, že jsem jednou vykročil od “35 zvonů” a u první pouliční lampy, na niž jsem hned zaklepal hlavou, ti vidím mohutného černého psa s bílým obojkem. Přišlo mi ho nějak líto, a proto jsem ho vzal za ten obojek a táhl ho k nejbližšímu světlu, protože jsem byl zvědavý, zda je to boxer nebo buldok. Ale z prapodivných příčin každá lampa, když se to hovado pod ní objevilo, zhasla. Tak jsem se s tou stvůrou tahal přes půlku Tygrogradu, až jsem pod jednou pořádnou lampou dostal ze zoufalství nápad a posvítil si zapalovačem. Víš, kdo to byl?”

“Kdo jiný, než toto boží přirození,” vykřikl Tyza. “Už v Nové Bibli psal o tajemných přeměnách, o jeskyních plných přízračných obyvatel. Asi do něho nějaká ta bytost vlezla rozředěná koňakem.”

“Tys četl Novou Bibli?” (nedůvěřivě Ťax).

“Příležitostně... V noci se dějí věci. I já byl jednou vyhozen z hospody “U holubníka” - ale to jsem ještě nebyl král, samozřejmě. A hned po prvních krok - sun - krocích jasně vidím kráčet proti sobě muže v uniformě. Jelikož jsem měl velmi špatné zkušenosti se šatlavami¹⁾, opanovalo mě rozhodnutí šlapat důstojně a klidně ignorovat nebezpečí. Ale když jsme se měli míjet, objevil se zčista jasna nějaký kandelábr, já o něho kapku zapackoval, porušila se rovnováha věcí a už mě ten chlap držel, abych nespadl, když jsem do něho vrazil. Považoval jsem se za zatčena a kráčel poslušně po jeho boku s jeho rukou (rámě zákona, napadlo mě!) na vlastním rameni snad třicet metrů. Snažil jsem se podat vysvětlení, a pokud si vzpomínám, vykoktal jsem za těch zhruba 27 yardů tři slova, což je slušný výkon po týdenní chlastanici. Jenže - uniformovaný najednou zoufale zařval: “S ožralcem, a ještě takovým, se nebavím!” A nechal mě ležet, protože do mě strčil, a sám upaloval pryč. Divil jsem se velice. Až přátelé, kteří pozorovali scénu napínavou s porozuměním, mi za několik dní vysvětlili, že to byl železničář.”

Lyon Ťax i hospodáři se lehce zasmáli. Zasmál se i Sakosak a pokračoval v blití.

“Nerad bych,” řekl Ťax, “kdyby se kvůli historkám ze života, byť poučným a zajímavým, zapomnělo na žold Černé gardy, který už hodinu patří mně.”

“Nesmíš se, můj milý, příliš upínat k mlhavým nadějím. I klasici varují před unáhlenostmi.” (Tyza s lišáckým šklebem).

“Blbě mluvíš, králi bědných. Doufám, že v zájmu obličeje svého kapitána, nebudeš popírat má práva. Já klidně zfackuji i tebe.”

“Jako panovník musím být moudrý,” zvedl významně mocnář packu, rozhlédl se po hospodě a čekal, co kdo na to. Nikdo na to nic. I ti, co chtěli jít čurat, raději zůstali sedět. Tyzův obličej téměř zpřísněl: “Lyonku, tvé naděje se rovnají kartě, zvané full house, známého Billa Hickoka. Dostaneš hovno, ve financích nám řádí John Law!”

“Ale, ale,” podivil se redaktor tt, “já myslel, že ministrem financí je Černobílek la Oč^2).”

“Ano? To je pro mě překvapení. Ony mají banky něco společného s financema? Žil jsem v bludu. Domníval jsem se, že banka je velká hospoda nebo bordel. Žel, slyším, jak jsem se mýlil. To mám opravdu radost a vy jistě také, poněvadž Černobílek je blbý jak lejno,” usmíval se Tyza pohrávaje si za řeči virtuozně skleničkou.

Ťax mávl packou ve významu: vím své, ale odbýt se nenechal. “Opravdu marně přemýšlím nad tím, jakým způsobem budeš ten žold vyplácet mně.”

Tyza ledabyle odvětil: “Nijak, stejně budeš zavřený.”

“Ha,” vykřikl novinář veselé citoslovce a pokračoval, plácaje Tygra do zad: “Šťouchale povedený, a kdo mě zabásne? Na mě posílal Seržej vždycky rotu parašutistů!”

Mocnář důstojně snesl důvěrné buchance do zádiček, odkašlal si a oprášil svůj kabátec z modré vlny; upravil červenou kravatku s barevným vzorkem (květinky červené ostře, žluté, modré, černé, hnědé, fialové, zelené a bílé) a oznámil Ťaxovi, že nemusí mít obavy o to, kdo ho zatkne.

“Otka to jistě nebude, že?” uchechtl se redaktor tt.

Tyza řekl, že si lidi samozřejmě přivedl a ti že okamžitě zakročí, jenom co ukončí cvičení na hospodském dvoře.

