<< OBSAH >>

Karel H o f f

T + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra

Kapitola druhá

Jak se Tygr de la Mňaukanda dostal do hostince "U Homéra", kde jej čekalo nepříjemné setkání, o kterém se dodnes nic konkrétního neví.

I dali se Mňaukandovci do práce veselé, pili a kočky pozvané obnažovali, což jim způsobovalo radost oboustrannou. Veselost všeobecnou zkalil toliko Tygr, jenž napraný do upřímnosti, vyhodil všechny zahraniční diplomaty bez ohledu na světové strany. Bylo mu to vytýkáno příbuznými a to ho rozzuřilo tak, že Ťapuškin plakal velice nenásilně. Řval něco o hromosvodech a otevřeně kritizoval královské násilí citáty z klasiků světového formátu. Nicméně tyto maličkosti vůbec neovlivnily zábavu, která se velmi brzy dostala do onoho bodu, kdy se chce běhat a řvát o krásách života. Proto byl s jásotem přivítán policejní komisař Merx, který pozval celý klan de la Mňaukanda na slavnostní otevření nového Velkého Kina. Všichni nadšeně souhlasili a přecpaná auta v mžiku vyložila cenný náklad před polorozpadlou budovou, kde se tísnily narychlo sehnané davy. Vyšňořený a vyplašený ředitel nového svatostánku tymácké kultury přivítal slovy podlézavými kymácející se vládu, avšak omylem hovořil obrácen k Ťápuškinovi, což Tyza nemile nesl a ječel, že král je on.

Ozvalo se hurá a žbluňkot.

Zástup lidí chmurně přihlížel, až Mourek poznamenal opile: “Co čumíte, za své nepijeme.”

Ťapuškin se naklonil k Tygrovi a řekl, že by měl někdo Mourka napomenout, protože prozradil státní tajemství. Kdo to slyšel, se zasmál vesele a Pedro de la Mňaukanda upozornil Tygra, že Ťapuškin je vtipálek. I Tygr se přidal a skoro smutně pravil svému tajemníkovi: “Ťapušo, hovado boží, nemysli tolik na strázně života, peklo je úplně někde jinde.” Přestal Ťapuškin myslet na pozemské věci, protože mezitím spadl do otevřeného kanálu, z něhož tajný vylezl, aby hlášení podal. Vytáhli ministerského předsedu a ředitel ukončil uvítací uvítání.

Banda Mňaukandovců vyrazila vpřed, protože kdosi prohlásil, že žranice veliká je v kině připravena. Leč dveře vchodové překvapily řítící se prominenty efektem vpravdě nečekaným. Otáčely se totiž! A otáčely se čiperně, o čemž se přesvědčil první Willy, který v mladické nerozvážnosti, věrně doprovázen vrozenou blbostí, předběhl svého krále, bylo s ním zamixováno a již porážel členy vlády s přesností dobře odpálené kulečníkové koule. Mňaukandovci a jejich přátelé vyrazili válečný pokřik. “Zrada!” vykřikl Blesk. “Sranda,” zařičel nadšením Mňauk a vyrazil do útoku.

“Do toho, do toho, do toho,” zaskandoval dav a vyjekl štěstím, když z kina vyletěl Pedro a po něm Don Macek.

“Show,” děl důstojně Tyza, vpadl do dveří a již dřel bradou zem. “Jej!” zasténal dav úžasem a kdosi vykřikl: “Bravo Tyzo!” To vzpamatovalo tajné policisty do té míry, že se přestali řehtat s davem a dali se s vervou do zatýkání nevinných. Neboť: nesluší se řvát na hlavu pomazanou důvěrnosti nejapné. Tak pravil Gisevius a ten svého Dolfiho dobře znal. Zajišťování živlů ukončilo legrácky. Bábinský rafl Ťapuškina a mrštil ho do kina oknem. Vzápětí přivolaní hasiči rozehnali dav studenou vodou a Mourek první odhalil tajemství zapeklitých dveří.

