|
|
Karel H o f fT + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra
Kapitola patnáctáJak Tygr de la Mňaukanda přijde v pravý čas, jak Lyon Ťax čte a jak se dělají důstojníci chrabré tymácké armády.“Buď zdráv… Čekáme na tebe. Kde se tady bereš?” zvolal za všechny Mourek de la Mňaukanda, když do Zasedací síně vešel Despota, sledován Rasputinem a Ťapuškinem. Tyza pohlédl na bratra úkosem, pak kolem sebe a řekl: “Není vás tady nějak hodně?” Okolo stolů sedělo velké množství Mňaukandovců, Osix, Don Macek, Pokjívka la Xa, Mňaukingové a další prominenti. Osix se dlouze zadíval na Tygra, který usedl vedle něho. Příbuzní a přítomní šuměli a pili. “Především bych chtěl vědět,” promluvil despoticky Tygr, “kdo tuto Valnou Hromadu sehnal dohromady. Pokud mě paměť neplete, tak se VH svolává jenom ve výjimečných případech a právo na její sehnání mám jenom JÁ. Toto je anarchie, a ta se trpět nebude. Kdo tu vládne, kromě lidu?” “Tak, tak Tizuško, správně hovoříš. Vy, zablití Mňaukandovci, zřejmě nevíte, že Valná Hromada je mnohem valnější, než schůze vlády nebo slezina vaší ožralé Rodinné Rady. Vážně se zamysli, králi. Trpí tvá autorita. Tizuško, rozpusť je,” vybízel Ťapuškin. “Hňupe, neveď řeči jitřící,” usadil tajemníka Mourek. “Situace je zajímavá, protože je OPRAVDU výjimečná. Navštívil nás prezident Polvije.” “Kamarád panovník, duše spřízněná. Kde je?” zvolal Tyza. “V nemocnici… A má naději spočinout v tymácké hlíně,” chmurně zvěstoval novinu Osix. “Komu ublížil?” (Tygr). “Jestli dovolíš… Fotbaloví fanoušci si ho spletli s námi, hráči národního mužstva. Prohráli jsme strašně v Anlii. Čekali na nás u letadla, jenomže my jsme šli od hranic pěšky. Před čtvrthodinou jsem přišel,” vysvětloval usměvavý ministr sportu a papírový ministr zahraničí Mňouk “Co teď?” zeptal se Tyza s úžasem. “Já chci válčit s Puskem.” “Těžko, bráško. Musíme sestavit nějakou omluvnou nótu a poslat to do Polvije.” “Já myslím, že to svedeme na Bílou stranu,” navrhl Pedro, kocouřisko černý jak tma, jenž bílou barvu považoval za zvrhlost. “Proč dráždit opozicí? Pavej Vaxuximov je prima chlap, který souhlasí s ideou o pomoci ve vládnutí. Nedávno udal bratra,” ozval se Mašlonka a pár lidí s ním souhlasilo. “Jo. To je tak veliká kurva, že je skoro náš,” mňoukl Mňouk a sklidil potlesk. “Tak to připišme anarchistům,” ozval se Mourek, opět tvrdě popíjející. “Svalme nepříjemnost mezistátní na Stranu odboje proti všemu,” děl Mašlonka a potměšile pohlížel na ministra pošt a spojování, jenž byl znám sympatiemi k této straně, a proto několikrát Mašlonku v Parlamentě těžce napadl. Nejtíž zatím stolem dubovým. “Chceš pár facek?” otázal se Willy a hrnul se k Téměř prvnímu tajemníkovi Mé strany, který začal okamžitě odjišťovat granát. “Nervěte se!” vyzýval Osix. “Svedeme úraz na polvijskou menšinu, jež protrhla kordon policie na letišti a vrhla se na prezidenta,” navrhoval dále nezmar Mourek. “Lepší bude tvrdit, že akci provedli agenti cizí tajné služby. Třebas Pusové, aby zhoršili vtahy mezi Polvií a Tymy,” oponoval Blesk, který po úprku z vily herečky Ialy da Voia trochu na Mourka zanevřel a chtěl se mstít. “Ani nápad. S podobnou kamufláží je moc práce. Navíc panují mezi mými podšéfy určité neshody. Vytvořili Výbor pro netymáckou činnost a nemohou se dohodnout, koho to napadlo prvního. Sentela la Mňau hledá Axe se zatykačem a Ax tvrdí, že Sentela patří na detektor lži a potom před popravčí četu. Ale počkejte, až se dohodnou. To budete čubrnět,” uchechtl se Mourek. Načež propukla hádka mohutná a hluk facek probudil Tygra. Despota praštil do stolu hlavou a hvízdl. Do neochotného klidu pravil: “Co říkáte jsou samé hlouposti. My si nebudeme nic vymýšlet. My to zapřeme!” “Výborně,” vykřikl Pedro, “teď sestavme nějakou komisi, která prezidenta a spol. v nemocnici přesvědčí, že se jim NIC nestalo.” “No jo, ale kdo v ní bude?” zeptal se Osix a pátravým zrakem žehlil zasedající. Každý se rychle díval jinam. Tyza se naklonil k Rasputinovi a něco mu šeptl. Střelec kývl a opustil místnost. “Co jsi mu řekl, že poslechl?” zajímal se ožralec Mourek. “Aby poslal do nemocnice komisi. Neptejte se koho… Nemusíte mít obavy, pánové a kompatrioti. Záležitost je v dobrých ústech.” “Budiž ti udělena důvěra,” děl Willy a hledal známku. “Ty drž hubu,” vlídně pravil mocnář a pokračoval: “O co vlastně jde? Na co jsme tady? Proč mě hledala armáda?” “Moc se nerozčiluj, Tizuško… Má přiletět zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN.” “Jaké rozčilování. Jaké vztekání? Kde je Bábinský? Je tvůj, ministře. Šupky, hupky. Lup s ním z Minaretu!”