Lyon zajásal a vykřikl: “Nejsi tak blbý, zahrajeme si mariáš. Kde jsou tak dlouho?” Navíc Despotovi sdělil, že si počínal jako lukostřelec při střelbě na vzdálený cíl.

Monarcha, už namazaný, zamumlal: “Nikoloveli... Já věděl, že to není z tebe.”

Ťax se nenamáhal opravit svého krále, ba naopak zařval: “Skvělé. Senza. Tak co bude s těma kartama?”

Despotovy oči se rozšířily rozkoší: “Bude, bude mela mariášnická. My, ty, Ťapuškin, Mydlář. Už se těším... ale něco mě trápí, na něco jsem zapomněl. Co to bylo... už se tady o tom mluvilo. Och, paměťníku paměťový!”

“Nebreč, nenaříkej, nebreč - národ je na tebe hrdý,” zazpívali hospodáři.

Tygrovou tváří jako by projel tank - samá brázda značící vysoký stupeň přemýšlení.

“Skutečně se nepletu,” řekl Ťax, sleduje pozorně svého krále, “tvá tlamička zdá se být zrcadlem Naj Cebudakových obrázků.”

Král vyletěl na nohy. Zvolal: “Obrázky!” Sedl si. Zvolal: “Moji poddaní!” Povstal. Zvolal: “Veřejné mínění!”¹⁾ A potácivým krokem zamířil k prvnímu stolu, kde sedící projevili silné znepokojení.

Tyza, na němž se již zřetelně projevovaly účinky BEBUOKANU, usedl těžce (a se štěstím) na volnou židli, objal jednoho ze starších mužů a zjihlým hlasem pravil: “Hochu můj, co tomu říkáš? A nelži! Lež trestám. Co říkáš mým plánům? Plánům mé a tvé Mé strany. Svému monarchovi. Je tu horko! Za lež zavírám. Povídej, jestli mě máš trochu rád.”

Starší muž se napil piva, utřel si vousy a rozvážně se zeptal: “Na co co mám říkat?”

Tyza se vzpřímil na židli tak prudce, že se jen náhodou stačil zachytit hrany stolu, na němž naštěstí nebyl ubrus. Čtenář jistě pochopil, co by se stalo, kdyby ubrus byl...

Však nebyl.

Tyza se dlouze zadíval na staršího muže a řekl rozzlobeným hlasem: “Co kecáš? Chceš snad stvrdit svou pitomost prohlášením, žes neviděl můj rozhovor před krabicí, která dělá obrázky, na něž se máte dívat? Že nemáš televizi? Neříkej mi, žes byl na noční směně. To tě zavřu!”

Oslovovaný se znovu napil piva a dlouhou chvíli hleděl na Tygra, rozevíraje a zavíraje širokou a zlověstnou dlaň. Zdálo se, že v duchu otrhává větvičku akátu v jednoduchém dvojtaktu: praštit ho, nepraštit ho, praštit ho... Vyšlo “nepraštit ho”, protože řekl: “Myslíš projev. Měl švih a tvoje plány taky. Takto se nám stáhla prdel!” A starší muž lapil mouchu, stáhl z ní kůži a opět děl: “Takto se stáhla!”

Tyza této didaktické poučce (či hříčce slovní) neporozuměl, rozhlížel se a hledal spásu u Lyona Ťaxe, potom v alkoholu; nakonec zabreptal: “Mlha padla na krajinu, viditelnost minimální. Konstruktivní program je nenásilí v akci. V novém je lepší než ve starém: skutečnost, či barevný sen?”

“Abych pravdu řekl,” vybuchl starší muž a praštil pěstí do stolu, “serete mě. Serete všechny! Všechny vlády stojí za hovno kudrnaté. Nečuč králi! Ten náš absolutistický - despotický - monarchismus mně může vlézt na záda!”

“Královská monarchie,” vlídně opravil L. Ťax.

Ale starší muž se rozvášnil: “Ať je to království nebo republika! Vždycky jsou lidé dole a lidé nahoře. Vždycky malí dělají na velké!”

“Zdá se mi, že chceš říct, že na mě děláš,” usmál se Tygr a zatřískal několikrát po sobě hlavičkou o stůl.

Starší muž dorazil pivo souseda a zařval: “A já, blbec starý, Mé straně věřil. Nevěřím!”

“Víš, že máš asi pravdu, když tvrdíš, že na mě děláš,” zamyšleně se usmíval Tyza. “Ty na mě děláš, já za tebe vládnu... Ale ty zapomínáš, že vlastně vládneš ty, protože já to říkám. A tak když vládneš, a ty vládneš - když to říkám - musím ti teda říct, že máš chyby ve svém stylu vládnutí,” meditoval Tyza.

Starší muž se mračil už dlouho, po těch slovech úplně zčernal a chtěl něco kecnout, leč rozmyslel si to.

“No proto,” řekl Tyza. “Nerebeluj. Ostatně je to marné. My již nedopustíme, abys přestal vládnout. Máš moc!”