V ten moment se vzpamatoval ředitel Velkého Kina a zoufale se začal probíjet ke svému mocnáři houfem novinářů lokálních plátků. Nedařilo se, a tak se chlubil každému, na koho narazil. I ožralému Sakosakovi Sak (kapitán královské Černé gardy) hučel do ucha, že výstavba areálu stála moře seržů. Škaredě však zezelenal, když si uvědomil, že nová měna se nazývá tym. Ale Sakosak ho nezajistil, Sakosak byl krásně opilý a vnímal ruch objektivity v růžových mlhách povznesení, neboť se potuloval v poetické dimenzi, i jal se hledat rým na serž a tym a zažbrblal: “Tym mě neserž.”

Mňaukandovci se rozutekli po prostorách kina a sváděli urputné slovní souboje s uvaděči, kteří se je snažili sehnat dohromady k vyslechnutí slavnostního projevu ministra kultury. Snaha bělovlasých důchodců byla hluboce beznadějná a jejich představa ministra s řečí se rovnala fata morgáně. Nebylo nikoho v panujícím rodě, kdo by si na kulturu a školství vzpomněl. Kultura v očích Mňaukandovce se rovnala pornografii a poezie a školství zbytečnému oblbování dětí. Takové banality ministra nepotřebovaly. Pornografie kvetla vesele i bez úředního požehnání a poezii se věnoval kdejaký moula.

Ředitel Velkého Kina první postřehl, že účast ministra kultury a školství, kterou mu přislíbila Královská kancelář, je nezávazný hospodský plk, a snažil se tedy urychleně dostat hosty do sálu dříve, než napáchají škody, leč škody si pospíšily.

Willy de la Mňaukanda strčil trochu do zábradlí a následoval ho letem střemhlavým z výšky pěti metrů. Přerazil, chlapec pošťácký, mahagon jak sirku. Pak socha nějakého předka opustila podstavec a buchla na Ťapuškina, jenž si ji zrovna studoval spolu s Pedrem. Kontravíceadmirál, sleduje přimáčknutého Ťapuškina, prohodil něco o špatném postřehu šéfa kabinetu a odešel se podívat na rozbité akvárium. Překvapené rybičky se staly předmětem zájmu členů vlády a Mé strany, ba mnozí Mňaukandovci si s nimi pohrávali předními tlapkami po celém vestibulu. Našlo se několik barbarů, kteří rybičky požírali, radostně vrtíce ocasy. Tygr, jemuž už devátá duhovka zaskočila, rudl a marně se pokoušel o šavli. S úspěchem kopl po řediteli, který přispěchal a přál mu dobré chuti. Jaj, nemyslel to chudák ironicky, byl pouze kapku konsternován souloží Mašlonky de la Mňaukanda a paní ředitelové. Šlápl na ně, když šel kontrolovat, zda škody nepronikly i do jeho bytečku. Plakal a smál se pan ředitel¹⁾, do chlastu se pustil a do Mňaukandovců.

Ještě několik rozbitých tabulek skla, nějaká ta facka, herda do zad králi a pořádek byl obnoven. Pravda, našli se Mňaukandovci, kteří kašlali na disciplínu a dále sveřepě hledali zatoulané rybičky, ale to již král, naříkající na naražená žebra, držel v ruce nůžky a byl smyčen ředitelem k pásce bílé, jež uzavírala vchod do kinosálu obrovského. Sledován ředitelem, reportéry, příbuznými a jejich tajemníky, dorazil až k ní, šlehl vyčítavým pohledem po řediteli, zasyčel: “Vysoko!” a neohrabaně pásku podlezl. Ředitel vytřeštil oči v údivu, když v tom nablblý Willy se pokusil pásku přeskočit, lehce o ni brnkl packou a švácl sebou o zem strašlivě. “Z Willyho zůstala jen díra,” pravil Mourek a moudře pásku podlezl, pečlivě se vyhýbaje otvoru v podlaze. Učinili tak všichni, pouze Mašlonka, zrajtovaný souloží s paní ředitelovou, pastičku přehlédl a zmizel v kanalizaci bez poznámky. “Jsem pomstěn,” zvolal ředitel a mrštil za svůdcem dva pořadatele důchodce. Vláda tedy vlezla do kinosálu a po krátké potyčce o vypolštářovaná křesla se usadila na svých místech. Chyba v počtech zavinila, že se nedostalo pohodlíčka na Bábinského, a proto okamžitě, jak dotyčnému tento fakt pronikl do kůry mozkové, nastaly komplikace. Možná by se ministr Minaretu spokojil i s obyčejným sedadlem, protože blít odkud blít, ale provokativní poznámky šťastnějších jej vyburcovaly z letargie. Bez dlouhých řečí srazil z místa Lotra a veselé políčky až facky zahlaholily sálem. Tvrdou melu se jal originálně řešit poručík Černé gardy Pikpakpok Pok, který rozsekal šavlí všechna křesla s peřinkami, žel nedohlédl konce, když jediné sedadlo ponechal a sám si na ně dřepl. Hrdlil se všeho všudy zlomky vteřin. Po zvláště zdařilém úderu tyčí prolétl vzduchem a učinil díru do kinoplachty a vzápětí nato druhou, jak se ve vzteku hrabal rychle zpátky. Ředitel Velkého Kina zanechal všech nadějí a dal se do chlastání přímo z láhve, kterou mu svěřil do opatrování Ochlastovič dlM jenom proto, aby mohl lépe uchopit jednoho z uvaděčů a mrštit jej do kypící masy zápasících. Veselé casnování ukončili až hasiči mohutným proudem horké vody.

