<< OBSAH >>

Karel H o f f

T + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra

Kapitola šestnáctá

Jak Tygr de la Mňaukanda a Ťapuškin de la Ťap hledají za pomoci Velikého Mága Abuka Xabuka pisálka, jenž by zaznamenal jejich Blbnutí, ale jsou z práce vyrušeni a věc je odložena na jindy.

Král a jeho tajemník se váleli na válendách. Ministerský předseda držel v předních tlapkách Zpěvy staré Číny a s jistou nudou studoval vazbu uměleckou. Monarcha držel v předních tlapkách láhev BEBUOKANU a zavíral střídavě pravé a levé oko. Sledoval slunko vězněné.

Komnata Hraní páchla spáleninou. V koutku dohoříval Giordano Bruno, o kousek dál řval o pomoc Hus, u krbu uhelnatěl de Molay, vedle něhož nadával na Husa kamarád.

“Tizuško,” řekl najednou Ťapuškin, “dozrála doba. Je třeba nám nalézti autora, jenž by pravdu o nás nasmolil do bílého nebo jiného papíru.”

“Ale jdi,” odvětil Despota a otevřel další litr. “Zbytečnost. Hloupost…. A pak… stejně takového pisálka nenajdeme. Nejsou! Není jednoduché napsat NĚCO v čase tak, aby TO mohlo být oživeno kdykoli po. Zapomeň na myšlenku.”

“Zajisté máš jistou pravdu,” připustil s úsměvem Ťapuškin a se zájmem sledoval snahu Husa uvolnit kůl. “Podívej se, jak se trápí… Myslíš, že by se… Nezapomeň, že tady byl Zajíček. Nezapomeň, že všude existují Byra pro řízení dějin. Nezapomeň, že to, co je pravda teď, je lež za pár let. Nezapomeň, že existuje stále nepříjemný dvojčlen ANO a NE. U jedněch jsi hrdina, u druhých kacíř… Potřebujeme muže kontradikcí.”

Král se udiveně uchechtl: “Já ti na nápad dlabu. Mně je lhostejné, co si kdo o mně bude myslet. Já na svou pověst seru… Mám svěřit svou Velikou Myšlenku nějakému podpisálkovi, nějakému placenému srabovi? Co to plácáš, prase destilované. Můj život je posvěcen bohem a na tom žádné dějiny nic nezmění.”

“Nezapomeň Tizuško, že to byl tvůj nápad. Vzpomeň na debatu v Ping Pongu. A tu myšlenku ti nevnutil jen tak někdo. BEBUOKAN je neomylný!”

Král rozčíleně vyskočil, pokročil k hranici Bruna a začal hasit.

Ťapuškin se vyhrabal do okna. Král jej brzy následoval.

“Myslím, že by nám mohl pomoct Abuk Xabuk. Jeho vědomosti jsou sice neblahé, ale směrodatnější svými staletími,” pronesl král a díval se smutně na jakousi ženušku, která před Doupětem plela len a bylo jí vidět pod sukně.

Ťapuškin se olízl při podobně smutném pohledu a odvětil: “Myslíš, že bude mít čas? Hehehe. Víš, že ho Osix jmenoval šéfem Tymácké věštírny a že ji přičlenil k ministerstvu hospodářství? Velký Mág je nebezpečný případ pro naše záměry, můj králi.”

“V každém případě patří mezi soustavu bodů, pevných bodů, bez nichž bychom nevěděli, co je dole, co nahoře,” (Tyza poučně).

“Nekonečné znásilňování světa propracovanou soustavou abstrakt nemůže trvat věčně,” pravil bez paty Ťapuškin, protože mu z okna visela.

“Proč by nemohlo?” naježil se mocnář. “Náhodou to funguje krásně…”

“Nemať se, nepodléhej Prvnímu omylu,” (Ťapuškin).

“Matení nematení, přece se nebudu o své Veliké Myšlence bavit s kdejakým hokynářem, Ťaxem nebo Bajuchou. Páni, ten mi pije krev!”

“Ta tvoje Veliká Myšlenka patří rovněž do metodiky předmětu Iluzorní sítě pokroku,” ležérně děl ministerský předseda.

“Nekecej, vždyť ani nevíš, o co vlastně jde,” zasmál se král.

“Neboj se, však já ti ji vymyslím,” (a zapálil si cigaretu).