“Já že mám moc!” vykřikl starší muž a vyskočil. Jeho soused jej zatahal za rukáv a potichu mu domlouval.

“Máš moc práce. Ano, řekls pravdu - dělat se musí. Jinak bys ztratil moc. Možná si řekneš, že se na takové vládnutí můžeš vysrat a budeš chtít přestat dělat,” pokračoval Tygr ve výkladu. “Ale,” zvedl prst, “ty jsi na omylu, protože ty moc nemůžeš ztratit, neboť jsi k ní historií předurčen. No a právě proto jsme tady MY, abysme ti připomínali tu realitu a to radostné, uvolňující zjištění, že máš moc.”

“Práce!” tvrdě řekl muž.

“Přesně!” rozhodil Tyza rukama samou spokojeností.

“A v tom je, vážený, síla méstranismu,” vykřikl Ťax. “Připomínat lidem, že vlastně oni vše řídí. Ta jistota, kterou otěhotní méstranismem zušlechťovaný národ, když se čas od času doví, že on je jediným zdrojem vlády v méstranické zemi. Nihil novi sub solo, neboť pohořím se vládnout nedá. Lidstvo by mělo dostat ještě jednou šanci... Vykládá se ve světě o socialismu...”

“Ve světě je keců! Já ale národu šanci poskytnu. Budu válčit s Puskem!” zvolal král, povstal a zasalutoval.

“My jsme pitomci,” řekl starší muž.

“Ale vládnoucí,” zasmál se Ťax.

“Máme blbou mládež!”

“Ó, mládí, ty nezkrotné hříbě v ohradě...”

“Samá soulož, žádné tvořivé bourání!”

“Hle, chrabrá revoluční krev...”

“Přes mrtvoly.“K mrtvolám!”

“A náš vůdce?”

“Náš obraz!”

“A my vládneme. Ta lež!”

“Ó pravda, sláva, věř!”

“A když chce člověk něco říct...”

“Brzy mlčí!”

Oba dva: “Neboť všechny cesty vedou k zámku, ale ani jedna se k němu nepřibližuje a ani se od něj nevzdaluje. Telefony na zámku nefungují, a když ano, tak je nikdo nebere. Co zbývá, když ze zámku se nese mlčení či slova: Zde vládne lid! Nic - než věřit SVÉ vládě a nebýt naivní nebo dlouhé a těžké bývá vězení!”

“Tak jest,” zasouhlasili přítomní v hospodě a mávali čepicemi a lahvemi.

Tyza spal od otázky “A náš vůdce?”

Starší muž zdál se zmaten, oblbnut; na fleku by ho uznal každý psychiatr.

“Příteli,” děl pateticky Lyon Ťax a přistoupil k staršímu muži. “Nic si z toho nedělej. Vyhodíme to všecko do povětří!”

Starší muž od Lyona odcouval, pokřižoval se a zaklel zoufale, protože se, nebožák, najednou domníval, že má před sebou agenta provokatéra nebo anarchistu. Narazil si na hlavu čepici a mumlaje: “Mě nikdo nevyprovokuje!” vyrazil z hospody.

Debata byla ukončena.

Ťax si zapálil cigaretu.

Velebný pán O. Kac, sedící na patách, řekl: “Bůh zkouší, po zkoušce odměňuje... Je těžké žíti s lidmi, protože mlčeti je tak těžké.”

Sakosak tupě zíral na sklenice a šavlil a šavlil a šavlil...

Dlouho ale ticho nepanovalo. Jen prchavý zlomek času se ozýval pouze přitlumený zvuk hlasů debatujících hospodářů. Je však čas něco více než míra pohybu? Pitomý film pro zapamatování kam a kdy. Není tolik vteřin, kolik osudů! Není - a basta!

No.

V hospodě “U T.T.” se ozval halas (Františkův nevlastní vnuk), rány a nadávky v přepestré směsici. Dveře od dvora se prudce rozletěly a po několika schůdcích do místnosti vstoupil Ťapuškin po páteři. Tak tak vyskočil z místa, na které spadl. V příštím okamžiku zaduněla podlaha pod tíhou trojhlavé obludy. Ta se rozpadla a zjevili se Mydlář, Tonda a Rasputin.

Okamžitě se zapojili do děje.

Rasputin plivl po Ťapuškinovi, ale chrchel zasáhl Kace, který zaklel jak Jan Sekáč a sekl sebou pod stůl. Vtom Rasputin, překvapen vlastním neúspěchem, spatřil Lyona Ťaxe, přistoupil k němu a pravil, sahaje mu na rameno: “A hleďme. Jsi zatčen, podvratníku.”

Mydlář je oba objal a líbal Ťaxe na tvář se slovy: “Nazdárek, objednávko... Hlavičko šišatá, předměte zájmu mého meče. Dej mi pusinku.”