. “A my prakticky nemáme ministra zahraničních věcí, jenž by mu něco nakecal,” přehlédl Osix despotické rozhodnutí. “My nemáme věcí,” řekl Tyza ledabyle. “Tím ministrem mohu být já. Znám obstojně afrikánštinu a mapu Evropy. Že nevíte, kam se vlévá San Francisko?” ozval se Ťapun de la Mňaukanda, který spolu s přítomnými Gepardem a Zrzkinem z téže rodiny, nebyl přítomen při rozdělování úřadů při Velikém Rozdávání Karet. Samozřejmě, že onu funkci žádali i Gepard a Zrzkin. A tak se hlasovalo. Nic se ovšem nevyřešilo, protože nebylo nikoho, kdo by ťapky vztyčené zodpovědně spočítal. “To se nedá,” otráveně děl Osix, který počítal. “Blbec Willy se hlásí pořád, Mourek nepochopil, že se má hlásit… Bábinský, hovado veliké, proč stojíš Bleskovi na ruce? Zrzkine, netluč kompatriota Mňaukinga IX., že pro tebe nehlasoval… To nemá cenu Despoto”. “Tak fajn,” řekl Tyza a prohlásil dále, že ministrem zahraničí bude ten z kandidátů, který řekne největší lež v mezích svých schopností. Bouřlivý souhlas schválil nápad vtipný a všichni se těšili. Ťapun řekl: “Lež má krátké nohy!” Gepard: “Lidu se musí zjevit pravda!” Zrzkin: “Tygr de la Mňaukanda je genius!” Valná hromada zařvala po poslední větě nadšením a bouřlivě aplaudovala, takže se Zrzkin nafoukl pýchou a jistotou. Jenže Tyza se ušklíbl a děl: “Začíná se vyjasňovat, Zrzkin vypadl!” Mourek vykřikl: “Vsaďme se, přátelé, kdo z těch dvou zbývajících bude ministrem.” “Dobře,” zvolal Pedro, “vsaďme se!” Mourek opět opilým hlasem zahalekal: “Sázím dvacet tisíc tymů, že vyhraje Gepard!” Tyza se mírně usmál: “Sázku přijímám. Mourek rozhodl. Ministrem zahraničí je Ťapun!” “Zvíře,” zaječel šéf ČIKŤAPU, zmáčkl knoflík a zmizel v podlaze. “A co já, příbuzný,” zeptal se Gepard, vyhrnuje si rukávy. “Udělej mě aspoň ministrem té posrané kultury. Zatím jsem jenom pověřenec a to je nezáživné. Ať nevypadám v televizi jak blbec. Dej mi to ministerstvo!” “Tygře, chtějí s tebou mluvit spisovatelé a vůbec… intelektuálové,” vzpomněl si Osix, když nahlédl do zápisníku. “Proč by ne… Ale až jindy. Později… Nikdy.” Po delší rozpravě jmenoval Tyza na nátlak shromáždění Geparda ministrem kultury, školství a propagandy. Zrzkin, jenž vyšel naprázdno, se stačil řádně setnout a začal vyhrožovat, že se dá k opozici, že je osudem předurčen k svržení Tygrova trůnu. “Dostanu tě, králi divný! Stejně mám pěknější jméno,” ječel Zrzkin. “Sakosaku, zavři ho. Já mu dám opozice,” řekl Tyza. “Ale proč. Jeho to přejde,” zastal se Zrzkina Mašlonka. “A navíc je silnější,” podotkl kapitán Černé gardy. “Můj králi, když jsme se tak pěkně sešli… Fůra úřadů nemá vedoucího. Nebudeme ještě chvilku pracovat?” zalákal Osix, zneužívající náhody. Král ale pravil, že má na programu Hodinu Hraní a že si nepřeje, aby ho někdo vyrušoval. Ukončil zasedání a Osix posmutněl. Na chodbě Jeho Veličenstvo zastavili Don Macek a Pokjívka la Xa. “Despoto moudrý, motore navalený, je připraveno vyřazování nových důstojníků. Tradice žádá přítomnost mocnáře.” “To je možné, ale mocnář není tradice a nežádá svou přítomnost. Mám Hodinu Hraní, jdu promýšlet válku s Puskem… Ostatně si myslím, že musí být zničeno,” vážně pravil král a vstoupil do své herny. Ťapuškin, jej následující, udělal na oba vojáky dlouhý nos a vysloužil si kopanec do zadnice. Vlétl mezi kuličky, vojáčky, autíčka, medvídky, balóny, dřevěné samopaly, panenky, luky, granáty, lokomotivy, šavle, štíty, válečné tomahawky, péřové čelenky, klobouky, čepice napoleonských gard, kbelíčky, formičky, stavebnice, loutky, obrazy a obrázky, modely, zvířátka – a porazil Tygra. “Vole,” řekl král, “poválels mi postavení Antoniových legií.” Ťapuškin klidně říhl a způsobně se napil přímo z láhve. “Tak co,” řekl, “polezeme přes Alpy nebo budeme ponorka. Já jsem U – 20 a ty Lusitanie, jo?” “Ani nevím,” pravil mocnář, usedl a zapálil si cigaretu. “Mám pro vás zábavu až na půdu,” zaznělo z okna otevřeného a do herny mrštně skočil Lyon Ťax. “Stráže ke mně!” zařval Tyza. “Neotravuj poctivé gardisty,” ozval se za dveřmi nevrlý hlas a druhý dodal: “Blbec, hraje si na Hamleta a straší ho