“S věčně blbým obličejem kráčím světem

Blbost je má chlouba, pro niž pohnu světem,”

pateticky zahlaholil lugal, až se dva gardisté dole stojící otočili, odkud to zní. Spatřivše krále, chutě si odplivli do záhonu rozkvetlých lilií a podívali se na sebe významně. I děvče co plelo len, se narovnalo v útlém hrbu a nakvašeně štěklo rozkošnými rtíky: “To není žádná novina!”

Ťapuškin druhou nožku z okna ven a výhružně zařval: “Že tě znásilním!”

Tygr se rozchechtal a mohutně popil. Ministerský předseda půl ven, půl vevnitř, vyslechl přednášku o zvrhlosti, až zasažen hroudou do čela, vrátil se celý dovnitř docela povznesen.

“S masou nejde diskutovat,” pravil král, “nějakým primitivním zanášením morálky. HODNÍ panovníci připravovali VŽDY svůj národ pro ZLÉ panovníky. Na chudý lid musí být přísnost.”

“Co to tu kecáš?” podivil se Ťapuškin.

“Něco se musí udělat s tím POLIPEM,” uvažoval král dále. “Není možné, že bych mohl zrušit tak užitečnou věc.”

“Ale jo. Slíbils zrušení? Slíbils. Dodržels? Dodržels. Nezapomeň na Alkoholický den…”

“Uděláme ho na výročí Ajakova zatřepání nohama. Už dlouho jsem neviděl svého zpovědníka.”

“A Abuk Xabuk?”

“Hned ho nechám vyhledat,” rozhodně řekl Despota a zacinkal na zvoneček.

Objevil se Sakosak s kartama v rukách a hned vyl uraženě: “Co blbneš? Zrovna mám v ruce sto sedmu… Budou mě podezírat, že jsem to našvindloval. Máš rozum?”

“Ty jsi ještě oblečený?” podivil se Ťapuškin.

“Ke kartám si zásadně sedám s náhradním prádlem i oděvem… Co chcete?”

“Nalezněte Černokněžníka Abuka Xabuka a dopravte ho sem,” přikázal Tyza potlačuje blití. Sakosak se pokřižoval křesťansky i novoajakisticky: “S tím nechci nic mít.”

“Co se tady doha… duje… šškyt,” vpadl kapitánovi do výkladu Pikpakpok. Sakosak ukryl karty a Tyza láhev. Pikpakpok vplul do Komnaty Hraní.

“Kamarádi, pojďte na kartičky,” bodře zvolal poručík Černé gardy.

“Žádné kartičky, přízemní ožralče. Budeš pracovat. Přivedeš Abuka Xabuka!”

Pikpakpok se nechápavě podíval na krále, pak na okno a konečně na Sakosaka. “Slyšels Saku?” zvolal rozhořčeně udiveným hlasem a prdl, až Ťapuškin přivřel oči před průvanem.

“Slyšel, slyšel, můj podřízený. Jenomže nikoho hledat nebudeme a mága teprve ne. Právě jsem si vzpomněl, že chceme dovolenou. No a vidíš, králi. Prd, a ne Abuka Xabuka.”

“Snáším hodně, že Ťapuškine,” obrátil se král na tajemníka.

“A sneseš ještě víc,” vyzývavě pravil Pikpakpok, ztrácející známky opilství.

Najednou do komnaty vtrhl Rasputin a hned zvolal ohromně hlasitě: “Komu mám dát pár facek?”

“Třeba mně,” zazněl hlas milý jak redispero pod jazykem.

Všichni pohlédli tam, odkud skřípěl.

“Ajta, kouzelník. Pojď blíž, potvůrko,” zvolal Tyza. Sakosak s Pikpakpokem se rozklepali a jali se couvat do zaječích. Ťapuškin, kuckaje smíchy, pištěl: “Chyťte je. Chyťte je!”

Rasputin zamžoural na Černé světlo v koutě, udělal tři rychlé kroky k Abukovi a takovou mu ubalil, že černokněžník těžce žuchl na zeď, koupil od ní druhou a pácl v mrákotách na zem. Ozvala se malinká detonace a vtom si Rasputin i v opilosti uvědomil svou odvahu a strašlivě se vyděsil: “Ajaku příšerný, kdo uhodil Velikého Mága?”

“Však on nám to řekne,” povzbudivě děl Tyza. Rasputin usedl, vytáhl ze záňadří housle a spustil tklivou.