Předmět sporu - křeslo s polštářem - zmizel dávno zavřeným oknem.

Mňaukandovci, mokří jak lovečtí psi, začali zuřivě ječet, že chtějí film, což připomnělo řediteli jeho povinnost. Vylezl na pódium před plátnem a smutně konstatoval, že bude pravděpodobně nutné, aby bylo promítání poněkud posunuto, protože se obává, že by herci vypadávali vzniklými dírami do hlediště.

“Nám to nevadí,” zvolal Blesk dlM a Don Quichot ho podpořil slovy: “Já chci Bardotku.”

Ředitel, kapánek vynervovaný, hystericky vykřikl, že odmítá ručit za zdraví zmíněné herečky. Nato Don Quichot vyskočil na židli a divoce řval, rozhazuje rukama: “Slyšeli jste? On mě podezírá, že mám syfla! Prý jsem se sotva vyléčil. To je žlutá pomluva! Byla to jen kapavka, Mourek vám to dosvědčí, byl v tom bordelu také...”

“Co kecáš,” ozval se šéf ČIKŤAPU, “nepleť si mě s Tygrem!”

Propukla divoká hádka a nezúčastněný musel mít nutně dojem, že se nachází na symposiu, které se zabývá venerickými chorobami. Jména jako Schaudinn, Ehrlich, Neisser a další létala sem a tam. Bylo vidět, že královští pardi znají problém i teoreticky, neboť mnozí z nich si často v nemocnici s rýmou pohlavní pobyli. Nicméně kvůli tomu ve Velkém Kině nebyli, a tak si na ně opět vyšlápli královští hasiči. Král se už nebavil, protože byl mokrý jak voda, totiž ze všech stran. Hlasitě se dovolával sv. Ajaka, policie a rumu. Naproti tomu Mourek žádal Merxe, aby jim vysvětlil rozdíl mezi plovárnou a kinem. Když se již zdálo všechno ztraceno a mnozí pomýšleli na odchod do nejbližší hospody, objevili se jacísi maníci s náhradním plátnem a jali se ho bez prodlení připevňovat. Částečného utišení v sále využil vzpamatovavší se ředitel kina a bez dlouhých okolků ohlásil název filmu, který osobně vybral pro tuto slavnostní premiéru. Až po delší době nešťastnému řediteli došlo, co je to vlastně za film, a tu pocítil tíži pomyslného krumpáče v rukou. Jenomže na jakýkoli jiný zákrok bylo pozdě. Film totiž pojednával o životě hrdiny Tymy ajakisty Prokopa Bolšiho. Nazýval se Tajuplný ostrov a dal se brát čistě jako provokace, neboť hrdina byl zavražděn prapředkem de la Mňaukandovců Udatným, jehož jméno obklopili historikové zepředu i zezadu samými pejorativy. Reorganizace v historii ještě nebyla provedena, jak bývá dobrým zvykem každé nové vlády, a Tyza si uvědomil, že to tak nemůže nechat. Vydal příslušné instrukce Ťapuškinovi, který dělal, že si pořizuje poznámky.