Tonda se hrnul k výčepu. Zarazilo ho jezero blijanců rozlévající se na jeho pracovním stole. Avšak nebylo pochyb, kdo tu hanebnost spáchal, neboť naháček Sakosak, zadržující blití od chvíle, co se Tonda objevil, nevydržel zapírat a frncl šavličku tak důkladnou, že nejenom zvětšila jezero, ale i pomokřala Tondu. Krčmář se zakabonil, mlčky uchopil Sakosaka za nohy a ruce a přetřel s ním několikrát pult. Kapitán osobní gardy J.V. lehce sténal a bez odporu trpěl. Tonda usoudil, že uklidil, postavil kapitána a takových mu pár vrazil, až se hospoda otřásla. “Vy byste mně z restaurace udělali pěkný kurník. To bude asi ta nová hospodářská šoustava. A nebo si vy prdelníci myslíte, že jste na královském hradě, v tom bordelu? Krucišibenice, kde je Tygr?” ječel vedoucí občerstvovací provozovny.

“Usnul, lazar,” opovržlivě řekl L. Ťax a výmluvným pohybem dal najevo, co si o mocnáři myslí.

“Probudit!” vykřikl kat a šel příkladem. Jenže Despota najednou sounož vyletěl na stůl, divoce se rozhlédl kolem, dal si pravou ruku nad oči a zvolal: “Pryč slunce! Já měl této noci sen... Jdou se hrát karty!” Seskočil ze stolu a packal pryč.

“Stůj, noho posvátná, kam zase kráčíš!” zvolala hospoda (kromě stropu, podlahy, půllitrů, židlí, stolů a dalšího inventáře včetně Sakosaka). Uchopili krále za hrdlo (Tonda) a zeptali se ho (Ťax), kam odchází způsobem “spalme za sebou mosty”.

“Zjevil se mi profét. Sakryš do šťáviček, odcházím hrát karty,” upřesnil Tyza.

“Kam?” zeptali se hromově.

“K Tondovi,” klidně veclo Jeho Veličenstvo.

Vyměnili si pohledy, kdosi zabručel něco o deliriu tremens a jeho podílu na hospodářské politice. Ťax zpěvavým hlasem rozpočítával: “Enten tyky, dva špalíky, král vyletěl z putyky, bez klobouku bos - dej mu do držky!” Vyšlo to na Mydláře. Kat neváhal a udeřil plným rozmachem. Ťapuškin porazil tři stoly. Vykonavatel zabručel nevolí a omlouval svou nešikovnost poukazováním na královu opilost. Kac děl, že Mydlářově paži požehná.

“Fajn,” souhlasili.

“Jestli dovolíte, já si sednu,” řekl Tygr.

“Jo, klidně,” pravil Rasputin.

Mydlář zaťal pěst, přijal požehnání a BUM!

Kac porazil Ťapuškina, který zrovna vstával.

“Co to hrajete?” zajímal se mocnář.

“No ne... Dobytku, víš kde jsme?” zajímal se Ťax.

Tyza se usmál, jak jenom on dovede, a podivil se, proč nejsou v salonku u karet.

“Musíme tě probudit z tremensu,” temně děl Mydlář.

“Herdek, tu je ožralců. A na zemi tymová bankovka,” řekl Tyza a sehnul se pro ni.

Mydlářova I naplno zasáhla Rasputina. Střelec prolétl místností a vyrazil z hospody tři lidi, kteří zrovna vstupovali.

“Sakra, to je jenom desetník,” zklamaně se rovnal revmatický vládce.

“To není možné,” zavyl kat a chtěl vytrhnout z pochvy meč.

Ke krajnosti ovšem nedošlo, protože Tonda zakročil, neboť měl dříví na zimu dost a energetická krize ho netýrala. Dobrá pohoda se navrátila, jakmile usedli v salonku ke karetnímu stolku, který Tonda zaplnil alkoholem. Demokraticky určili sestavu pro hru. Rasputin protestoval proti svému vyřazení, ale marně, protože prý stejně šel už pryč. Sakosak (nad nímž se Tonda smiloval a přenesl ho z výčepu) spal na stole přikryt kobercem, poněvadž Lyon odmítl vrátit na něm vyhraný oděv. Kac seděl v rožku salonku u rožkovního stolku. Proti němu Rasputin. Oba se hotovili hrát šachy. Rasputin, namíchnutý vyřazením z karetní hry, si chtěl na někom upravit hormony, a proto pořád do kněze rýpal větami jako: “Ajak je vůl a ty jsi jeho prorok.” Nebo: “Víra je nedokonalost, fackama tě o tom přesvědčím, blboune.” Kac moudře mlčel a nečekanými pohyby stavěl figurky po celé místnosti.

Karbaníci vstali a políbili se, aby stvrdili, že se nebudou podvádět, když tu...

Desátá podkapitola

se rozevřel strop a na stolek spadl Chajakter, strašidelně nejtajnější agent ČIKŤAPU.

“Fuj,” vykřikli všichni.