Abuk Xabuk se probudil z těžké dřímoty a užuž se měnil ve štíra, když si najednou uvědomil, co se stalo, a zanechal převtělování: “Abraka dabra, bumba lara aúm, aúm, aúm,” zavrčel a divoce se rozhlížel kolem.

“Je to jasné – odseru to já,” mektl Ťapuškin.

“Já nic, já muzikant!” (hrál Rasputin).

Tygr se napil: “Abuku Xabuku, magore alchymistický, chci po tobě radu.”

Velký Mág vypadal ještě přiblble: “Orákulum mlčí… Krucinál – to byl výbuch a nebo mě někdo praštil? Takhle koňsky mně není, ani když si loknu z tyglíku rtuti.”

“Dostals facku – a dám ti ještě jednu,” nevydržel Rasputin, který při pohledu na dezorientovanost kouzelníka ztratil strach a bojovně se našponoval.

“Aha,” broukl Černý Mág, vyvalil oči a zvedl ruce.

“Hele – ten hajzlík udělal z Rasputina slepici. To je v prdeli,” vykřikl Despota obdivně. Abuk Xabuk se samolibě uchechtl: “Schopnosti jsem neztratil. Jsem to přece jenom já. Co chceš, Despoto?”

“Požadujeme po tobě jednoho spisovatele,” řekl král.

Abuk Xabuk lehce třeskl: “Nechcete raději udělat z vody víno? Vezmeš…”

“Neunavuj se,” vážně pravil tajemník, “tento trik ovládáme dokonale.”

Kouzelník projevil otrávenost duševní smradlavou detonací. “K čemu pisálek? Zbytečnost a vyhozené prachy. Nechcete se naučit luštit quipy?”

“Ne. Chceme spisovatele podle receptu markýze.” (Tyza).

“Geniálního člověka, bez ohledu na jeho mravy či charakter, protože žít nechceme s ním, ale v jeho dílech, a tak v tom, co nám podá, potřebujeme pouze pravdu,” upřesnil požadavek Ťapuškin a hledal razítko, aby objednávce vtiskl úřední charakter.

“V tomto státě se nedá tvořivě kouzlit,” rozčílil se Abuk Xabuk, sedl na koště a začal vířit místností. “Samé požadavky… Pořád abych něco dokazoval, zachraňoval, vymýšlel. Už je ze mne úřední osoba. Vedu Tymáckou věštírnu při ministerstvu hospodářství. Dvakrát jsem z Osixe udělal myš, jednou traktor, a když začal nadšeně vykřikovat, že chce být elektrárna, ztratil jsem na deset minut veškeré schopnosti. Potom žádal, ať vymyslím mast na vlasy, že prý slyšel o zázračné masti, která donutí vlasy růst a nebo omezí výpadek jejich. –Budu tím natírat elektrárny – řval nadšeně. –Zamezím výpadkům-. Tak jsem mu rovnou řekl, že to neumím. Nepříčetně se rozčílil. Na elektrárny na chvilku zapomněl, ale dal se do vyčítání. –Saláte, - pokřikoval. –Albertus Magnus připravil žíravé draslo, Raymondo Lullo stvořil dvojuhličitan draselný, Théofrastus Paracelcus popsal jako první zinek, Giambattista della Porta udělal kysličník cíničitý, Jean Baptiste van Helmont poznal existenci plynů, Basile Valentin objevil kyselinu sírovou a chlorovodík, Johan Rudolf Glauber objevil síran sodný, Brandt objevil fosfor, Johann Friedrich Boetticher první vyráběl porcelán, Blaise Vigenére objevil kyselinu benzoovou, otec Castel předešel Einsteina a Fulcanelli vyrobil atomovou bombu. To BYLI alchymisté! Do tří dnů chci dostatek energie. – A klesl v bezvědomí. Zmizím, materialisté. Lidstvo je protivná záležitost… Na všechno má návody, pravdu má před nosem, ale nevlastní TRPĚLIVOST – jenom otravuje!”

Tygr s Ťapuškinem řičeli smíchy. Abuk Xabuk přistál, tvrdě popil a čučel na řehtající se přátele. Tygr ho plácl, Ťapuškin ho plácl… Dal se do smíchu. Necháme je smát, protože potřebuji kapku prostoru. Čtenáři, chceš-li kulisu, poradím ti. Pusť si gramodesku s chechtem třeba Vlasty Buriána… A čti.