tatinek.” Ťax pokynul Ťapuškinovi, vzal Tyzovi umně butylku s alkoholem a usedl tureckým způsobem. “Mám pro vás radostné překvapení, údové méstranismu. Využiji tvé Hodiny Hraní a seznámím vás s bombou knižního trhu! Určitě budete nadšeni. Já a moji spolupracovníci z tt jsme napsali úžasnou knihu, kterou ti ukazuji a VĚNUJI. Název tě zaujme. Poslouchej: Lyon Ťax – De la Mňaukandovci od Adama Aloxe!” “CO MÁM DĚLAT?” zvolal král. “Poslouchat”, poradil Ťapuškin, “možná se dovíš něco nového.” “Poslechni si slovo barevné,” řekl Ťax. Obrátil obálku a začal číst. VÁŽENÝ ČTENÁŘI! I ty se můžeš stát na chvíli NASLUCHAJÍCÍM skoromocnářem, když si necháš předčítat; ba můžeš se stát na moment ČTOUCÍM skoroautorem, když budeš číst sám. Stačí poslat kluka do nejbližší trafiky, kde mu promptně prodají čerstvý výtisk De la Mňaukandovců od Adama Aloxe za 37 tymů, což je pakatel. Zavři tuto kněhu a pročti zakoupenou. Získáš cenné informace, jež ti značně pomohou louskat další stovky stran této knížky. Myslím to vážně a upřímně tě varuji. V dalším již nebudu VYSVĚTLOVAT a ODKAZOVAT na uvedená fakta, jež musí být každému Tymákovi ZŘEJMÉ. (tady jako čteš… tady jako čteš… tady jako čteš… tady jako čteš… tady jako čteš… tady jako čte Ťax… tady jako naslouchá Tyza… tady jako naslouchá Ťapuškin…) Ťax zaklapl brožurku, klepl jí Ťapuškina po hlavě a pak ji hodil před Tygra, až klapla hlasitě. (Klappp). “No no,” udělal mocnář a vzpamatovával se pitím. “Jsou v tom některé nepřesnosti. Například okolo Tartufova memoriálu. Píšeš, že Gepard byl ministr kultury a on byl tehdy jenom pověřenec. Mateš budoucí historiky. A taky se mi nelíbí, žes nechal vyhrát Willyho… Král musí být první i v blbosti, kamaráde,” poučoval Despota. “Právě v ní získáváš první místo,” řekl Ťapuškin. “Zapomínáš, myšlenko realistická, že na čase hovno záleží. Chováš se jak přítel K., když vyčítal autorovi knihy Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra, jakési časové nesrovnalosti; on, znalec L. Klímy!” “Někdy blbnou i ti nejlepší,” lhostejně řekl Ťax. “Ti blbnou nejčastěji,” usmál se Ťapuškin. Vrzly dveře. Vstoupili Don Macek a Pokjívka la Xa. Rovněž přišel tikající Satínský a udělal: “…osmapadesát, devětapadesát, šedesát, crrrr. Hodina Hraní uplynula”. A vypadl do reality. Takže se další vyvíjelo takto (viz následující). Za určitý čásek seděl Despota ve zkoušecím sále Polovysoké vojenské academie spolu s Mourkem, Donem Mackem, Pokjívkou a odbornými poradci (Bleskem přes tanky, Pedrem přes lodi, Tripzem přes letouny všelijaké). Přítomen byl i Ťax a Ťapuškin, jenž měl simulovat zapisovatele, k čemuž jej předurčovala funkce ministerského předsedy; protože panoval optimistický názor, že takový funkcionář musí umět číst, případně psát. U Ťapuškina nafouklo lidové podání fatamorgánu gramoty do uměleckých dimenzí; domnívali se mnozí, že umí i číst i psát. Už se nudili, už chtěli odejít do hospody U Doupěte, už zatoužili po onačejším dobrodružství, když se přiřítil velitel PVA major Palen. Omlouval se trapně a kecal, že do poslední chvíle připravoval kadety na zkoušky mocné. Chladně jej sledovali, načež Pokjívka bezostyšně prohlásil králi, co si myslí o kvalitách velitele PoVoAcu. “Je to blb. Ale doporučil ho Vystupovač z Létajícího Talíře ufONI.” Tyza sotva poslouchal, poněvadž strašně pil, neboť se domníval, že na něm bylo spácháno násilí a sem tam, mezi lahvemi vykřikoval: “Jsem zde z donucení!” Vstoupil první kadet. Jenom pro pořádek, než se adept zlatých nárameníků přestane třepat vzrušením, upozorňuji, že Ťapun očekává na letišti emisara OSN a je hlídán Bo Bonifácem a dr. Watsonem (první je šéf OZKy, druhý vedoucím OJTOKTu), protože instaloval na letištní budově protiletadlovou baterii, že Gepard byl pozván pisálky na jejich sjezd, že např. Kac káže v kostele Svatého viselce a že Supura s Ksichtem sedí v hospodě U špitálu a učí se polvijské větě: Nic se vám u nás nestalo. Vstoupil první kadet. Zůstal stát ve dveřích a salutoval. Tyza se usmál. Velitel PoVoAcu pokynul kadetovi, aby zaujal místo na židli proti Despotovi, po jehož pravici seděl Don Macek, na levé straně Mourek a přes jedno Pokjívka la Xa. Ten vytáhl z nedbalé hromádky papírů obálku s otázkou a jal se číst… Přerušil ho Don Macek, který se kadeta zeptal po jméně a vyzvídal, zda mládenec zelený sbírá knoflíky. Adept