Chajakter, sedící na zadnici, dvanáctkrát po sobě kýchl a řekl: “Nazdárek, Despoto, nesu ti tajnou depeši zde v tomto dopise. Posílá ji tvůj bratr a můj šéf Mourek. Je to tajné, jak jsem řekl, závažné a neodkladné.”

“Odložme začátek hry v zájmu národa,” řekl důstojně Tygr.

“Myslím, že se nejedná o národ, ale o tebe,” pravil Chajakter.

“No tak to klidně hrajme,” ozval se Ťax.

“Kdepak, jsou důležitější věci než národ,” děl Tygr.

Chajakter podal králi obálku. Despota dopis otevřel a vytáhl z něj čistý papír. Obrátil ho několikrát v pacce královské, zvedl ho proti světlu, ale marně hledal písmo. “To jsem janek,” pravil, podal list Ťapuškinovi a prozkoumal pečlivě obálku zevnitř. Zkoumání se ztotožnilo s nulou, a proto se zeptal agenta, co to má znamenat. Chajakter odvětil, že neví, že on své splnil a na ostatní sere. Ťapuškin půjčil list Ťaxovi, ten rovněž pátral, avšak vida, že nic nevida, poslal list dále. Nic nenalezli.

“Máte - vy Mňaukandovci - pěkný smysl pro blbosti,” zakroutil hlavou Ťax.

“No ne,” divil se Tygr dětinsky.

“Jasan,” zvolal Ťapuškin, “tajné písmo!”

“Já spíš myslím, že běloba tohoto psaní nabádá Tygra k tomu, aby si s ním vytřel zadek. Jaképak tajné písmo,” (opovržlivě Ťax).

“Je to všechno krásné, ale co za tajné písmo. Tomu nerozumím.” (Pijící Despota).

“Jednoduché,” řekl ministerský předseda, “list je psán neviditelným inkoustem. Teprve když se zahřeje nad ohýnkem, písmo vystoupí z mlhy nečitelna!”

Tygr se zeptal profesionála Chajaktera, zda má podobnou teorii. Agent s milým úsměvem oznámil, že tomu nerozumí, že je specializací atentátník. “Někoho vyrazit do luftu, prosím. Něco zapálit, prosím. Onehdy jsme s Renatem Curciem rozsekali restauraci, protože chtěli, abysme zaplatili. Konečně, i toto je pěkná...” Chajakterovo vyznání přerušil Tonda nesoucí hořící svíčku.

Jaké povídání.

Ťapuškin přiložil dopis k ohni a bystrý plamen mu spálil ruku, takže papír pustil a ten se v popel změnil černý. “Má nešikovnost je obrazem mé duše,” mile řekl Ťapuškin.

“To je ale rána, když je něco takového ministerským předsedou,” (Ťax).

“Ještě větší by byla, kdyby byl zedníkem,” mávl rukou Tyza a foukal Ťapuškinovi bebinko.

“Hele,” zvolal Mydlář lozící po zemi, kam byl sražen shodou okolností alkoholem silným. Ukázalo se, že kat nalezl kousek neporušeného dopisu. Stálo tam: “....dělej vole! Bratr.”

“Ajta! Zajímavá neviditelnost. Jak očité věci se skrývají a šifrují. Holt náš méstranismus. Ó, moji bratři, je přemoudře zařízeno, že na světě je plno trusu!”

“Co když naši otčinu postihlo neštěstí obrovské,” nadhodil Ťapuškin.

“Však jaké as,” zazpíval Despota, jehož mozek se zase koupal v lihu.

“Rozumím představiteli méstranismu,” ujal se řeči Ťax, “chce říci, že jediným neštěstím může být rozum. Kéž by nás to štěstí potkalo.”

“Není vždy tak, Lyonku. Často do neštěstí přicházející štěstí je holé neštěstí,” záhadně kecl osobní tajemník krále.

“Žvásty! Vraťme se k původnímu záměru. Nebudeme přece řešit trapný problém, zda jsou představitelé blbí nebo pitomí. To už dávno vyřešila historie, která jasně dí: Panovníci jsou na světě proto, aby nebylo vše tak jednoduché.”

“Usedli jsme, abychom si zahráli karty. Nuže zpátky tam, kde jsme byli vyrušeni,” zvolal Tyza.

Kapitola šestá (po přerušení)

“Vystřel,” řekl Mydlář Chajakterovi, jenž stále seděl na stolku.

Tajný agent vytáhl pistoli.

“Ajaku!” lekli se všichni.

Toník neztratil duchapřítomnost. Rafl Chajaktera za zátylek a zadnici a hodil ho tam, odkud přišel. Čikťapák narazil na strop a spadl zpět na stůl. Otvor ve stropě už nebyl. Chajakter nečekal až hospodský znovu zasáhne. Udeřil ho preventivně do poklopce, seskočil na podlahu, křikl na Tygra, že Mourkovi vyřídí, že nevyřídil, ďábelsky se zasmál, dupl do parket a zmizel jako blesk.

“Tihle čikťapáci jsou jak krtci,” obdivně řekl Ťax.

