<< OBSAH >>

Karel H o f f

T + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra

Kapitola pátá

Jak se Despota rozhodl prozkoumat reakci lidu po slavném televizním show a jak si vzal na tu dřinu ku pomoci osobního střelce, kněze a kata.

Druhý den po vystoupení v televizi bylo Tyzovi nějak divně. Jednak ten večer po návratu ze studia pokračoval s celou svou suitou v oslavách a navíc byl ztlučen královnou matkou. Jeho nitro bylo vyprahlé. Opanovala ho trudomyslnost a žízeň. Kromě toho ležel na zemi a vše kolem páchlo ukrutně. Nejasně si vzpomínal, že se včerejšího oslavování zúčastnili i cizí diplomaté, a když si sáhl na tvář, vybavila se mu přátelská rozprava s velvyslancem ufONI na téma: Kolik říci méstranické pravdy a jakým způsobem.

Vzdychl a pokusil se nadzvednout. Když se mu to částečně povedlo, vlastnil rozkošně nechápavý výraz se známkami překvapení. Chvíli, co chvíli, dvě vteřiny pozoroval své okolí, aby podlomen na duchu všeobecnou zkázou, jež ho obklopovala ze všech světových stran, opět zalehl se smutným konstatováním: “Do prdele, to je bordel!”

Skutečně, komnata byla pěkně zrajtovaná. Tyza ležel jenom kousek od žulové sochy Předka. Onen dávný de la Mňaukanda do kamene vyvedený zarýval ušlechtilý čenich do podlahy a měl jenom jednu ruku. Na druhé měl položenu hlavu Ťapuškin, zatím dělající, že spí. V jižní stěně byla díra. Zřejmě čikťapáci odešli svou cestou. Stůl byl vzhůru nohama. Židličky dolámané. Obrazy na stěnách byly zneuctěny různými úpravami. Předkové bez vousů nyní vousy měli, předkové dříve s vousy prodělali operace, po nichž bylo vidět zeď. Z Charlese Darwina zůstaly jen oči...

Kromě toho se po zemi válely střepy sklenic, nože a kusy klacků. “Oni se tu rvali, Ajaku slitovníku,” zašeptal zdeptaný Despota a zvedl pohled obtížně k místu, kde měla viset šibenice s oběšeným svatým. Nebyla tam!

“Kde se touláš, kajícníku,” zakňoural Tyza a pokusil se vstát. Brzy jej realita hravě přesvědčila, že to nepůjde najednou, a tak se zatím posadil. Zkoumal, kdo mu svázal nohy, a zjistil, že jsou do něčeho zabalené. To něco bylo zablito, polito vínem a na několika místech natrženo. To něco byla vlajka Tymy.

“Práce toho idiota Dona Macka,” řekl si král a s minimální chlípností v oku pohlédl na dámské kalhotky čtverácky roztažené na židli.

“Nazdar, Tižo!” ozval se Ťapuškin.

Mocnář ani neotočil hlavu. Chvilku něco šramotilo, jako když přebíhají brouci po papíře.

“Zírám, co to máš na nožkách,” řekl Ťapuškin.

“Kapesník,” zahučel král nevolí, doplazil se ke stolní lampě a vinul se po ní jako břečťan vzhůru.

“Vydrží, nevydrží, vydrží, nevydrží... Nezuř Tyzo!” zachechtal se osobní tajemník pádu krále.

Despota seděl téměř zhrouceně a bublal nevrlostí.

“Au!” vyrazil ze sebe z ničeho nic Ťapuškin citoslovce zlaté.

“Co je, blbe vlnkovaný?”

“Ajak to spral!”

“Neber jméno boží nadarmo, praví Nová bible!”

“Taky nadarmo nic neberu,” rozprskal se ministerský předseda, “ten náš svatý mě celou noc tlačil do lopatky.”

Despota rozpřáhl ruce: “Faun starý z hlíny pálené se směje ve středu trávníků, snad věští štěstí zkalené veselých našich podniků.”

“Jo,” ušklíbl se Ťapuškin, “veselý podnik to byl. Faun, no ba. Podívej se jak vypadá.”

Oběšená postava i s šibenicí byla celá dokroucená a domačkaná.

“Teď teprve vypadá realisticky, ten náš svatý... Kruci, bolí mě hlava. A jak!”

“Faun za to nemůže.”

“Nebavím se o Ajakovi. Zajímalo by mě proč na tu pohovku lezeš, když s ní za moment spadneš.”

Ťapuškin opovržlivě zabzdil, chtěl něco říci a sletěl s pohovky.

Vtom se ale ozval skřípavý zvuk (velmi zajímavé - mohl být i pisklavý nebo vrzavý, ba i nachlazený)...

Vtom se ale ozval pisklavý zvuk...

Vtom se ale ozval vrzavý zvuk...

Vtom se ale ozval nachlazený zvuk a král i jeho tajemník se zahleděli k jižní stěně komnaty.

Nikdo ovšem nemá tak daleko k stereotypu jako ČIKŤAP. Jeho podšéf Ax de la Načičiči vylezl ze SEVERNÍ stěny. Vyjádřil překvapení nad stavem královské komnaty a ohromil oba přítomné prohlášením, že jej poslal Mourek pro tajný seznam členů ČIKŤAPU a pro několik jiných strašlivě tajných dokumentů nejvyššího stupně utajení top sup. sacra. “Má to prý být tady,” řekl Ax a rozhlížeje se po rozšvihaném pokoji, dodal s úsměvem: “Bude to fuška. Nevíte, hoši, nic?”

Tyza pokrčil rameny. Ťapuškin zanechal snahy vydrápat se zpět na pohovku a pravil: “Ano, já si pamatuju, že nám Mourek z toho četl a tlumočníci to překládali cizincům, kteří si dělali poznámky a brali kopie fotografií. Pak ale Mourek zalehl a tu knihu si vzal Pedro a dával ji pod zadek nějaké ženské. Viď, Tyzo.”