Právě do Tygřího Doupěte vstoupil emisar OSN Axford, který díky tomu, že na letišti přehlédl vítací delegaci, ušel Bábinskému a jeho tajemníku Xaumanovi, a tedy i Minaretu. Nezmerčil ho ani Ťapun se svými strážci a tak se Axford vydal po turistické stezce za svým osudem.

Sotva vlezl do páchnoucích chodeb královského paláce, zastavil jej Zrzkin de la Mňaukanda a chtěl po něm cigaretu. Axford mu nerozuměl a Zrzkin se rozčílil. Když nepomohly ani názorné posuňky, praštil emisara, jenže narazil na rozhodný odpor, který mu vzal chuť na aktivní žebrání. Zrzkin by jistě utekl, kdyby se k incidentu nějakým nedopatřením nepřipletl Pikpakpok. Poručík Černé gardy, ještě vyděšený z Velkého Mága, zapomněl na zlaté pravidlo palácové ostrahy: vyhýbat se cizím osobám, a oba výtržníky zatkl. Když se vzpouzeli, pozval na pomoc dvacet gardistů a za pouhých dvacet minut byli Zrzkin i Axford k sobě elegantně připoutáni. Navíc je z míry vyvedený Pikpakpok táhl k Despotovi.

Zrzkin řval a nadával, kdežto Axford se ponořil do hlubokého mlčení. Obavy, s nimiž se do Tymy vydal, se z šera fantastických představ zhmotňovaly do šíleně plastické skutečnosti. Uvědomil si trpce svou pošetilost, když odmítl návrh svých tajemníků – zaletět napřed k papeži pro požehnání a bulu nedotknutelnosti. Nyní záviděl svým sekretářům, kteří raději dali všanc svá postavení u OSN, než by se do Tymy vydali bez křížku od hlavy církve. Pravda, vlastnil přípis od generálního tajemníka OSN, který Tymáky jemně preventivně varoval, ale neměl jistotu, zda diplomatickému slohu bude někdo v Tymy rozumět, a pociťoval proto nepříjemné svědění, když si vzpomněl na zkazky o Minaretu. Vzdechl.

Pikpakpok je dotáhl až k Tygrově Komnatě Hraní. Opřel je o zeď a sám vlezl dovnitř. Otevřenými dveřmi do chodby vběhl smích. Axford tiše zaplakal a Zrzkin si odplivl. Pikpakpok se vrátil: “Nedá se nic dělat, hošové, musíte vstoupit. Není to sranda – je tam Velký Mág a místo Rasputina slepice. Tak pojďme… Zrzkine, pusť se, nebo tě nakopnu, že si vzpomeneš, kdy ses narodil. Nazdar kamarádi.” (Přibouchly se dveře).

Tygr, Ťapuškin i Abuk Xabuk se přestali smát. (Čtenáři, vypni gramo!)

“Čeho požaduješ, opozice?” zeptal se král Zrzkina.

“Odpoutej mě od tohoto individua,” zavrčel příbuzný.

Abuk Xabuk pohlédl na hodinky: “Povinnosti tyglíku a Tymácké věštírny volají. O věci pohovoříme jindy.”

“Dobře, dobře, ale než zmizíš – co s Rasputinem?” ptal se Ťapuškin.

“Kokodák… Kokodák!” (to slepice).

“Fukni ho pod vodovod, aspoň se umyje. Abrakadabra, prásk pryč!”

A černokněžník byl ten tam (tem tan).

“Tak pojď, milovaný revolvere, ať na tebe vyplýtvám trošku z těch 337 miliónů kilometrů krychlových vodičky všelijaké,” řekl Ťapuškin, rafl slepici pod paži, až z ní vyletělo peří, a vyšel ven.

Tygr do sebe hrkl BEBUOKANU a mlčky čuměl na spojené přítomné.

“Tygře, stěžuji si na Pikpakpoka,” vykřikl Zrzkin.

Král mrzutě mávl rukou. “Co zase provedl můj příbuzný?” Otázka patřila Axfordovi, jehož měl Tyza za policistu nebo člena nějaké (jisté) tajné služby.

Axford nerozuměl, poněvadž tlumočník zdrhl při prvním mezipřistání, a proto způsobně, i když rozechvěle, řekl: “How are you, my friend.”

