Karel H o f f

T + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra

Kapitola čtrnáctá

V této kapitole se začne hledat Tygr de la Mňaukanda.

V předpokoji královské komnaty se objevil kouřem načichlý Blesk de la Mňaukanda. Se zaujetím si početl v Bulletínu RR, potom zapadl do bufetu, kde nalezl vhodného posluchače v poručíku Pikpakpokovi, který slopkal už od rána a postoupil do stádia pletení se, poněvadž oslovoval generála jako sergeanta Gríšu. Bleskovi to nevadilo, poněvadž už také tankoval, a kdyby se dala ropa chlastat, energetická krize by si pospíšila onačejšími kroky. Potom ale vstoupil do Bleska vhled, který ho orientoval na toulání. Děl, že je v Doupěti omylem a že vlastně je nejvyšší čas, aby zmizel.

Vtom ale přišli Don Macek a Pokjívka la Xa, kteří jej zadrželi a s jásotem mu oznámili, že ho hledají, poněvadž se chystá vyřazování důstojníků z Polovysoké Vojenské Akademie. Blesk se tvářil zkroušeně a promýšlel únik. Kapku naděje do jeho duše vnesl Pikpakpok, jenž neměl sebemenší potuchy o tom, kde by mohl pobývat Despota Demokracie. “A kdo to má vědět, ty vole!” řval na poručíka Don Macek. Pikpakpok se opile usmíval a vykládal: “Nachází se mezi námi viditelně i neviditelně. Je a není… Taková je pravda věčná”.

“Já ti dám věčné pravdy. Kdo má vlastně službu?” vykřikoval ministr války.

“Dnes slouží seržant Badoxbadox, to on je odpovědný,” sváděl Pikpakpok svou nevědomost na podřízeného. “Ale těžko ho najdete, poněvadž je v poslední době zažraný do představy, že je ostrov Saxemberk… Leží 500 mil od ostrova Tristan da Cunha v jižním Atlantiku.” Víc už neřekl, neboť na něj Don Macek skočil. Toho využil Blesk a zmizel. “Kde je? Teď tu byl? Teď tu pil?” zvolal Pokjívka la Xa. Odmlčel se a dodal: “Je snad ostrovem Daculi? Potom mi podejte tyto mapy: Dulcertovu z roku 1339, Medicejskou z roku 1351, Piziganiho z roku 1367, Beccariovu z roku 1435 a Paretovu z roku 1455!” A pil mohutně BUBUOKAN. I Don Macek pil BEBUOKAN. Ten je vzmužil natolik, že sebrali třicet parašutistů a rozjeli se hledat po Tygrogradě.

Dopoledne potkali všeho všudy Sakosaka, který byl v uniformě vrátného bordelu Světluška a vlastnil opuchlá ústa. Nechali ho na pospas psům, které lákal kapitánův smrad. Marně za nimi vzpínal ruce a prosil o kompas. Pak ještě zahlédli Ťaxe, jak s řehotem proběhl okolo Minaretu a mířil k hospodě U vzdechu diplomata, sledován supícím Mourkem.

Šéfa tajné služby potřebovali, avšak ten se zamotal mezi dav, a už ho neviděli. Don Macek děl, že dějiny nepředělá. “Problém není třeba řešit, jsou-li bohové řešení nepříznivě nakloněni. On se neztratí a příznivá konstelace přichvátá dříve nebo později. Pojďme na pivo.” Rozpustili parašutisty a usedli v restauraci podniku U turecké odalisky. Za hodinu vystoupili o poschodí výše, kde je uvítala bordelmama Ria Pucková, za dalších 60 minut se neznali a zapomněli pro radosti na povinnosti.

V tu dobu začala po Despotovi další sháňka. Hledal ho Osix, ale i T1TMS Mašlonka dlM, ČIKŤAP i ZOS. Důvod: návštěva prezidenta Polvie, představitele jednoho z mála států, které s Tymy udržovaly téměř přátelské vtahy. Kromě toho ohlásil svůj příjezd i emisar OSN, jenž měl diskrétně zjistit, na žádost mnoha zemí, kolik ještě míní Tymy vysílat agentů na jejich území, a měl provést rozbor situace v tomto státě a pozvat Tygra a jeho hochy na zasedání OSN.

Tyzova přítomnost se jevila jako nutnost, neboť de facto neexistoval ministr zahraničí. Původně jmenovaný Mňaukanda, totiž Mňouk, naprosto ministerské křeslo sabotoval a věnoval se výhradně trošce sportu, k němuž cítil náklonnost, vyplývající z aktivní účasti ve fotbalovém mužstvu AC Tymy. Ministerstvo zahraničí řídili různí tajemníci, většinou pacholci opozice, od nichž se daly očekávat jen a jen rošťárny. Posledním fórem bylo odvolání stálého zástupce Tymy v OSN. Dotyčný Ajax del Xčijo zmizel v pustinách Antarktidy, poněvadž v dopise min. zahraničí se psalo o procesu za zradu.