“Je to možné,” řekl Despota neutrálně.

Ax se opět příjemně usmál, sedl si do křesla a ledabylým hlasem děl: “Já to z vás, chlapci, dostanu. To si pište, my máme neselhávající metody. Tak pohyb.”

“ČIKŤAPE, ČIKŤAPE,” vyčítavě pohrozil Tyza prstem, “špatně dopadneš.”

Ax se nekabonil, když řekl: “Musíme zavést přísné šetření. Upozorňuji vás, že všechno co řeknete, bude použito proti vám, až se váš čas naplní. Zdá se, že dokumenty strašlivého významu uzmuli puští diplomati.”

“To nic není,” pravil Tyza, “to si přečteme v nejbližším vydání zahraničního tisku.”

Ax zastrčil blok, pero i obušek do saka. “To jo, ale kdo to má pořád překládat zpátky do tymáčtiny. Apropo, kde bych v tomto bordelu sehnal nějaký protiméstranický tisk?”

Ťapuškin po chvilce přemýšlení odvětil: “Naproti v hospodě U trůnu, určitě má něco Xurma di Xarma, potom v kuchyni a určitě na záchodě - tam se výborně čte.”

Ax povzdechl, poděkoval, zaujal postoj skokana do vody a zmizel v tajné chodbě.

“Zavři!” zařval Tygr.

Odněkud z hlubin se ozvala odpověď: “Kvůli tobě se vracet nebudu.”

Despota zakroutil překvapením hlavou majestátní. “To je disciplína,” vydechl zdrceně a hodil po Ťapuškinovi popelník, ale netrefil. Ťapuškin nelenil a mrštil po něm sošku oběšeného Ajaka. Tygr balancem uskočil a Ajak praštil Pikpakpoka, který zrovna vtančil do místnosti. Poručík zakolísal, avšak obratně sošku stopl a placírkou ji poslal do čikťapácké chodby. V následujícím okamžiku vytasil pistoli a vyprázdnil zásobník zručně. Třel si naražený nos a rozhazoval nábojnice po pokoji s úmyslem trefit tajemníka.

“Kruci, toto mně nedělej,” řekl Tyza.

Pikpakpok posledním nábojem rozbil jedinou celou historickou amforu, zasalutoval ledabyle a oznámil příchod kněze Oto Kace.

Král se rozčilil a degradoval Pikpakpoka z fleku na podporučíka. Podšéf Černé gardy královské, která se honosila heslem Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam a taky se templářům podobala svým neobyčejně světským chápáním života i své služby, zastrčil osobní zbraň, opovržlivě si odplivl a vykročil ke dveřím, v nichž se cosi motalo.

“Oto, uhni četaři Pikpakpokovi, ať tu nesmrdí,” ječel vládce Tymy.

Gardista zlomyslně do Kace strčil, posilnil se z třílitrové láhve a zvěstoval králi, že mu někdy zrichtuje čumák.

Načež Ťapuškin řekl, že je to vážné, když osobní stráž ohrožuje, byť slovy, královský majestát. “Vzpomeň, žezlo zlaté, historických událostí. Už starého Filipa II. Makedonského odrovnal jakýsi jeho vojevůdce Pausaniás, a ještě k tomu před naším letopočtem. A kdo oddělal Tiberia, římského císaře? Velitel jeho osobní stráže Marco, kamaráde. A víš, kdo byl Cassius Chaerea? Pretorián, který zařezal Caligulu, třetího římského císaře. Jenom si nemysli, že ti tvoji podělaní černogardisté nemohou hravě napodobit janičáry, kteří zahubili sultána Selima III. Jo, hochu, spiklenci se zpravidla nacházejí mezi bližními tvými. Trošku si zařádíš a hned dopadneš jak Gabriel Garcia Moreno, president Ecuadoru. S podobným koncem - zemřít, ne už spát - nepočítal ani Alexander I., srbský král, ani Castillo Armas, guatemalský diktátor, kterého úspěšně zavraždil Romer Vasques Sánches, ani...”

“Kam na ty blbosti chodíš, hovado tajemnické,” podivil se král.

Ťapuškin neodpověděl a se zájmem sledoval kněze Kace, jenž velmi opilý, nemohl překonat pomyslnou pásku nad prahem a jako čertík - Bertík střídavě mizel a opět se zjevoval s pitomým úsměvem člověka, kterému je jasné, že to vše se děje bez jeho účasti. Tvář kněze vyjadřovala abstraktno ve smyslu: To jsem zvědav.

Uplynula minuta a ochlasta Kac se konečně kymácel před svým monarchou. “Vidím tě, synu,” zvolal a hmatal po králi.

“To se teda divím,” kriticky zhodnotil jeho chování Ťapuškin.

“I tebe vidím, tedy cítím, ale nevidím Svatého viselce. Kde se nachází náš velký pán?”

“Suď bůh,” řekl Tygr.

“Ha,” zařval novoajakistický kněz, “nedělej si ouchcapky nebo na tebe uvalím klatbu!”

Ťapuškin, opět ležící na pohovce, řekl: “Snad nevěříš v boha, Oto?”

“Óóó,” zařval kněz znovu a vytřeštil oči v transcendentním vytržení: “Potravou je mi jeho pohled a uklidňující drogou hned po kořalce. Kde je soška Ajaka, běsové!”

Tyza dávno zapomněl, že viselce odstranil Pikpakpok, a proto s čistým svědomím ohlásil, že neví. Ťapuškin, mstící se za běsy, obvinil drze Kace, že sošku ukradl během poslední pitky s úmyslem zpeněžit ji.

Kněz se posupně usmál a řekl ministerskému předsedovi, že je hovado, když si myslí, že se něco takového jako oprýskaní soška koupená v bazaru, dá prodat se ziskem.