Souhlasili s ním, jenom Tonda bouřil a vyhrožoval, že až některého z nich chytne, tak ho přizabije, protože mu z hospody udělali ementálský sýr, což se nelíbí turistům, kteří pořád někam padají. “Furt tu mám policii. Sotva se výletníci přepočítají, už je tu konstábl ze Zrzavého nábřeží a vykřikuje: Já tě jednou dostanu, ty bostonský škrtiči!”

Despota krčmáře uklidňoval tvrzením, že má Tygří Doupě samou tajnou chodbu, takže často neví, zda je nad zemí nebo v podzemí. K čemuž podotkl Ťax míchající karty: “Ty nejsi legalizovaný vládce?” Tygr uplatnil pravidlo skleněného dechu a jedním tahem odvětil, že to tak nemyslel.

“Legální je, co sežere lid,” pravil Ťapuškin moudře.

Redaktor tt se na ministerského předsedu usmál chápavě a řekl: “Dávám do hry Sakosakovo prádlo a oděv svrchní. Snad se vám podaří kapitána obléct.”

Všichni tři protihráči zarytě mlčeli, když předváděl (na hůlce) temně bílé spodky se zřetelnými hnědými skvrnami. “Tak hrajeme o ně?” hecoval Lyon.

Tygr jenom zavrtěl hlavou, Mydlář prohlásil, ať mu Ťax políbí šos, a Ťapuškin děl, že takové má taky. Lyon pokrčil rameny, bystře se rozhlédl kolem, vytáhl zapalovač a nutil šatstvo ke vzplanutí.

“Nechytá to,” podotkl ministerský předseda.

Tváře všech byly napjaté očekáváním. Redaktora škrtání přestalo bavit, a než se kdo mohl vzpamatovat, skočil a Sakosakův zevnějšek zmizel v kamnech rozžhavených.

“Chudák Sak,” vzdychl Tyza.

“Bude tu smrad,” zamračil se Mydlář.

“Ten už je tu dávno,” řekl Tonda.

“A je to,” posadil se Lyon ke stolu.

“Hraje se za hotové!” upozornil Despota.

“Nad sto, pod sto!”

“A flek?”

“Až do nebe.”

“Střecha je pryč!”

“Jsem materialista!” (Ťapuškin). “Vůl si!” (Mydlář). “Tak to rozdej,” (Tonda). Ťax virtuozně zamíchal karty (lupky, lupky), nechal Mydláře sejmout, (Mňask) a Ťapuškin první dostal karty. Tajemník krále mrkl na listy, nechal obrázky ležet a řekl klidně: “Hraju na podpis.” Tyza, rovnající si karty, na něj letmo pohlédl: “Ty chceš hrát.”

“Já hraju,” sveřepě Ťapuškin.

“Nebudeš hrát,” rozhodl král, “kdo by mi tvé papírky s křížky rozměnil?” A položil karty. “Chtěl jsem říct: proplatil.”

Ťapuškin povstal a hrdě prohlásil, že zaplatí každou částku, kterou náhodou prohraje, v což ať nedoufají. Nezaplatí-li, může jej dát Despota zavřít.

Tygr mávl opovržlivě ocasem mourovatým: “Zavřít tě mohu kdykoli. Z toho máme hovno. Nemám pravdu, pánové?”

Mydlář s Lyonem bouřlivě souhlasili. Přesto chtěli dát Ťapuškinovi šanci. Ťax se vytasil s návrhem zajímavým velice velmi. Rozkecal se o čestné dohodě, podepsané notářem. Jestliže bude Ťapuškin někomu dlužit 100 000 tymů¹⁾, stane se dotyčný ministerským předsedou.

“A hovno hnědé,” řekl Tyza opět sprostě.

“Neboj, Tizuško. I kdybych nakrásně prohrál, zůstanu tvým osobním tajemníkem. I to je radost mocná,” naléhal Ťapuškin.

Tyza pravil, že se posere blahem - a napil se děsivě.

Mydlář začal hudrat, proč už nehrají. Strašně se těšil, jak bude ministerským předsedou, a vyzvídal na Ťapuškinovi, kolik ten krmelec nese.

“Asi 160 000,” odfrkl ministerský předseda.

“Výborně. Já beru pouhých 100 000. Tygře, musíš mně zvýšit plat,” obrátil se kat na krále.

“Neagituj!” odvětil tento.