Despota se podivil: “Ty jsi nějaký divný fízl, sakra. Co to žvaníš… Nářečí? Nebo jsi od cizí tajné služby. Zase jste se pěkně rozplemenili.”

“My name is…” pokusil se Axford.

“Stačí příteli,” zarazil Tyza další řeč zpitomělého emisara. “Nenamáhej se, já tě chápu… Ty jsi zřejmě Menšiňák. Jenomže, chlapče, spisovná tymáčtina je v úřadě nezbytná. Tady jsi v královském paláci a ne v kanceláři komisaře Merxe – balíku.”

Axford, ačkoli měl tři světově proslulé univerzity absolvovány s vyznamenáním, zůstal na holičkách.

“Tak, tak,” meditoval Tyza, “Zrzkin půjde do basy.”

Tu se rozlétly prudce dveře, odrazily se od zdi a divoce se zabouchly, přičemž spláchly jakési divné postavy, jež bolestně zahořekovaly. Leč po chvilce se dveře otevřely znova, a to pomalu, a do komnaty jako blesk vtrhlo několik mužů se samopaly a pistolemi v rukou. K Tygrovi přistoupil vysoký chlapík v parádní uniformě, s cigaretou v pravé ruce.

“Občane Tygře de la Mňaukando – jste zatčen!”

“Důvod, přátelé?” (důstojně Despota).

“Děláme demokratický převrat!”

“A to jako kdo?”

“Lid Tymy a armáda. Jsem generál Honx. Moje 3. Armáda obsadila hlavní město. Policie v čele s vrchním komisařem Merxem se přidala k převratu. V ulicích je klid. Půjde to po dobrém nebo po zlém?”

“Přirozeně po dobrém. Moudřejší ustoupí. Teď si vzpomínám, že mi Merx cosi hlásil.. Ťaxova anticipace… Čert to vzal! Dovolte, pánové, abych si vzal nezbytné rekvizity.”

“Střelec Rasputin a tajemník – bývalý tajemník – vaší bývalé milosti již bývalé Veličenstvo očekávají. Padej, lunte!”

“Bravo! Abych nezapomněl,” otočil se Tyza k Zrzkinovi, “toto je můj příbuzný.”

“Sebrat!” stručně nařídil Honx.

A tak emisar OSN neušel své předtuše a octl se v tymáckém vězení, i když jinými cestami a jiným způsobem než, ruku na srdce, očekával, ač vlastnil dopis generálního tajemníka OSN.

On, Despota i Zrzkin byli vrženi do sklepa v Doupěti, kde již posedlehával i Ťapuškin, Rasputin, Blesk, Mašlonka, Mňouk, Mňauking IX. a generál Bajucha. Tyza popřál všem vespolek dobrého zdraví, ale zamračil se, když mu bylo sděleno, že je málo alkoholu. Situace v zásobování se vylepšila, když se po schodech přiváleli Pikpakpok, Vyblijón a doktoři Bolíto a Úplatkof, které navzdory tvrdé skutečnosti, chtěli dříve přibyvší mlátit, poněvadž se na každém přítomném výrazně podepsali svým profesionálním uměním mámit peníze za život ohrožující felčarské zákroky. Ťapuškin druhy několika moudrými slovy uklidnil, dostal pár facek a odkulil se stranou. Doktoři ocenili jeho zákrok a vrhli se na něj se svými kufříky.

“Prča je to, prča,” kroutil hlavou v jakémsi transcendentálním údivu generál Bajucha. “Sedím a přemýšlím – a najednou… Prča je to, prča.”

“Jsem zvědav, koho přitáhnou teď,” zajímal se Blesk.

Mašlonka dlM zamračeně pravil: “Potvory! Vytáhli mě z Parlamentu. Zrovna jsem se chystal pronést pár slov o převratech v Amekice… Nic extra. Žádná novinka v programu. Rozehnali poslance jak zajíce, Tizuško.”

“Vážně? Tak to vede nějaký příbuzný. Ale který?” řekl Tyza.

“No jo! Ale kdo to je? Kdo to dělá?” žádal vysvětlení Blesk, jehož vzbouřenci zatkli v hospodě U Doupěte. Nenechali ho ani naobědvat.

“Mě zatkl Honx,” pravil král.

“A nás Merx, ta svině! Ještě ze mě neslétlo peří a už prej – pojďte na partičku pokeru -. Že Ťapušo?”