Ťapuškin se usmál a řekl: “Jak dlouho nás ještě budeš trápit? Spoj se s námi, Kacuško.”

Kac, vyčerpán stálou rotací kolem stolu, zasípěl své vyznání: “Je to bez laku, z bazaru, ale MÁ to sílu!”

“To ano, ale musíš s tím umět hodit,” souhlasil Ťapuškin.

Kac neodpověděl, neboť pil. Despota činil totéž již delší dobu. Ťapuškin se k nim přidal s radostí.

“Tak,” řekl Tyza, “a teď vyrazíme do ulic, musím si promluvit se svými poddanými, musím mít prst na tepu prostého života.”

“Ajaku v chodbě,” zvolal osobní tajemník krále, “ale beze mě!”

“Mám dojem, přirození zasoplené, že se chceš vyhnout výkonu, který máš přiklepnut zákonem. Jasně je řečeno v listinách, že mě musíš všude doprovázet jako Henocfi potomek Setův.”

Ťapuškin si lehl a začal falešně hvízdat populární song Jdi za štěstím.

“Něco tajíš!” vykřikl Despota osvícen.

Ministerský předseda popil a pak se zeptal: “Tak ty o ničem nevíš?”

Tygr se ušklíbl a prohlásil, že na tom nic není ožrat se v kruhu blízkých, protože fůra lidí činí podobné, což je způsobeno lidskou přítulností k poznávání krás iracionálního charakteru, atomovými pokusy a snahou porozumět vanu historie".

Ťapuškin s ním souhlasil a Kac se zastavil.

“No vidiš,” řekl král, “jde se mezi lidi. Vyrážíme okamžitě do ruchu velkoměsta.”

Ťapuškin se pevně chytil pohovky: “Po tom včerejšku netoužím po žádném ruchu. Ani za půl království, ba ani za skleničku. Tobě přeskočilo.”

Tyza zavětřil cosi vzdáleného: “Po jakém včerejšku?”

Ťapuškin se kapku křečovitě zasmál: “Vždyť jsi mluvil, ty mezku, v televizi.”

Despota se podivil, ale patrně mu ještě nedošlo, co to může znamenat, protože nedbale prohlásil: “Stejně to bylo hluché a nevysílající.”

Kac uznal za vhodné zasáhnout a ubezpečil Tygra, že měl skutečně v televizi představení.

Despota předvedl blbý obličej, ale zřejmě přijal skutečnost, neboť pravil: “Co ty víš, poseroutko. V době, kdy já mluvím se svými poddanými pomocí obrázků, dávno chrápeš v protialkoholické léčebně.”

Kněz se neurazil a klidně řekl, že je monarcha na omylu, protože protialkoholická léčebna byla přeměněna na hospodu. Dále pravil na svou čest, že viděl Tygrovo šou v krčmě U lilie, kde bylo komentováno Lyonem Ťaxem, který se tam skrývá před orgány státní moci.

Jméno odbojného novináře zapůsobilo na králův mozeček jako kladivo na láhev nitroglycerinu a rozptýlilo naději, že si z něho dělají srandu. Najednou si na vše vzpomněl a zabreptal: “Ajak je v chodbě, královně matce našlapu koleno. To je ale blbá kocovina. Dejte mi pít. Ha. Ten novinář. Samozřejmě, zase ti novináři... Opět jeden hezký protiméstranický rejd. Snaha zesměšnit představitele lidu. Ale jsem vypadal. Bodejť, chlastám jak duha.” Despota se rozchechtal upřímně: “Oto, ty lumpe, okamžitě mě zavedeš k tomu pisálkovi hovadin.”

Kac vykřikl hrůzou: “Ne! On říkal, že mě podřeže. Ostatně, já nevím, kde vůbec je.”

“Ty si blbec, velebníčku,” řekl Ťapuškin, jenž díky alkoholu mohl zase přemýšlet a něco si pamatovat, “před několika gramy času jsi pravil, že je u U lilie.”

“Nedělej z nás voly,” vážně řekl Tyza, “nebo tě zavřu.”

“Ano,” vykřikl Ťapuškin a spadl z pohovky (mrška, přece se tam vyškrabal, promiň, čtenáři, nevšiml jsem si, omlouvám se osobnímu tajemníkovi).

“No dobře, je tam,” lhostejně odpověděl Kac, “nejsem partyzán.”

Král Tymy si zapálil cigaretu a vyhlédl z okna. Spatřil vrabce, avšak jeho oči se nenaplnily chtivostí. Slabě zakňučel a švihl ocasem... Když odhodil prázdnou láhev, scenérie se změnila. Kac i Ťapuškin bohatýrsky chrápali (kněz boha, ministerský předseda týrsky). Pokoj se naplnil šerem, neboť oblohu potahovaly mraky. Tyzu potahovala touha po změně a neuhasitelná žízeň. Byl králem krátkou dobu, ale dobře věděl, že vůdce národa nesmí zůstávat v nečinnosti. Proto hrál někdy tenis. Někdy šachy. Mockdy karty. Jednou se objevil na koupališti, aby dal příkaz k vypuštění vody. Se skokanskými můstky nehazardoval. Dost často se ožíral s velvyslancem ufONI a ještě častěji sám, či s někým z rodiny. Ovšem nyní jej ven táhla touha zvědět účinek svých obrázkových slov mezi lidmi. “Snad to přežili,” zamumlal, zapřemýšlel, pak vzal telefon a nechal se spojit s policejním komisařstvím.

Již již usínal, když se spojení centrále povedlo. Dlouho linku nezatěžoval. Řekl supervrchnímu policejnímu komisaři Merxovi, ať dá okamžitě pozavírat všechny pracovníky televize. Merx uklidnil mocnáře slovy: “Buď klidný, šéfe, už tam všichni bručí. Nemáš ještě nějaký typ, uzavřeli jsme závazek veliký...” Despota poděkoval za službu vlasti, položil sluchátko, ale marně hledal ve svém nitru pocit uspokojení.