Ťax začal znechuceně vykřikovat, jak ho u karet nebaví plané kecání. “Karty, to je náboženství, filosofie a tudíž zločin překrásný. Vězte, boží chrti, tolik: karty jsou literatura, román psaný vědmami většími než jsou nejobrovitější pisálci. Slyšte, co je napsáno v barvách: Zelená ohlašuje zármutek, nemoc a rozmrzelost, zvláště pak neshody s duchovenstvem, což se především týká zeleného esa. Červená slibuje lásku, zasnoubení, svatbu a červené eso přináší štěstí, zvláště při sedmě. Kule znamenají štěstí (životní zkušenost, že jo!), dobré přátele, dobrý příjem, dárky, kulová desítka hotové peníze, zvláště když ji má protihráč plonkovní. Žaludy varují před falší, podvodem - dívám se na žaludského spodka a skutečně: je cinknutý! - a falešnou přízní. Žaludové eso a žaludová desítka ohlašují dopisy, což je pravda svatá, protože před pádem Chajaktera si Despota značil křížové eso soplem zeleným. Každá karta má svoji roli, Shakespeare psal určitě podle karet! Král v kartách znamená vysokého příznivce, dáma je symbolem nevěsty, ženy nebo milenky. Spodci jsou přátelé. Desítky ve všech barvách ženy, devítky vdovy, sedmičky mladá děvčata. Osmičky nemají žádný význam, jsou to kulisy, sbor statistů, vějíř nicoty.”

“Ty vole. Ty máš cit!” zvolal Mydlář. “Budu na to pamatovat!”

“Fakt, člověče, toto máš psát v tom svém plátku…Takto burcovat méstranické uvědomění…Co na mě tak čumíte?” (Tygr)

“Tygře, ustup tlaku přátel svých, kdo je to ministerský předseda? Vedle tebe, Majestáte. Vždyť ty stačíš všecko posrat sám,” snažil se vlichotit Ťax.

Despota se třepal na hru, a proto kapituloval. Ťapuškin zajásal, objal krále a vykřikoval, jak umí vracet radost i s úroky. Stalo se záhy. Ministerský předseda zahrál hezkou několikrát flekovanou hru a už Mydlář držel Tygra pod krkem, že blbě hraje. Ťax řekl, že není vůbec zvědavý na to, aby platil za cizí tupost. Mydlář k němu přiskočil, ale zarazil ho Ťapuškinův výkřik: “Bratři, líbali jsme se, netlučte se!” Tapuškin měl skvělou náladu a povykoval. Hra dostala bleskový spád. Hrály se hry jak hrom. Smích Ťapuškina přešel brzy v osudu odevzdanou meditaci, kterou semo tamo rušily hlučné rány od rožkovního stolu. Tam hráli Rasputin a Kac šachy o facky a kněz již neviděl na pravé oko. I mumlal si s Březinou: “Nemiluji hru, všecko je mi vážné.”

Vrtkavá štěstěna karetní kolísala a kolísala, až zakopla o Mydláře. Kat békal radostí tři hry; od té chvíle bral prachy jenom Ťax. A dlouho. “Toto musí nutně skončit rvačkou,” zasmušile řekl Mydlář. Zakrátko Ťapuškin projel funkci ministerského předsedy, Mydlář poslední prachy, které měl v bance a které získal prodejem svršků po odsouzencích, a Tyza se rozpačitě usmíval (zůstalo mu nejvíce!)

“Vychází to na poslední hru. Upozorňuji vás kompatrioti, že na dluh nehraju, protože vás znám,” vykládal Ťax a cpal peníze a šeky do aktovky, kterou mu Tonda prodal.

“Švindluješ, hochu,” temně pravil Mydlář a pátravě si prohlížel svou dlaň, jako by ji viděl poprvé.

“Kuš, hanebná karikaturo hazardéra. Je mi líto, přátelé zežloutlí, ale už je tady závěr povyražení. Jak jsem předeslal, na slova nedám. Ťapušo, rozdej, ať si Tyza zavolí.”

Ťapuškin mrkal na Tygra, Tygr na Mydláře a Ťax byl nucen je upozornit, že má dostatečně okopané nohy od toho, jak se dorozumívají. “A to jsme se líbali na důkaz upřímnosti. Ty polibky státníků,” řekl vyčítavě.

Ministerský předseda (téměř bývalý) rozdával karty velmi vlekle, takže to budilo nedůvěru.

Jelikož však propadli karbanu beznadějně, navrhl Tyza po kratší debatě, ať hrají - čtenáři drž se (ty, který neznáš pojmy desetníkový, pětníkový, korunový - dej pac maměnce - a šupky hupky do hospůdky, věř, že objevíš v sobě zajímavosti)...

(Držíme se?) Jak to Despota navrhl? Aha, (poznámky). (Kadubče, když jsi tento posvátný text přepisoval, musel jsi být ožralý jak bomba!) (Kdepak, nebyl jsem opilý, ale text o kartách mne docela nudil, proto tolik překlepů!)

Tyza prohlásil doslovně toto: “Je to poslední hra. A ta se má hrát hop nebo trop. Kompromisy nesnáším, zvláště, když jsme prohráli tolik -?- co se může více stát?”

Nato řekl Ťapuškin: “Toto je politicky vzato - nepravda!”

A Tyza mu odvětil: “Politicky vzato - pravda neexistuje.”

A Ťax dodal, šibalsky se usmívaje: “I jinak vzato - pravda je výmysl lhářů!”

Načež Mydlář praštil pěstí do stolu a křikl: “A vzato tě po hlavě - co to je - to není pravda?”