důstojnické hodnosti vyvalil oči a mlčel rozpačitě mrkaje. Komise se zadívala přísně a kadet zrudl, zpotl a rozklepala se mu kolena. Rozpaky přehodil do jiného prostoru major Palen, který bleskurychle uchopil svého svěřence za pravici, strčil ji do kalamáře s inkoustem, a pak ji přitiskl na papír bílý. “To by zatím stačilo. Však on si vzpomene, až bude poručík,” bodře vecl Palen a mrkl spiklenecky na komisi. Pokjívka první nalezl řeč, a takto položil kadetovi otázku: “Mno… Snad nám, drahý hochu, řeknete…” Odmlčel se. Pokračoval: “Co byste si… Jak byste se choval jako velitel roty, kdyby na vás zaútočil nepřítel lítý?” Kadet si rozpačitě utřel sopel a pohlédl udiveně na Palena. Tyza si zapálil cigaretu a strčil do Ťapuškina, neboť tento kocour hlasitě lokal temně zbarvený BEBUOKAN. “Nechlastej!” broukl Despota. Výsledek nápominky se rovnal trapasu, poněvadž už dávno chlastali všichni v komisi, i když zatím trochu tajně… Skoro se otáčeli, aby vynikla nenápadnost. “No já bych…” začal kadet váhavě, “já bych nařídil vojákům, ať bojují proti nepříteli za čest a slávu Tymy a Despoty Demokracie, a zezadu bych je pozoroval a dělal si čárky do Sešitku hodnocení.” “Výborně! Fantastické!” zvolal major Palen a zatleskal. Tyza se pootočil, pohlédl na Pokjívku a řekl: “Měls pravdu… Tuším ho povýšíme. Mohl by dělat vojenského atašé u ufONI.” Velitel všech armád Tymy se záhadně usmál: “Má porota nějaké podotázky?” Blesk mávl rukou, Mourek škytl, Tripz se pozorně prohlížel v malém zrcadélku a jen Pedro řekl: “Jo.” “No ne?” podivili se přísedící a Palen brblal hlasitě, že je to proti pravidlům. Pedro se nedal zastavit: “Já chci od toho otisku palce vědět, kolik písmen (zdvižený ukazovák – efektní mlčka) má vojenská abeceda!” Všichni byli na fleku šokovanými tulipány. Vyjma Ťapuškina (promiň čtenář-i- ko), jenž zařval, ať mluví pomaleji, protože nestačí psát. Ministerský předseda byl v podivném rozpoložení, poněvadž už dávno nepsal na papír, ale rovnou na stůl. “To jsme neprobírali,” vzpamatoval se kadet. “Ale aspirante Otisku…” zanaříkal velitel PoVoAcu. “Vlastně… Byl jsem nemocný,” uvědomil si kadet jisté nebezpečí. “Vyhoďte ho,” pravil král. “Myslím, že byl výborně připraven, i když byl nemocen…” (Palen). “Zavřete ho!” (král). “A navíc jsme to neprobírali, můj mocnáři!” vyjekl major Palen. “Vyhoďte ho!” (král) “Zkoušky jistě udělal!” (Palen). “Zavřete ho!” (král). Nebylo tak ÚPLNĚ jasné koho. Pokjívka chvíli čekal, zda Despota svůj výrok upřesní, ale ten již mlčel a bavil se luskáním do Ťapuškinova ucha. Nato velitel všech tymáckých armád vstal a kadeta osobně vyrazil na chodbu. Zastavil se před Palenem, který strnul v pozoru. Chvíli nebezpečně váhal… Usedl. Okamžitě vstoupil druhý aspirant na důstojnickou hodnost. Zřejmě neměl v pořádku nervovou soustavu, protože příklopec byl rozevřen úplně. Až později vyšlo najevo, že dotyčný se řídil radami starších důstojnických kamarádů, kteří mu vemluvili, že všichni zkoušející jsou buzeranti. “Hele ho, kluka,” nečekaně promluvil Tripz a překvapil tak víc než kadet. Zazvonil telefon. Palen po něm natáhl packu, ale Pokjívka ho po ní praštil a osobně se přiložil ke sluchátku. (Rozhovor telefonický mezi Axem de la Načičiči a Pokjívkou la Xa). “Haló! Kdo je tam? Je tam Don Macek nebo Pokjívka?” “Haló! Tady u telefonu Pokjívka. Kdo je tam? Ax? Co chceš?” “Nazdar! Neviděls někde Tygra? Šetrně mu musíš něco říct.” “Zase průšvih? Nemám zájem…” “Nekecej maršále. Nezapomeň, že jsem vymyslel Výbor pro netymáckou činnost.” “Zatím nemám strach. Sentela la Mňau onehdy povídal v baru Can Can, že ON vymyslel Výbor pro opovrhování žitismem.” “A hrome… Co je to?” “Sentela povídal, že je celá akce založena na filozofickém podkladě.” “Koho jmenoval?