“Jedno mě nemůže potěšit,” řekl si, sáhl do přihrádky, v níž se nacházel pár knih, a vzal tu druhou. Byla to Historie králů a vládců. Nějakou dobu si prohlížel obrázky umělé, až spokojeně zvolal: “To je ono!” Načež použil telefonu podruhé. Asi za půl hodiny vlezli do komnaty kat Tymy Mydlář a monarchův osobní střelec Rasputin. Tyza k těmto dvěma mužům, o nichž si něco napíšeme, měl proslov, zakončený žádostí o cigaretu.

Kat Mydlář, starý statný pán, byl posledním údem spravedlnosti. Což o to, šulin to byl značný. Svou živnost provozoval stále a bez ohledu na politickou situaci. Pracoval úkolově (vymoženost zavedená v katovně méstraníky), a proto měl pracoviště plně zautomatizované. Sériová likvidace delikventů byla páchána v budově Soudu a výkonu, aby se náhodou nezapomněl rozsudek. V Tymy se případy ala Caryl Chessman nevedly. Proto hala katovny sousedila se soudní síní, kde permanentně zasedal tribunál, skládající se v nynější době ze tří výtečníků Lotra, Vraha a Ochlastoviče de la Mňaukanda. Kam se na ně hrabe takový Fouquier - Tinville nebo Freisler. Jejich výkonnost byla tak obrovská, že Mydlář za těch pár dní třikrát žádal o rozvázání pracovního poměru, že radši bude učit nebo loupit, možná i pracovat.

Ti hoši soudci neznali oddechu. O jejich brilantním způsobu soudcování bude ještě řeč, ale je na místě, abychom se seznámili blíže s realizací jejich často stereotypních rozsudků. Po výkřiku Ochlastoviče: “Jste odsouzen k smrti!” se vyřítí z katovny dva pacholci a uchopí nešťastníka, zmateného rychlostí soudu, spoutají ho a mrští na transportér, který spěchá do Mydlářovy dílny. Cestu na pásu vylepšuje odsouzenému sexuálně naladěný hlas mladé kočky, který se line z několika amplionů a vybízí oběť ke spolupráci. Postižený nemá moc času na nějaké reminiscence. Než začne něco chápat v souvislostech trapných, spadne do sklepení, kde číhají další dva pacholci, kteří dotyčného přitáhnou ke špalku, a Mydlář začíná obřad stínání.

Muži držící oběť na špalku berou vysoký rizikový příplatek. Jsou na tom hůře než kaskadéři a jejich řady musí být stále doplňovány čerstvými silami. Nebezpečí úrazu se zvyšuje s klesající hladinou chlastu v 70 litrovém vědru, z něhož se Mydlář průběžně dopuje. Ani Belmondo by nedělal machra. Z katovny se ozývá vytrvalý řev, jehož intenzita dosahuje vrcholu kolem poledne. To je ta doba, kdy je Mydlář u dna vědra. Nejednou se stalo, že z popravčí haly vyletěl plačící posekaný pacholek, nebo řvoucí, špatně seklý odsouzenec. Mydlář se často chlubil tím, jak jednou jednomu usekl ruku, nasekl obratel, uťal kus ramene, rozsekl stehno a vůbec zřídil ho tak, že ubožák ječel, ať mu ukáží lokomotivu, že ji vykolejí. Nakonec ho odpravili odborným drhnutím mezi dveřmi, a to měl sakra štěstí, protože chvíli po tomto neutronovém výkonu se ozval gong dvoutónový oznamující oběd a připomínající starý obyčej, který jasně praví: když se jí, tak se nepracuje. Někdy tam dodělávali odsouzenci i dva dny. Dostat se do spárů SAVu, znamenalo vyhovět nápisu na pekelné bráně jistého Florenťana:

Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců

Mnou prochází se do věčného bolu

Mnou prochází se k říši zatracenců

Pán spravedlnost dal mi do úkolu atd., atd.,

atd., až po Bůh trestá hříšníky, SAV všechny ostatní včetně Boha.

Našli se smělci, ba hazardéři, kteří, když se opili, zaslali návrhy, aby se úvod komedie zlatým písmem vysázel na průčelí budovy SAVu. Žel, nepochodili - jen pošli.

Nuže, tolik zatím lidová slovesnost o Mydlářovi a prostředí, v němž se formovala jeho povaha a světový názor.

Rasputin se v této veleknize objevil v kapitole IV., objevuje se i v závěru této a bude se objevovat a mizet i v těch dalších. Osobní střelci vládců, neboli gorily, hrají velkou úlohu. Kdo tomu nevěří, ať si vzpomene na historii. Pravdou je, i když mírnou, že nepatří vždy mezi spiklence nebo atentátníky.

Například Rooseveltův osobní strážce Gennerich - ten kryl prezidenta vlastním tělem. Jistě zázračné vnuknutí, patrně do něho někdo strčil. Takový Pavel VI, když byl v Kolumbii, málem uhynul, jak ho chtěl každý věřící pohladit. Ale zase zázrak: gorila Svatého otce, jakýsi Paul Marcinkus, vážící 90 tylogramů a měřící 190 tycentimetrů, si přišlápl sutanu a bezpečně papeže z davu vynesl, protože se jinak neměl o co zachytit.

Nebo jistý Roger Tessier, osobní strážce de Gaulla... Ten svou funkci bral tak vážně, že se stal manažérem boxéra Jeana Paula Antona jenom proto, aby si vychoval nástupce. A kolik jich na svou hloupost zařvalo: Jindřich z Klimberka, garda sultána Saladina. Jindřich u Kresčaku, sultánovi mamelukové u hradu Montgisard poblíž Ramle... Pozdě každý poznal svůj omyl.

Rasputin ale byl z jiného obilí.