Vtom se však rozhrnul s příjemným skřípěním nový závěs před novou plachtou a kdo uměl číst, četl: Vítáme vás. Pak se zase závěs přebatolil zpátky, opět rozhrnul a do sálu vlétla břitká melodie Týdeníku událostí velikých. Hlavním a jediným (jak zajímavé) obsahem žurnálu byla volba krále Tygra. Jakmile se poprvé objevila na plátně zerzavá tlama s ušlechtilými rysy alkoholika, zařvalo hlediště nadšením a od té chvíle nebylo slyšet filmový komentář. A tak se plynule střídaly záběry ala Tygr na obědě u královny matky, Tygr u snídaně, Ťapuškin pod snídaní, Tygr čtenář klasiky, Tygr sportovec, Tygr voják, Tygr státník s razítkem, Tygr hrající si s dětmi, Tygr jako socha, Tygr socha, Tygr v zoo.... až po okamžik, kdy se plátno roztrhlo a z díry se vypotácel Mašlonka, který se navracel z kanalizace. Kdekdo mu letěl v ústrety, a protože letělo i kdeco, děr utěšeně přibývalo. Týdeník událostí velikých dále nikdo nesledoval a ředitel brečel, že nemá jiného plátna.

“Plátno neplátno - jedeme dál,” děl důstojně Despota a odhalil netušené hloubky státnického přehledu vpravdě nečekaného.

Náhle světla podezřele hlasitě zhasla a ještě než sedící ze sebe sfoukli střepinky skla, objevil se na prýplátně název očekávaného celovečerního filmu. Obsah filmu byl velmi jednoduchý - ti, co za pravdu hoří, mlátili ty, co za pravdu nehoří, leč prohráli. Prostě banalitka prvního stupně. Udatný dlM, jehož hrál nejšerednější herec Tymy, nakonec šlechetného Pokopa Bolšiho probodl pohledem a byl konec.

Mňaukandovci nebrali kulturu vážně. Po celou dobu představení dováděli jako malá koťata: kousali se, luskali ty před sebou do uší, kroutili si ocasy a uzavírali sázky, kdy asi závěs zase zacloní promítací plátno, což tento prováděl s neúprosnou pravidelností každé dvě až tři minuty. Čas příjemně uběhl, film skončil a do sálu naklusali ředitelem narychlo sehnaní svíčkonosiči, protože elektřina, mrška jedna, si zatrucovala. Plápolající svíce sváděly bujaré kocoury k nezbednostem a vedly k soutěžení, kdo jich víc zhasne.

Byla to veselá podívaná. Humor sahal po vrcholu, když Pedro nakapal rozehřátý parafín Ťapuškinovi za košelku barevnou. Leč ani to nebylo vše. Sotva zchvácený ministerský předseda zakončil svou volnou jízdu, slétl ze stropu kus omítky a připlácl k zemi kapitána ČG Sakosaka. Z oblaku prachu se vynořila podivná pozitura a zmizela dříve, než mohla být identifikována. Samozřejmě se vyrojila spousta dohadů, protože Sakosak evidentně úpěl ještě na podlaze. Následkem dedukcí se dostal šéf ČIKŤAPU do hádky s ředitelem kina. Zatímco Mourek zuřivě hájil svou domněnku, že to byl čikťapák a nebo cizí tajný agent, ředitel tvrdil, že šlo o natěrače, který jim chyběl do počtu před pěti dny.

Ostatní to nezajímalo, lépe řečeno - věnovali se sledování Sakosakovy snahy vyhrabat se mezi lidi. Dlužno dodat, že mnozí diváci mu ztrpčovali jeho úděl šlapáním na prsty a podobně. Sakosak řval strašlivě. Řev jeho byl signálem pro hasiče, kteří přijeli hbitě a ukončili zábavu nekompromisním kropením všech a všeho. Proud vody vyklidil nejenom Veliké Kino a jeho prostory, ale i přilehlé ulice. Mňaukandovci se rozplavali po celém Tygrogradě. Tyza s Ťapuškinem zakotvili v hostinci U Homéra, kde je čekalo nepříjemné setkání, o kterém se dodnes nic konkrétního neví. Než se tak stalo, mohli zaslechnout Mourka, který na ně hulákal přes celou ulici, že se má sejít Generální výbor Mé strany k veletajnému zasedání. Možná, že slyšeli.

<< OBSAH >>