… Sentela přece neví, co to filozofie vůbec je.” “Vykládal něco o veku pansofiliexe Žánu Žaku Bakalářovi…” “Tak to jsem klidný. Žaka mám už dávno v Ping Pongu. Sentela se může jít klouzat. Proto poslouchej a upozorni Tizušku…” (Následoval Axův šepot a Pokjívkovo poslouchání). Porota plus Despota plus Ťapuškin plus rozepnutý poklopec bedlivě sledovali proměny v Pokjívkově tváři. Konečně ji ozářil úsměv a její nositel po několika nesrozumitelných huhlech řekl jasně: “Vyřídím.” Odmlčel se a zavěsil. “Vypukne válka s Puskem! Stal se incident!” vykřikl Despota. Představa válečné vřavy vklouzla do místnosti a vrhla se na promítací plátna mozků přítomných vojenských expertů. Pedro dlM, slavný kontravíceadmirál, vyznamenaný nejvyšším Řádem zerzavého komodorského kormidla, se nervózně uchechtl, když se zahlédl na prvních metrech 70 milimetrového filmu v neckách dřevěných, jež se náhlým záměrem režiséra beznadějně ztrácely v obrovských prostorách široširého Okeánu. Odplivl si… Blesk dlM, generál tankových a jiných oplechovaných vojsk,pocítil těžkou beznaději v roli sardinky, vykukující z otevřené konzervy a mající v papulce smutné sirku místo děla. Napil se… Mourek tupě hleděl před sebe, protože už neviděl… Don Macek v příšeří zborcených domů a mrtvých obličejů vytypovával místo, kde by nejlépe ukryl sebe a HLAVNĚ svou sbírku knoflíků. Snažil se vymodelovat situaci, které by využil k odrovnání své manželky Iry de la Mňaukanda. Zrůžověla mu tvář vzrušením… Tripz fantasii nenamáhal. Velitel letectva se nevzrušoval. Jeho soukromé letadlo bylo nejspolehlivější z celého Lufttymairu. Přehodil si nohu přes nohu… Pokjívka, dobře tušící, že je středem pozornosti, váhal chvíli s vysvětlením, ale nepodlehl zatím zlomyslnosti a upřeně se dívaje na Despotu, jenž mňoukal v blažené předtuše, pouze se jízlivě zasmál. “Kdy vypukne hra mezi muži?” nevydržel král nelidské napětí a vyskočil rovnýma packama. Pokjívka vážně řekl: “Pánové, někdo nám ukradl generálmajora Šejxu”. Odmlčel se. Usmál se a dodal: “Utekl.” Ťapuškin se hlučně napil. Tygr rozmrzele bouchl do stolu. Ostatní ulehčeně vydechli a film se přetrhl. “Je to v řiti. Budeme muset vyvolat něco sami. Pusové jsou srabi,” ozval se zatrpklý las Despoty Demokracie. “Kdo ti frapantní záležitost hlásil?” zajímal se z posledních sil Mourek. “Ax de la Načičiči,” (Pokjívka klidně). “No prosím. Přece jenom je ČIKŤAP informovanější než ZOS či AŠAŠAK. My víme všecko první a hlavně HNED! Kdy zdrhl ten váš generálmajor?” “Před měsícem!” “Co jsem říkal!” vítězoslavně vykřikl Mourek, obracející se směrem, kde tušil přísedící. “Hele! Je to možný?” vydechl Rozepnutý Poklopec. Byl to ÚŽAS. Příbuzní a ostatní lhostejně pohlédli na Tygra, který na “hlt” vysál tři litry BEBUOKANU. “Abych nezapomněl. Je to přísně tajná informace top sacra”, řekl maršál Pokjívka. “Úžasně tajná, jenom co je pravda. Tam je kadet a navíc je tu Ťax”, pravil zapškle Pedro. “Ajaku ochránče!” vyjekl Blesk. “Ťax chrápe! Určitě byl, mrcha jedna, u Ialy. Já jí kupuju luxusní vily, já jí zahrnuji šperky, já do ní valím prachy a on se s ní zadarmo válí. Při břevnu Ajaka – já ho snad jednou roztrhnu,” sténal Mourek. “Ty žes KOUPIL vilu?” (ironicky Blesk dlM). “Co by ne… Víš, že ten žid, Konopka? Co já vím? Co já vím: BYL PŘÍVRŽENCEM Seržeje. Měl štěstí, přišel jenom o vilu…” bránil se Mourek pomluvě. “Zní to pěkně, ale za Seržeje přišel o vilu proto, že údajně fandil Petriovi; a ten mu ji zabavil, protože...” (Blesk) “To je keců. A hlavně TY kecej! Hlavně ty… A proč shořela Iale první vila?” “A tá patřila komu?” (Blesk) “Hoši, hoši, netahejte na veřejnost soukromé záležitosti,” děl Ťapuškin. “Co tu vlastně dělám?” vzpamatoval se Despota originálně. “Musíme Vaše Veličenstvo zkoušet,” mrkl očkem velitel PoVoAcu. Tyza na Palena pohlédl, instinktivně ucukl nohou dříve, než ji mohla polít kořalka rozlitá Ťapuškinem, a řekl: “A tak…” Do kadeta se okamžitě zarylo několik zarputilých pohledů. Rozevřený Poklopec vypjal hruď a přišvácl ruce ke švům, že je až natrhl. “Vole,” začal Pokjívka výhružným syknutím, “zapni si zvonici plemenářskou, nebo se stane něco šíleného!” (poslední slova v zařvání). Ťapuškin vyskočil a vykřikl: “Ať žije Despota!” Pleskla facka jak orlí hovno z veliké výšky. Mourek, jehož tento polidšťovací výkon donutil opustit židli, zaječel na kadeta: “Budeš stát čelem proti zdi. Chápeš? Proti zdi čelem! Půjdeš-li doprava, je tam východ; půjdeš-li doleva, je tam západ; budeš-li couvat, máš za prdelí jih… Co je před tebou, když vyrazíš kupředu?” Kadet vytřeštil oči, ale zvolal jasně a radostně: “Sever!” “Hovno!” zařičela komise jako jeden kůň. “Tam je zeď. Ven!” Vysokoškolský způsob zkoušení kompatrioty vyčerpal. “Přestávka,” zvolal Ťapuškin. “Noste občerstvení,” domáhal se Don Macek. “Veličenstvo,” zažadonil major Palen, “ještě jednoho. Jenom jednoho…” “Dobře,” souhlasil Tyza. “Ale uvědom si, že v případě neúspěchu dalšího aspiranta