Hned jak se narodil, usoudili jeho rodiče podle vzhledu dítka, že to nebude mít lehké. Aby se nespletli v předpovědi, někteří rodiče jsou na to hákliví, hodili synka do řeky a řekli si, že to zkusí znovu. Rasputina zachránili kněží, kteří ho i pojmenovali. A Rasputin se snažil. Naučil se mluvit a střílet. To mu na nepočetný klášter stačilo. Odsouzen nebyl, protože stačil i na soud. Potom potkal Mourka a stanul na prahu kariéry. Zkusil sice finty střelecké i na čikťapáky, ale ti se vyznali. Rasputin dostal pár facek a několik rad, které přispěly k jeho schopnosti rozpoznávat skororealitu od pitomé fata morgány a Mourek, který neměl rád nejmocnější průmyslnický rod Mňaukingů¹⁾, hbitě těmto doporučil Rasputina jako skvělého osobního strážce. Mourek věděl, co dělá.

Rasputin se na dvoře mňaukingovském uvedl hned první týden. Obsouložil velmi starou madam Mňauking, starou madame Mňauking, paní Mňauking, slečnu Mňauking a postřelil majordoma, který lezl za školačkou Mňauking ne proto, že by hájil čest dotyčné, ale proto, že si chtěl zadovádět sám. Zachránila ho velmi stará madame Mňauking, která si do jeho příchodu o souloži jenom četla. Druhý týden pod Rasputinem vypustila svou hříšnou duši. Potom ji vypustila stará madame, potom paní Mňauking a Mňauking IX. usoudil, že z Rasputina dostal, co mohl. Poslal střelce k rodu de la Mňaukanda a slíbil mu pravidelnou apanáž za zprávy z jejich domu. Rasputin u de la Mňaukandovců nezahálel. Hned první noc vlezl do postele Mindy Ťapky a byl šťastný, že nedopadl jak Mňaukingovny. Od oné noci se mňaukandovským kočkám vyhýbal a raději za úplatu pomlouval Mňaukingy.

Potom se nechal koupit asi pěti tajnými službami a pro jistotu se zdokonaloval ve střelbě. V složitém předivu intrik se hladce aklimatizoval. Zprávy pro Mňaukandovce o Mňaukingech (a obráceně) si promptně vymýšlel, poněvadž platili nevalnou tymáckou měnou, ale znepřáteleným tajným službám poskytoval informace hodnověrné, protože platily tvrdými valutami. Dá se říci, že Rasputin je mladý muž, který má radost ze života, a proto dobře střílí.

Tolik stručně o mužích, kteří vyslechli Despotu, dali mu cigaretu a přikročili k činu. Mydlář uspal pěstí spícího Ťapuškina a hodil si ho přes rameno. Tyza s Rasputinem vzali mezi sebe Kace a vyrazili.

Dostat se z paláce nepozorovaně nebyl žádný problém. Než se vymotali z bludiště chodeb, nepotkali ani jednoho z těch, kdož měli v pracovním úvazku ochranu monarchova sídla.

Vzkazy Despota nenechával.

A nač taky, no ne?

Pátá podkapitola

Lokální raritou, specifickou pro poměry v Tymy, bylo ministerstvo Minaretu. Vzniklo na popud Tygra, který chtěl něco odstrašujícího, ale ne hrozného. Šéfem Minaretu se stal, jak již víme, Bábinský de la Mňaukanda.

Minaret patřil do kategorie prosperujících sociálních zařízení. Plnil poslání vcelku zajímavé. Alespoň ze začátku, dokud byl dostatek cizích diplomatů, atašé, poradců, novinářů a jiných téměř nevinných vlivných osobností, které se daly obvinit z protiméstranické činnosti a nestačily uniknout, protože většinu svého tymáckého času trávily v nevěstincích, valut - bordelech a v porno - teátrech. Žel těchto nebylo tak moc a Bábinský, kterému se nová funkce strašně zalíbila, byl nucen žebrat o zákazníky u SAVu.

SAV mu vyhověl jedině proto, že věznice Ping pong, Chlup a Ťurma nestačily pojmout zákazníky a Mydlář reptal. Ze SAVu začaly k Minaretu proudit davy odsouzenců. Cesta takového odsouzence - kam se hrabe Kristus s křížem. Hned po vyhlášení rozsudku byl jím postižený smolař naložen na káru, pak-li nedošlo k běžnému omylu a on nejel po pásu do katovny, a na té káře byl dopraven k Minaretu.

Tymácká kára se naprosto nepodobala káře Velké francouzské revoluce. Díky promyšlené práci ministerstva Minaretu většina odsouzenců brala své poslání vážně. Neozývaly se žádné výkřiky ala “Ať žije republika!”, “Raději smrt než otroctví”, nebo “Tygře, marně se schováváš, ty tam taky přijdeš a můj stín se v hrobě zardí radostí, až ty budeš na tomto místě!” atd. Prostě, žádné výkřiky, žádné vyhrůžky, žádné hrozby... Jak jsem řekl: promyšlená práce - odsouzenci neměli jazyky.

U Minaretu každou oběť uchopili dva muži a hodili ji na výtah. Výtah na vrcholek Minaretu byl ruční, to znamená, že se používal rumpál, takže často odsouzenec z poloviny cesty bleskurychle sjel až na zem, když ti nahoře kýchali nebo si zapalovali zrovna cigaretu. Nebylo to příjemné, ale byla to koneckonců maličkost. Když takto znarkotizovanou osobu odsouzenou přece jenom vyrumpálovali, uchopil ji Bábinský, počkal ukázněně na výstražný signál podšéfa Minaretu Xaumana a hodil ji dolů. Pod Minaretem čekala skupina pomocníků v čele s doktoremn Dopichnito, jež prozkoumala, zda je odsouzenec kaput, či není kaput. Jestliže byl kaput, putoval na káru, když nebyl, hodili ho bez řečí na výtah a úkon se opakoval.