Bývalý ministerský předseda neodpověděl a pokračoval v boji s doktory.

Mňouk, něco v sobě dusící, najednou prohlásil, že jeho zatkl přítomný Bajucha. Hned vstal a jednu generálovi vrazil. Bajucha upadl a žaloval, že jeho do sklepa dostali vlastní důstojníci. Konečně ho 2. armáda našla.

Krysy z Doupěte – Pikpakpoka, Vyblijóna a doktory – pochytala tatáž skupina převraťáků, co polapila Tygra a spol. Emisara si najednou všiml Rasputin: “Hele, tohoto neznám. Bude to nějaký špeh. Já ho sejmu.”

“Kdepak, ten sbalil Zrzkina a přitáhl ho ke mně… Nějaký polda z venkova. Je to k smíchu: Zrzkin je vlastně vězeň na druhou.”

“Vyliž mně prdel,” ozval se dvojnásobný arestant. “Ať mě radši někdo od toho blba odpoutá, já si promluvím s Pikpakpokem.”

“Netřeba, hovnohryzku, tobě to sluší.”

“Vsadím se, že nenajdou Mourka,” ozval se opět Mašlonka a jeho hlas čpěl závistí neskrývanou.

Dveře nad nimi se otevřely a už se něco válelo po schodech hbitě k nim.

“Ajaku slitovníku, vždyť to je Sakosak,” zajásal Pikpakpok.

“Vítaj a poruč,” křikl Blesk.

Sakosak byl napitý a celý nadurděný: “Toto Despotovi nedaruju… Člověk si zažádá o dovolenou a hle… Zabásli mě v kanceláři Xurmy di Xarma. A ještě k tomu absolutně neznámí chlapi.”

“To mě také,” klidně pravil Tyza.

“Dobře ti tak, nemáš mět v tom takový bordel,” spokojeně děl kapitán a pokračoval v pití z vlastních zásob. Pikpakpok se přidružil.

Nyní se ozval Mňauking IX. a řekl, že on jako syn průmyslníka bude jistě brzy propuštěn. “Bez politiků,” a to řekl ironicky, “se obejdou, protože o ně není nouze, ale bez průmyslníků a bankéřů stát nefunguje. Konečně, my – Mňaukingové – jsme výborně zapsáni u ufONI. Tento omyl někoho zpotí!”

“Měl jsem pravdu,” ozval se za chvíli vítězoslavně, když se ve dveřích objevil jakýsi důstojník.

Neměl. Důstojník přišel pro Tygra. Despota se posilnil ze Sakosakovy láhve a statečně vyšlapal ze sklepení, povzbuzován výsměšným rykem spoluvězňů. Na chodbě mu zavázali oči a vedli jej nekonečnými tunely Doupěte. Několikrát jim musel ukázat cestu v labyrintu chodeb, místností a pater. Průvodci plakali a děkovali; jeden mu dokonce sliboval přesnou trefu, až bude stát před popravčí četou

Když opět viděl, hleděl v oko mladému muži, jenž vlastnil všechny atributy rodu de la Mňaukanda (hlavně šišatou hlavu! – a.) Despota obhlédl mnoho známých tváří okolo sebe a uhodil na svou paměť. No jasan, tento hoch je Džingischán de la Mňaukanda.

“Co pravíš na situaci, příbuzný?” zkoumavě děl uzurpátor. Tyza kroutil hlavou: určitě je to Džigoš, protože nebyl při Rozdávání Karet. Kde byl? Toulal se světem. Nacházel se na dovolené, vrátil se a teď hodlá kralovat.

Kromě Džingischána se v místnosti povalovali a pokukovali: komisař Merx, který Tygra prodal za titul prezident policie, blbeček major Palen, Poletucha Poletuch, Džingischánův přítel, velitel letectva Tripz, šéf bývalého TOKTu (nyní TOCDu – tiskové oddělení císaře Džingischána), dále jistý generál Zrzek zr Zrz, jistý Kocicka Kocicka a další jiní.

Džingischán zrovna líčil Despotovi krásu mořských dálek, když do místnosti vklopýtal uštvaný ministr hospodářství Osix la Os. “Nebyl tu Abuk Xabuk? Potřebuju tu mast… tu mast na výpadky…,” zablekotal a vypadl ven.

Tyza hlasitě projevil lítost nad faktem, že Osix nebyl zatčen, ale Džigoš ho uklidnil tvrzením, že Osix JISTĚ bude zatčen, jen co během tří let pozvedne tymácké hospodářství na úroveň rozvojových zemí.