fičíš do Ťurmy jenom hukot.” “Sloužím vlasti!” štěkl Palen a skočil do pozoru. “Ty pablbíku,” zasmál se Ťapuškin a popil trošičku. Do dveří hlučně vpadla urostlá postava, zapotácela se na prahu a zvěstovala mužným hlasem: “Nazdar! Zařazuje se kadet Dudas. Hrdě se hlásím k odkazu dědů a prababiček. Kde je židle… Pánové, kompatrioti, nebuďte zaujatí. Věřte mé touze stát se důstojníkem. Já se nedám!” Dudas s obtížemi téměř mňaukandovskými vyhledal zadkem židli a dodal: “Jsem připraven. Vy, doufám, také. Remember!” “Je ožralý!” “Hlavně že přišel,” radoval se major Palen. Pokjívka la Xa vzal stolici a posadil se před kadeta, který si ho se zájmem prohlížel. “Hledá místo, kde by tě poblil,” varoval Pokjívku Tripz. Vrchní velitel všech armád Tymy nenuceně pravil: “Nu, chlapče. Co je to rojnice?” Dudas se mírně usmíval a snažil se Pokjívku pohladit. “Šéfe,” koktl těžce, “zopakuj otázku. Nějak mumláš. Nečuju…” Mourek temně zaburácel nevolí: “Kdo mi půjčí revolver. Pokjívko, vem ho stolem. Já si ho snad vezmu do ČIKŤAPU jako kádrovou rezervu.” Maršál vojsk, k překvapení přítomných, otázku záludnou zopakoval. Velitel PoVoAcu začal napovídat. Dudas opovržlivě mávl ťapkou, udržel rovnováhu a počal se šacovat. Po malé, vzrušené chvilce vytáhl Kapesní učebnici pro důstojníky v poli a jinde. “Mám ještě jednu,” zamumlal a nalezl Užitečné pokyny. Knížečky svítily novotou. Dudas se prosebně zadíval přes rameno Pokjívky na Tygra a zažadonil: “Ty, zerzavče, nemáš nůž? Není to rozřezané. Je to pěkný pořádek v tom nakladatelství. Já bych tam klidně vzal flek… Tak co je s tím nožem?” Na králově obrazovce naskočil smutek současně s veselím a rty její se pohnuly: “Pohleďte kocouři na naši budoucnost, pohleďte a uvědomte si, co nás čeká… Tento člověk s pochybnou touhou nic není, nic neumí, on se k tomu přiznává, on je rafinovaně upřímný, on se ve válce první ztratí se svou jednotkou nepříteli a potká ho až s bílým kapesníkem na bodáku pušky, kterou najde… Máme v Tymy tolik blbů, kteří svou blbost maskují blbostí, že naše jmenování tohoto hovada důstojníkem jenom potvrdí má slova a absolutně nezmění na zítřek plánované zatmění sluníčka… Mluvil jsem ráno s rosničkou. Kompatrioti, to byste neřekli, co všechno rosnička ví a zná. Je lepší než meteorologové.” “BEBUOKANOVŠTINA,” řekl Mourek. Najednou něco zapraskalo a zašumělo. “Kdo ti frapantní záležitost hlásil?” “Ax de la Načičiči.” “No prosím. Přece jenom je ČIKŤAP informovanější než ZOS či AŠAŠAK. My víme všecko první a hlavně hned! Kdy zdrhl ten váš generálmajor?” “Před měsícem.” “Co jsem říkal!” “Hele, je to možný?” Hlasy Mourka a Pokjívky zmlkly. Ťax, do této chvíle pohodlně spící v křesle, zívl a zastrčil příruční magnetofon do kapsy saka. “Ahoj, hoši. Zase jedna prima zajímavost. Tento stát je přímo stvořen pro novináře, protože je semeništěm událostí. Škoda, že dříve bylo takové temno a nám se křivdilo. Teď je to lepší.” “Jenom se nepleť, chlípníku podrývající autoritu,” rázně pravil Mourek, rázně vstal a rázně padl. V sedu zabreptal: “Odevzdej pásek hnědý a momentíček počkej. Stane se ti křivda. Stráže ke mně!” Lyon se rozkošnicky protáhl a zažaloval králi: “Pokus o mezování osobní svobody.” Tyza si potáhl z tužky a děl chlácholivě: “Nechej na hlavě, bratříčku. Nepleť do politiky slabost údu svého. Vykašli se na to.” Do řečí se ozval kadet opile: “Přátelé představení, věnujte mi chvíli pozornost. Právě jsem našel příslušnou pasáž v příručce. Jsem schopen obstojně citovat. Mám citovat?” “Ukončeme to,” zabědoval Don Macek. Major Palen padl na kolena a sepjal ruce k prosbě. Tygr a Pokjívka se na sebe mrkli s hlubokým souzněním, jež vyplývalo z prosté, byť odvážné úvahy. Maršál všech armád Tymy těžce pronesl: “Dudas! Přišel jste jako nic – odcházíte jako důstojník!” A mávl rukou. Ťax uchopil Dudase za pravici: “Příteli, pokud ti mohu radit, najdi si v slovníku poučeném význam slova ILUZE. Jinak, můj kamínku v baště míru, dej vědět, když budeš ve službě. My se připravíme. Nezapomeň… ILUZE!” Poručík Dudas se vztyčil, lehce se uklonil, zasalutoval předpisově a pevným krokem vypochodoval z místnosti. “Vidíte,” vykřikl Palen, “magická formule: JSTE DŮSTOJNÍKEM, zahnala mrákoty alkoholu. Síla REALITY! Na zdraví důstojnického sboru chrabré tymácké armády. Na zdraví milovaného mocnáře, jenž je jejím garantem!” Zatím