Pár dní po kolaudaci Minaretu, kdy měl letět vzduchem redaktor tt Noxram, se stalo, že po mírné tahanici na vrcholku zařízení padal dolů ministr Bábinský. Byl to Mňaukandovec, takže se mu nic nestalo. Horší osud měl náhodný chodec, na kterého přistál. Toho hbitě dorazil Dopichnito umělým dýcháním z úst do úst. Bábinský sletěl dolů ještě dvakrát a až po třetím pokusu dopadl na zem nepoddajný redaktor tt, který to tam všecko pofackoval, a ještě ve večerním čísle popsal své dobrodružství a zmizel. Tato skutečnost donutila milého ministra k pořízení provazu. Tymy Times udělal pro propagaci Minaretu článkem svého redaktora hodně.

Noxram sice zařadil Minaret mezi nástroje mocných utlačovatelů, do nichž započítal indické slony ušlapovače, mongolské koně trhače, železné panny svěrače, Bastillu, kontrolu tymem, lidožrouty psí a mnohé jiné. Napsal, že Minaret je objekt vysoce protiméstranický a jako takový pro Tymy neúnosný. Noxram dobře věděl, že píše blbosti a nečekal na bezpečnostní aparát, až si pro něho přijde. Ovšem reklama tu byla, a tak není divu, že po přečtení tt čekali lidé netrpělivě před Minaretem, a když se blížila kára, naplnilo se náměstí skotačivým davem. Bábinský byl nucen zalistovat v ideologické příručce a Minaret byl vylepšen heslem: Naše důkladnost - zítřejší světlo.

Jakmile odsouzený spočinul na plošině výtahu, začali pracovníci Minaretu obcházet náměstí s čepicemi v rukou. Po vybrání vstupného zapískal Xauman výstražný signál a už nějaká postava letěla dolů s mohutným řevem, aby se asi v polovině svého pádu zarazila, protože tam končil provaz. Za divokých kleteb byl Bábinský vytažen zpět - a za chvíli letěl zase. To se za nadšeného řevu přihlížejících opakovalo několikrát až do konečného doražení odsouzeného (nikoliv Bábinského!). Lidé šíleli radostí a náladou a mohutným skandováním: “Ať žije Minaret!” a “Bába je pašák!”, zdravili ministra, který přijímal pocty zavěšen na svém provaze. Byl to sportovní výkon první třídy a Minaret se stal perfektním vrcholovým střediskem. Lidé řvali nadšením a nepídili se po oprávněnosti rozsudků. Inu, stará dobrá moudrost panujících: Panem et circenses!

Šestá podkapitola

Doufám, že se mi postupně povede seznámit vážené čtenářstvo se všemi ministerstvy, co v Tymy působí. Doufám...

Ministrem vnitra byl Don Quichot. Takové ministerstvo vnitra je vlastně ministerstvo spravedlnosti. Málokdo však názvu spravedlnost používá, protože co je to vlastně spravedlnost? Spravedlnost je to, co prospívá. Vládnoucím prospívá hlavně ministerstvo vnitra. Je tedy spravedlnost. Ministerstvo vnitra je tedy ministerstvo spravedlnosti. Ministrem vnitra v mňaukandovském státě byl mňaukandovec Don Quichot. Jak jsem již informoval, dostal na starost policii, věznice, tajné služby, soud, útulky nezletilých kurviček, útulky zletilých kurev a Spolek pro emancipaci tymáckých paní a dvou panen na území hlavního města. Nejdříve se rozhodl pro likvidaci spolku. Navštívil jeho plenární zasedání a po pěkné zábavě se mu povedlo, za pomoci asi deseti druhů, zlikvidovat ony dvě panny. To provedli, a pak vystřídali všechny přítomné až na výbor, který tvořily staré ochechule. Tato přirozená neomalenost vzbudila pobouření v řadách emancipovaných dam. Roztržku dovršila Quichotova výzva: “Jste rozpuštěné a již se neobnažujte, protože nemám chuť!” Byla ovšem nikoliv závěrem, nýbrž úvodem k pořádné slovní potyčce, ve které však dámy nabyly takové převahy, že Quichot, aby zabránil převracení svých předků v hrobě, byl nucen dát pokyn svým spolupracovníkům k ručnímu ukončení diskuse.

Drama.

Když pak prchali ve zběsilém shonu po ulici, zjistili, že je ženy hodlají pronásledovat v jejich autech, do nichž v samém spěchu ani nestačili naskočit. Vyděšení pracovníci ministerstva vnitra se sešli ve své hospodě U devíti koček, kde objevili, že Avanx má v zádech nůžky, Koksa opuchlá ústa a podobně.

Ervin Kopala (jinak poradce pro ministra kultury, který nebyl zatím jmenován), jenž se této výpravy zúčastnilo jenom proto, že v ní tušil prasečinu, se držel za přirození a pohnutým hlasem vypravoval, jak ho dvě z těch saní dostihly v Blátivé uličce, povalily a dlažební kostkou mu do té choulostivé končetiny vesele tloukly za asistence asi dvou set lidí, mezi nimiž bylo nejméně deset policistů. “Městská správa komunikací, co dělá městská správa komunikací... dlažební kostka... kde je slibovaný asfalt?” ječel chlípník Kopala.

Don Quichot na jeho plačtivé povídání moc nereagoval, poněvadž ležel na stole, dva na něm klečeli a další dva mu tahali ze zad deštník. Ministr vnitra sem tam omdlel, a když konečně byla laická operace skončena, požádal mroucím hlasem, ať mu tu věc ukáží. Tajemník Orbon s nádherně oteklým okem řekl, roztomile šišlaje: “Pajádní koušek Doně. Nejnovější modej módního žávodu Hahamomo.” Quichot jenom divoce vyjekl: “Ajaku utrpenče, ten se posere, když si někdy v budoucnu vzpomene na své deštníky!”