Tyza zapochyboval o TAKOVÉ délce Džingischánova panování. Nový vládce bodře zasouhlasil a popíjel značně.

“A koho ještě zavřeš?” zeptal se mocnář po hltu BEBUOKANU.

Poletucha Poletuch podal novému mocnáři listinu, z níž Džingischán začal zpaměti recitovat. “Určitě Dona Macka, určitě Černobílka la Oč… Potom tu černou blbinu Pedra; když nám vyjde Helvetie vstříc, tak i Pardála a Leoparda dlM, poněvadž mě ta hovada obehrála na Malorce o 100 000 tymů; potom Geparda, Ťapuna, Pupkina, Čičkina a všechny NAŠE, kromě Mourka, kterého nenajdeme, kromě soudců, Bábinského a těch, na něž si nevzpomeneme… No a zajisté zabásneme všechny inteligenty a další nesympatizující… Jestli chceš, přečtu ti novou vládu, kterou schválí lid.”

Tyza chtěl, ale žádal jako protislužbu láhev BEBUOKANU. Dostal ji.

“Postav se do pozoru!” zařval Džingischán. “Císařem Tymy jsem JÁ (přítomní začali skandovat: Ať žije kagan, křižovatka planet, mocný bůh rozumu!). Mým tajemníkem bude profesor Zajíček. Ministrem vnitra a šéfem ČIKŤAPU zůstane asi Mourek…”

“A co Don Quichot?” (Tyza).

“Bude zastřelen na útěku!” vykřikl major Palen.

“Já ti dám zastřelen…,” pravil císař a hned Palena lištil mocně.

“Sloužím vlasti!” zvolal major, plácl se omylem po pažbě pistole, zachytil prstem za spoušť a už ho odváděli s prostřeleným palcem.

“Pokračuju,” upozornil Džingischán a ťukl si s Tygrem. “Ministrem zahraničí bude Willy. Ministrem války Pokjívka la Xa, ministrem hospodářství Osix, ministerstvo restaurací, nově zřízené, zaujme Panurgos, můj kámoš z Monaka; Minaret a soud beze změny. Šéfem AŠAŠAKU zůstává plukovník Krox, nevíš, kdo to je?… Opět zavádím POLIP a v jeho čelo kamaráda Poletuchu Poletucha; ÚPKV převezme tady Kocicka Kočička. Rovněž si zřizuji DŽIOO (Džingischánova ochranná oddělení – a.) a svěřím ho Palenovi… Hm… Náčelníkem Generality všeho druhu je Zrzek zr Zrz. Prvním tajemníkem Mé strany jsem já, apropo, XadiXu, je už vyřízena moje přihláška? (Xarma di Xurma kývl, ale pouze v pudu sebezáchovy: Kdo by se staral o pitomosti?)… Téměř prvního tajemníka ještě určím, podle toho, co mně zvěstují ufONI..."

“Hele, císaři, slíbils, že něco najdeš pro našeho přítele Poznašaje ml.,” ozval se Poletucha Poletuch.

“Co on vlastně je?” (tázání Džigoše mourovaného).

“Spisovatel, básník, filozof, umě…”

“Tomu něco najde soud,” suše pravil císař.

“Ale on je NÁŠ UMĚLEC, věrný, poslušný,” orodoval Poletucha Poletuch.

“Dobře. Na zkoušku může vést Ideovou úderku Politické policie. Máš ho na krku. Jak klopýtne, jdete do Ping Pongu oba dva,” rozhodl císař.

“A co bude s naší generací?” otázal se Tyza, který dění kolem sebe pozoroval se zájmem obrovským.

“Vy odevzdáte své poklady a zaujmete místa v provinciích.”

“A když nic nedáme?”

“Budete zavřeni, až zběláte!”

“Ech… Zběláme!”

“Pouvažujte a promyslete… Stát vás dlouho živit nebude,” usmál se císař.

Tygr mávl packou: “Jenom ať se, hochu, nesetkáme ve sklepě!”

Tímto otcovským upozorněním byla audience bývalého vládce a nynějšího samozvance skončena.

Tyzu dokopali do sklepa, protože se vzpíral. Ne že by měl strach z vězení, ale zapomněl na stole láhev BEBUOKANU.

<< OBSAH