venku Dudas říkal v hloučku těch, které to čekalo: “Hrejte ožralství. Ti rozcuchaní mravenci to žerou i s navijákem.” Sedmnáctá podkapitola (sjezd spisovatelů)“Přátelé! Vítám vás na prvním jubilejním sjezdu spisovatelů Tymy. Zvláště srdečně vítám padesát kolegů, kteří si na náš sjezd odskočili z Ping Pongu, Ťurmy, Chlupu a dalších státních veselostí. (Bouřlivý potlesk). Dvacet kolegů z pevnosti Chlup je na cestě. Bohužel nepřijde Kamil Xan, který byl pošlapán při hromadném útěku vězňů v Ping Pongu, jak nám sdělil pan Přemysl v kondolenčním telegramu…” “Já su tady,” ozval se Kamil Xan. “Fajn, tak se podepiš. Jinak je přítomen i ministr kultury Gepard de la Mňaukanda (Fuj! Hanba tomu rodu! Potvoro! Inteligente!). Naše zasedání bude provedeno formou diskuze. Na závěr, bude-li jaký, sepíšeme petici o usnesení obce spisovatelské, odešleme ji Despotovi a odebereme se do vězení. (Hlučný potlesk. Volání: “My chceme, aby v Ping Pongu tekla teplá voda,” přešla pomalu a pak nezadržitelně ve skandování. Gepard pohodlně seděl, ale stržen všeobecným křikem počal volat rovněž, že chce v Ping Pongu teplou vodu. Spisovatelská sešlost se okamžitě uklidnila a naplnila se rozhořčením). Předseda SVASTY Obel Daniel odkašlal a pokračoval: “Předsednictvo by mělo být doplněno. Místo bývalého kolegy Rudanaxe, autora Písní demokracie, je třeba zvolit někoho jiného, protože Rudanx zradil demokracii, za kterou bojujeme a i on snad se rval… Považte! Zaslal dopis Despotovi a vládě a NEBYL ZATČEN!” (No ne?! Húúúúúú!! Pochlebník stolice! Kariérista!) “Byl navržen X Xin a schválen. (Kým?) Námi. (Tak to jo.) Vyzývám k diskuzi. Pánové, nebojme se!” (Potlesk. Volání: Již je všeho plná číš, již je všeho dosti!”) První diskutující Alfréd Branx, Zasloužilý královský umělec, autor dobových knih, zaujal místo řečnické. Nadechl se a řekl: “Drazí kolegové…” Pak zavládlo ticho a Branx šmátral po kapsách. Pomalu a systematicky prošel všemi kapsami saka. Zamyslel se. Sundal sako. Sundal vestu. Sundal kalhoty. Sundal podvlékačky. Zamyšleně posbíral svršky a zadumaně děl: “Promiňte, zdá se, že papír s poutavou řečí mám v aktovce a tu mi zapomněla služka dát do ruky. Omlouvám se, budu diskutovat příště.” Za bouřlivého potlesku se odšoural na své místo v první řadě, vzal ze sedadla aktovku, aby si na ni nesedl, usedl a položil si ji na kolena. Potlesk přešel v hádání. Část sálu tvrdila, že je Branx blbec, část ho hájila. Argumenty těžkly… Předseda SVASTY se vzpamatoval a překřičel všechny sytým hlasem: “Pokračujeme podle programu. Nyní přednese svůj příspěvek o činnosti ilegálního LOKu jeho šéfredaktor X Xin.” I Obel Daniel se mohl za okamžik přesvědčit, že program je X Xinem brán příliš dadaisticky. X Xin se neobjevil tak hned, ale přišel ho omluvit Van Vanch, básník lůzy – jak se sám nazval. Řekl velmi věcně, že X. Xin je ožralý, ale že on je schopen také něco říct. Bylo mu to povoleno. A tak se sálem neslo: “Musíme, drazí druzi, zaujmout pevnější pozice v postoji k tzv. naší vládě už jenom proto, že jsme lepší. Umělcem se člověk rodí, politikem se stává. Politika může dělat kdekdo – i blbec. A často tomu tak je… Kdo je vlastně v tomto státě představitelem lidu. Vládci a nebo my? Kdo vytváří ducha národa? Kdo lépe zná našeho kopáče? Oni nebo my? (My! Výkřik ze sálu). Můžeme být vůbec spokojeni, nadšeni? Je v naší krvi buřičství veliké, děděné z generace na generaci. Tajemné fluidum, pradávná prvosíla touhy po SVOBODĚ. Tu chceme. Svobodu chození. Svobodu projevu. Svobodu milování. Svobodu myšlení. Svobodu rozhodování o SVÉM životě. Svobodu pro práci. Svobodu pro nedělání. Svobodu pro spolčování… Je tady ministr kultury, obracím se tedy na něho… Pane ministře, slyšel jste někdy slova technická revoluce. Víš, co je to věda? (Gepard se příjemně usmíval a kroutil hlavou, že neví). No prosím, můžeme po tomto volovi chtít svobodu, Univerzitu, pravdivé informace, noviny bez cenzury, vzdělanost… Jen sebe si uvědomující národ má šanci. To by bylo prakticky vše, předám své záležitosti advokátovi SVASTY. Děkuji.” (Výborně Van Vanchu! Ten mu to dal! Řekni něco ty imbecile! Odpověz Mňaukando! Pochlub se vědomostmi získanými dálkovým studiem obecné školy! Zachrochtej svině! Že si nepamatuješ, co ti řekl? Deus blboss ex machina!) Ministr kultury povstal a bodře kynul rozvášněným