“Hned to zařídím, můj ministře,” pravil Avanx a odkvačil telefonovat. Pak se dostavilo ještě několik členů rozprášené expedice ministerstva vnitra. I na ně byl zajímavý pohled. Tak třeba Axom, držící si pravou nalomenou ruku levou zlomenou, s tváří Svatého viselce vyúpěprávěl, že mu úraz způsobily ty prostitutky pendrekem, vypůjčeným od ochotného policisty. Hamula, další z party dobité, měl prostřílené kalhoty a krvavý šrám na desetikilové hlavě. Řvoucí skupina žen z něho udělala dlouho hledaného zločince. Rafinovanost neznásilněných ochechulí slavila úspěch a po Hamulovi střílel kdekdo.

Don Quichot se vzpamatovával chlastem a byl tak otřesen, že začal hledat příčiny debaklu. Bilancování neveselé shrnul do několika bodů:

1. Mé ministerstvo je bezzubé!

2. Policie mě nerespektuje!!

3. ČIKŤAP mě neposlouchá a ZOS¹⁾ rovněž ne!!!

4. Ach jo!!!!

Ten den, věru, pro zaměstnance ministerstva spravedlivého nebyl šťastný. V hospodě se notně zchlastali, zapomněli čistě na čerstvý výprask a začali urážet hospodského a jeho hosty. Provokovali větami jako: “Pane vrchní, práskněte nám někoho, kdo před týdnem po páté hodině řekl, že Tyza je vůl maximální. Nestyďte se, my si to myslíme taky.” Nebo: “Viďte vašnosto, že vám vrchní nechce nalét skleničku, dokud nezavoláte, že méstranismus je blbost a lumpárna.” Protože takto blbli, nedbajíce upozorňování mírného, byli biti podruhé a zastavili se až za tmy. Na ministerstvo jich přišlo pár. Dotazem na policejní komisařství a pak spoustou dalších urgovaných dotazů na tutéž instituci Quichot zjistil, že jeho muži byli zatčeni jako pobudové a že jsou různě postrkáni po policejních stanicích Tygrogradu. Mluvčí policie slíbil svému představenému, že je všechny sežene dohromady na policejní ředitelství. Tam se druhého dne k poledni přibatolil Quichot s Hamulou a Orbonem. Dověděli se, že tam od nich nikdo není, ale že je dost možné, že oni hledaní jsou již u soudu, jestli ovšem přes noc neutekli neznámo kam. Quichot nedoufal v takovou iniciativu a vydal se tedy k budově SAVu.

Sedmá podkapitola

Lotr, Vrah a Ochlastovič²⁾ právě obědvali a odmítli se svým příbuzným hovořit. Po obědě, po hádce, během pitky, čili v průběhu zaměstnání, dostal Quichot kusé informace.

Soudní síň byla plná hluku a pláče. Za pultem, který byl zabaven v nejbližším obchodě, seděli oni tři vyvolenci bohyně Themis a Tygra. Na pultě se povalovaly papíry od svačiny, popel z cigaret, ulámané tužky, podivné listiny. Jediné, co se nepovalovalo, ale stálo, byly sklenice.

Za zády soudců se usmívala knihovnička hřbety těchto kněh: Naše Nová ústava, Practica criminalis od Jodocuse Damhoudera von Brügge, Daemonolatria Nikolase Remigia. Dále zajisté zajímavá kniha Specimen historiae arcanae, sive anecdotae de vita Alexandri VI. Papae seu excerpta ex diario Johannis Burcardi argentinensis capelle Alexandri sexti papae clerici cere - moniarum magistri. Rovněž tam měli Vlastní životopis Georgese Manolescu, slavného to zloděje, a též brožuru Proč je v Tymy tak malá zločinnost.

Kdo z odsouzených měl čas, mohl se uspokojit při pohledu na knihy Avé - Lallemanta Reprezentace darebáctví, Tajemství darebáctví, Praxe darebáctví a Paralýza darebáctví, a jistě věděl kolik uhodilo. Vrcholem této sbírky bylo dílko Jak se uráží Despota, jež sestavili obyvatelé Ping - Pongu. Jestli si někdo myslí, že tyto knihy milí soudci někdy četli, tak je v zoufale slepé uličce. Bratři v taláru se hlásili pouze k Nové ústavě, kterou si nechali speciálně vydat se zájmenem NAŠI, protože se domnívali, že k titulu patří. Však také prvními odsouzenými byli vydavatelé a tiskaři, kteří tak dobře nemysleli

Brožura Proč je v Tymy tak malá zločinnost přišla poštou z Propagační kanceláře a líbila se svým názvem. Dílo Jak se uráží Despota věnoval soudcům redaktor ilegálního LOKu¹⁾ Fjantišek Sindeláš a vyfasoval l0 let káznice na ostrově Chlup za urážku soudu. Zbývající knihy byly zabaveny bývalému soudnímu znalci, který se v hlouposti nebetyčné domníval, že odbornými vědomostmi odrazí odjezd do katovny. Zvláště se Mňaukandovcům zalíbilo dílo s tím dlouhým názvem, v němž si dokonce podtrhli slovo EX. Pravděpodobně vnímavému a pozornému čtenáři (NESPI!) neušlo, že v knihovně soudcovské chybí Veliceveliký zákoník. Máš postřeh, čtenáři, ale nepropadej defétismu, na Velicevelikém zákoníku stojí lahvisko BEBUOKANU.

Do místnosti proudili obžalovaní v zástupu. Prostoje byly minimální a stráže vlídné. Quichot a jeho kumpáni se nestačili divit; zírali jak vesničan na striptérku. Funkce měli soudci přísně rozdělené. Lotr dělal žalobce, Vrah obhájce ex offo a Ochlastovič vyhlašoval rozsudky jménem krále, lidu, atd. Takhle třeba vypadaly některé minuty toho dne.