Ťax odtušil: “TO JE REALITA. A pravda a realita často nenalézají společnou řeč.”

Mydlář: “?”

Tyza: “Karty! Copak se to hodí? Kdo je za to odpovědný? Kdo rozrušil moji aktivitu a obrátil ji ke kartám? Ech, zhyň Tymy!”

Ťax: “To nemá ani hlavu, ani patu. O co budeme hrát?”

Tyza: “Dáme si desetitisícového!” (No a to je ta věta kvůli níž se měl čtenář podržet... Pusť se!) Souhlasili všichni, jenom Ťax kapku reptal, ale posléze zvítězil jeho sportovní duch. Mydlář šel dokonce tak daleko, že nemaje peněz v hotovosti, vsadil svůj výrobní prostředek. Rozpředla se debata o hodnotě zrezivělého meče. Mydlář tvrdil, že je z pravé damascenské ocele, čemuž se všichni upřímně zasmáli, a Tyza doslova prohlásil, že o takovou hovadinu nehraje; kat se zamračil a daly se tušit incidenty. Lyon Ťax pro jistotu odsunul svou židli z bezprostřední blízkosti ruky rozsudku. Tonda založil ruce na hrudi jak Ben Joyce a varoval všechny před demolováním nábytku. Ťapuškin si připravoval lékárničku. Mraky se stahovaly.

Zachmuřený Mydlář vyzval Tygra, aby opakoval své mínění o jeho meči, a nebo ho přiměřeně poopravil. Tyza důstojně zadeklamoval, že nebude nic poopravovat, protože si nepamatuje, co říkal. Lyon chtěl pomoci jeho paměti, avšak nešťastně zapletl do své vzletné řeči Tondovu hospodu s veřejnými latrínami a ihned po hlasitém políčku zalehl pod stůl. Vedoucí provozovny SRAJe (státní restaurace a jídelny) se nespokojil pouze s jedním umrtvujícím zákrokem, ale při dalších narazil na odpor. Pak se ozývaly (zhruba!) tyto zvuky:

Bum. Plesk. Joj. Au. Ruch. Zupp. Brrzzs. Ablabla (Ťapuškin naříkající a hledající umělý chrup).

Ech. Ach. Boch. (Mydlář v akci).

Cink... prššš, šašač (okno).

Jehehehouch! (Tyza držící si roztlučenou hlavu).

Prásk. Šoupa, šoupa. Cumprt. Abzzzzzí (prdící Sakosak).

Žup! Ajak buď pochválennnnnnnnúúúúú (Kac, na něhož se v kritické době postavil Tonda).

Houharr. Rumpt. Ochichochach (Ťax přimáčknutý stolem).

Kulomet! Dejte mi kulomet... Podá mi někdo nůž...? Jejjejejjejjejejje (Rasputin až po jejjejejeje kopající do zadku Tondy. Od jejjejejjeje přiškrcován tímtéž).

Hara řich dun (převrácený stůl - nikdo pod ním).

Bejbeži! Kujva! Ti hňuše! (lépe neurčitelné nadávky Ťapuškina tomu, kdo mu stál na bříšku).

Huch. Huchi. Huch. (Mydlář řežoucí do Ťaxe vší silou).

Eeé.Eeé. Eeé. H. Eeé (údiv Katce, když si sáhl na kalhoty zezadu).

He. Bzzzzi. Řuch (půllitr měnící své skupenství o hlavu Tondy).

Hore háj, dolu háj... (radost Mydláře z dobře vykonané práce).

Nekuště mě, slečno! (výkřik Tygra).

Vrrrabum badum (let Ťapuškina a jeho přilepení na zeď).

Bratři! Nenechte mě TAKTO utopit (skučení Rasputina na jehož hlavu - oddělenou od těla kamny tak, že mu tiskly ohryzek - stékala slivovice a BEBUOKAN niagárně).

Ochpara. Božíčku ještě kapku! (zvolání Mydláře, když dostal od Tondy lavicí a usedl na figurku krále).

ATD... ATD... ATD... ATD...

Trvalo to asi hodinu (asi - těžký termín).

Když zábavná rozprava o hodnotě meče, hospody a záchodu skončila, Tonda kategoricky odmítl jakékoli sbratřovací akce a všechny přediskutované karetníky i nekaretníky vyhodil ven a zamkl hospodu. Samozřejmě zapomněl na Sakosaka. Ten ležel a bude ležet...

Despota a jeho druzi venku ještě chvíli laškovali a kamením větrali zahulenou krčmu, ale brzy narazili na asfalt a začali zpívat. Ťax nutil Tygra, aby mu na kus papíru napsal, že je ministerský předseda, a nebo aspoň osobní tajemník. Despota se vzpěčoval, ale na Ťapuškinovu přímluvu se Lyon stal “osobním tajemníkem krále, ovšem druhým”.

Poučný výšlap Despoty za veřejným míněním zakončili nepřesnou střelbou po sedlácích jdoucích na trh směňovat výdobytky efektivního zemědělství.

<< OBSAH >>