spisovatelům. “Neřvěte,” začal, “toto není Parlament. Co vy tlamy ječíte? O čem chcete kecat nejapně? Když člověk čte ty vaše “umělecké” výplody a srovnává je s Projevy Tygra, bratra mého… Jaj… Nerad to říkám, ale není Tyza blbější než vaše poezie; o próze nemluvě. Co vám vlastně, hňupci, schází? Proti čemu se jako bouříte? Zdá se vám, že je málo vzdělanosti? A co Polovysoká vojenská academie, školský systém, Poloacademie malířská, technické kroužky, dětské domovy a polepšovny, vinařské výstavy, shromáždění za účelem? Snad si pitomci nemyslíte, že zřídíme univerzitu? Dojímají mě vaše nářky o svobodě. Copak byste dělali, kdybyste ji měli? (i když musíme připustit realitu krutou, že požadavek tento je hloupost). Dá se snad žít pod vodou, ve vakuu nestyku s lidmi, s těly, s utrpením? Vůbec nechápete, jak vám vychází stát vstříc dokonale propracovanou teorií zločinu a trestu. Jen málo z vás chápe dobrodiní, které vám poskytujeme existencí SAVu, katovny, vězení, cenzury…. Nechápete, že vaše svoboda spočívá v tom, že jste TRPĚNI? Kocouři, život je hra! Vaše role spočívá ve vymýšlení nových směrů, v popisu západu sluníčka, ve vypravování a touhách. Ale víc nic! Hleďte si laskavě svého a nepleťte se do politiky, Despota to taky nedělá. Snad byste nechtěli být chytřejší než skutečnost, převýšit HRU, přeskočit nás? Já se divím, jak jste blbí. Copak si vážně neuvědomujete, že ty vaše blekty o lidské důstojnosti, o pravdě, o svobodě etc., jsou kouzelným nesmyslem? Lid, hoši myšlenky a fantazie, na vaše mozky sere a nechce jimi být znervózňován. On si umění nevymýšlí, on jím žije. My tento šťastný život chráníme… A proto, já jako jeden z prstů železné pěsti, jež bdí nad štěstím masy, vidím nutnost – a to nevyhnutelnou: Pěkně se čiperně rozejděte, nebo bude zle!” Načež Gepard usedl, cvakl si alkoholu milého a prohodil něco vět v civilu oblečenému muži. Předseda SVASTY postřehl jeho úmysl, potřepal moudře hlavou, třískl do stolu a ujal se opět slova: “Než se v krátkém čase rozejdeme po útulcích, navrhuji, abychom navrhli nové kandidáty SVASTY. Kdo je proti? Nikdo. Jenom deset… Noví kandidáti jsou schváleni.” Ozval se bouřlivý potlesk. Obel Daniel: “Hlásí se J.J. Kalekohled. Co otravuješ? Copak je?” J.J. Kalekohled: “Bylo schváleno 20 nebo 31 kandidátů?” Obel Daniel (Klid): “To nevím. Skutečně. Prosím předsedu komise kandidátů, aby ohlásil počet.” Předseda KK Jax Kliška: “Nebudu zatěžovat sjezd matematikou!” (Mohutný potlesk otřásající střechou.) Obel Daniel: “Je zde přede mnou návrh Van Vancha, aby kandidát Fixi byl schválen jako půlka…” Hlasy ze sálu: “Á sakra!” “To je vážné!” “Proč?” Van Vanch (na stole): “Fixi napsal Torzo!” Hlasy ze sálu: “Nevadí…” “Ať to dopíše!” Obel Daniel: “Souhlasíme s návrhem Van Vancha. Zároveň je zde i návrh Bledulky na vytvoření týdeníku pro literaturu, umění, kritiku a politiku. Navržený název zní: Škrcená literatura.” Branx: “Protestuji. Je výhodnější, když se onen list bude nazývat Literární listy.” Bledulka: “No a navrhl jsem něco jiného?” Ervin Kopala: “Jsem pro Hosta do domu.” Fjantišek Šindeláš: “A já pro Hůl do ruky!” X. Xin (kde se vzal, tu se vzal): “A to raději Literatura, kritika, hoří!” Rudanax: “Opilče, zmlkni!” Poznašaj ml.: “Tebe brzo vyloučíme!” Branx: “Zanechme rozbrojů!” Obel Daniel (klidně): “Žádám o klid.” Gepard dlM: “A já čtvrt hodiny o pivo!” Bajkovič: “Ty drž hubu.” Gepard se upřímně zachechtal. Kníže Pištora: “Žádám předsedu, aby X. Xsinova narážka na kritiky byla zaprotokolována a pro mne pořízen opis.” Bledulka: “Je jasné, že se musíme oprostit od tt. Naše literatura je tak obsáhlá, že NĚJAKÝ neurčitodeník absolutně nevyhovuje. A navíc je tam Rudanax.” Kamil Xan: “Já v tt dělám recenze a další pitominky. Timy Times skvěle platí… Ovšem nabídne-li nový časopis slušné ocenění…” Branx: “Hanba umělcům, kteří hamoní.” Kamil Xan: “Starý pane, kdy vám vyjde nová kniha?” (Hluk.) (Větší hluk.) (Ještě větší hluk.) (Hukot motorů.) Obel Daniel: “Slyším přijíždět vozy. Již jsou tady. Zakončuji tímto první část druhého dne Prvního sjezdu SVASTY, jehož zasedání bylo podobným způsobem přerušeno v třetím roce panování Petriovců. Zazpívejme si »Ještě tak nebylo, ani tak nesmí byť« a nashledanou někdy odpoledne.” Ozval se falešný jekot a pak se spisovatelé, kritici a jiní pozvaní odebrali do připravených antonů.
|