Obžalovaný (je zbytečné, abych tato individua popisoval, protože všichni ti utrpenci byli oblečeni do jednotvárných proužkových šatů a nevlastnili vlasy - už byli odsouzeni!!): “Pane soudče, kompatriote soudče, to je tragický omyl. Já jsem počestný obchodník. To je omyl. Určitě. Zeptejte se na mě domovníka...”

Pohyb ruky Lotra a obžalovaný (odsouzený) dostal facku od usměvavého policisty.

Lotr (znuděný pohled): “Ale ale... Vy se, člověče, nedokážete vyhnout ani ruce, jak se pak máte vyhnout nepříjemnostem? Jste obviněn z krádeže automobilu. A taky.. Hm... To nejste vy. Zkrátka, šlohl jste auto.”

Obžalovaný (odsouzený): “Mé jméno je Hahamomo, prodávám deštníky!”

Lotr (ironický úsměv): “V kradeném autě... To známe. Jestlipak víte, hochu, že přibyl další paragraf? Paragraf LŽE!”

Obžal. odsouz.: “Mé jméno je Hahamomo, prodávám deštníky.”

Lotr (mne si ruce): “Před důkazy KAŽDÝ padne na prdel, vážený. Hej, pane obhájce, máte něco k tomuto JASNÉMU případu?” Vrah se zrovna bavil s Quichotem a Lotr musel svou otázku opakovat.

Vrah (mávl rukou): “Nic nemám, co bych měl. Lháře nehájím... Říkáš Done, že to byly ještě panny? To je neuvěřitelné... Dej sem spisy. Fajn, tady je máš Ochlasto... A potom co...”

Ochlastovič uchopil lejstro, na němž bylo neuměle nakresleno auto. Chvíli na to hleděl, chvíli hleděl na ob. odsouzeného, a pak křikl na Lotra otázku na jméno ob. odsouzeného. Žalobce už měl v práci dalšího a vytržen ze soustředění děl nevrle: “Tuším Hahamomo, neotravuj, mám tu velezradu!” Ochlastovič pokrčil rameny, napsal něco pod karikaturu auta, dýchl na razítko a švácl s ním ob. odsouzeného do čela. “Tak o. odsouzený Hahaha. Jménem krále, lidu atd. Máte štěstí, lumpe, že nepracuje katovna. Mydlář má zase náhradní volno. Berte to jako milost od Despoty, protože někde chlastají... Hrůza, kolik jste toho spáchal. Je toho tolik, že dva roky se mi zdají být ničemně krátkým trestem. Jste tedy odsouzen jménem atd. na 18 měsíců do Ping - pongu. Odchod ODSOUZENÝ!" Omámeného obchodníka rafla usměvavá stráž, k níž Ochlastovič prohovořil: “Odveďte ho, chlapci, a ať vám zase neuteče, idiotkové! Včera nám přivedli zase pět, které jsme vyřídili předevčírem ráno. Je to bordel!”

Quichot se marně rozhlížel po známých tvářích. Jenom jedno jméno se mu zdálo povědomé, ale to nebyl jeho člověk z ministerstva. Hamula i Orbon čučeli také a popíjeli z butylek kapesních, ovšem nic a nic. “Vysereme se na ně,” řekl najednou ministr, který měl pomalu ale jistě co dělat, aby si zapamatoval, co vlastně chce. Najednou na něho spadla myšlenka, a když ho Orbon zvedl, zahlaholil k soudcům: “Bratři, vždyť vy tady určitě máte lejstra z prošlých soudních akcí. A tam to bude!” Zacifroval, opustil své místo a postavil se před Lotra. Žalobce jen lehce zvedl hlavu a zařval: “Jméno! Aha... Poručík Bakaka. No jo... Vyzvědačství, obžerství, udavačství, souložnictví. Kámo, přiznej se.”

Quichota zamrazilo a jelikož pochopil překvapivě rychle nebezpečí, praštil Lotra mezi oči, až ze vzniklých jisker chytly plameny špinavé záclony (experti tvrdí, že to byly vlajky Tymy a ufONI). Lotr vystřízlivěl a vysmrkal se pomocí palce, až sopel zaduněl o Veliceveliký zákoník. Quichot okřikl Vraha, který povídal, že důstojníky zrádce nehájí, a opakoval svou myšlenku stručně: “Pitomci, vždyť vy musíte mít nějaké dokumenty, kde je napsané, koho jste soudili?”

Soudci se zasmáli upřímně a úsměv přelétl i přes tváře dvou odsouzenců na doživotí, které zrovna odváděli. “Neblázni, příbuzný. Vzpamatuj se. Je možné, že tví podřízení prošli našima rukama, ale nechtěj vědět prkotiny,” pravil Lotr chlácholivě. Ochlastovič k tomu dodal: “Stejně máš kliku, katovna má dovolenou, takže to sypeme rovnou do věznic. Jestli chceš, zbavíme tě i těchto dvou.” “Jo,” přidal se Vrah, “buď lepí sáčky v Ťurmě, nebo vyrábějí zásuvky v Ping pongu a nebo obdělávají ostrov Chlup. Tam je to samá skala.” A Lotr doplnil lakonicky poskytnuté informace: “Ale není to tak docela jisté.”

Nebylo.

Nakonec po několika odpuzujících úřednických výkonech rozhodl ministr vnitra Don Quichot s těžkým srdcem o inspekční cestě tymáckými věznicemi.

Osmá podkapitola

Další ministři hledají svá ministerstva. Možná je našli, ale nev

ědí, co s nimi.

Devátá podkapitola

Vzhledem k osmé podkapitole se procházka dalšími ministerstvy, odbory, institucemi a úřady, jež řídí chod tymáckého života po všech stránkách, odkládá.

Ale beze strachu - vše přijde v pravý čas.

<< OBSAH >>