Mašlonka zuřil nad zmizením krále (i Mňouka), protože Parlament celkem rozumně odmítl odhlasovat návrh na nového ministra, když král ještě starého nevyhodil. Případ Osixe byl příliš živou ránou, a proto žádná strana nechtěla riskovat rozehnání. Mašlonka se tak snažil, že svou schopnost zapamatovat si, rozšířil silou vůle na pět minut. Jenže šéf opozice Pavej Vaxuximov vydržel mluvit deset minut a Mašlonka ztratil zájem.

Díky Osixovi a prof. Zajíčkovi se však rozjelo celostátní pátrání po Despotovi, neboť nalezení Tygra de la Mňaukanda se stalo alfou i omegou toho dne. V Tygřím Doupěti zřídil Osix hlavní stan hledání a jak čas běžel, hledanice se rozšířila i o armádu.

Na dopadení krále byla dokonce vypsána odměna. Byla to legrace. ZOS se telefonicky ptalo Osixe, zda se může i střílet. ČIKŤAP se neptal, ČIKŤAP to věděl.

Nedejte si, vážení čtenáři, namluvit, že v dějinách existovaly větší pátrací akce. Budou vám tvrdit, že po letadlech, jež zmizela v Bermudském trojúhelníku pátralo 240 civilních lodí všeho druhu, osmnáct plavidel pobřežní ochrany, čtyři torpédoborce, 67 letadel, řada ponorek atd. Možná. Ale po Tygrovi toho pátralo více…

Hledanice monarchy tedy vypukla.

Pátralo se metodicky. Začalo se v hospodách a ve věznicích.

Do Ping Pongu dorazila jedna skupina hledačů, aby zjistila po úmorném výslechu, že tam Despota byl, ale že už odešel. Policejní inspektor Xasa z Prvního komisařství se divil téměř liduprázdným prostorám svatostánku státní moci. Přemysl mu lítostivě oznámil, že nejméně 6 000 vězňů uteklo, protože Tygr, popichován zpěvem Ksichta a generála Supury na biblické náměty, odemykal cely a uděloval milost kde komu. “Nečinil rozdílu mezi zlodějem a politickým. V ožralství se domníval, že všichni jsou nevinní,” bědoval ředitel věznice, zatímco Xasa znuděně listoval v kalendáři. “Radši to prolezme, šéfe,” pravil podinspektor Julek Megret. Xasa si pomyslel něco o kariéristech, ale neodporoval, neboť si nemohl dovolit průser ve službě, jelikož aspiroval na vyšší funkci. Ale horlivost Julka Megreta si vryl do paměti. “Ty chlapečku, slavný nebudeš,” žbrblal si, když prolézali vlhkými chodbami. Většina cel zela prázdnotou a působila smutně a nepřirozeně svými otevřenými ústy.

V cele č. 1087 nalezli jakési zpustlé individuum, které na slova Julka Megreta: “Mohli jiní, mohly jiné, pročpak ty ne Augustíne?”, odpovědělo podrážděně: “Na každou provokaci neskočím!”

Porůznu, leč poskrovnu, objevili ještě několik kobek, v nichž zůstalo osazenstvo. V cele 2658 proklínal 305 kilový předseda OOOPP (odborová organizace osazenstva Ping Pongu - a.) Haj Haj svůj čtrnáct dní starý nápad s hladovkou, neboť ho vysílil v rozhodující chvíli. V kobce 4520 vegetoval veterán kasařů Kablička, o němž bylo známo, že je nedožera a že setrval jenom proto, že věřil ve větší porce. No a v kobce 68 zastihli ministra vnitra Dona Quichota mezi kostrami a různými zdechlinami.

“Ježišmarja,” zvolal Xasa, vida tu spoušť, “jak jste mohli zavřít kompatriota ministra?”

Přemysl mávl rukou a pustým hlasem řekl: “Já nevím. Já to znám z vypravování. Nohsledi mě špatně informovali.”

Xasa zjistil, že je zbytečné prodlévat, a opustil se svými hochy Ping Pong. Osobně se domníval, že udělal víc, než mu kázala povinnost. Julka Megreta pověřil sepsáním hlášení.

Šéf Ping Pongu vypadal sklesle nečekaným utrpením, ovšem základní znak buddhistického učení ho neopustil tak hned, protože když se Don Quichot se svými zdechlinkami posilnil, těžce ředitele věznice zrubali, že plakal jak Viktoriiny vodopády.

Šestnáctá podkapitola

Divukrásná cesta Despoty neměla být ještě u konce. Spolu s Rasputinem, Ťapuškinem, Ksichtem a gen. Supurou opustili Ping Pong a po veselém putování dorazili do pohorské vesnice.

“Tady jsem v životě nebyl. Jak krásná je má země,” zastavil se udýchaný král a otočil se. Za ním se v různých rozestupech od sebe ploužili ostatní. Ksicht zaslechl Despotovo vyznání a řekl: “Jestliže nejsme jinde, tak jsme v Tymy. A jestli se nepletu, na dědinách se hospody otevírají až okolo desáté.”

“Hrome! A teď jsou teprve tři hodiny,” zabručel Tyza a mžoural před sluníčkem. “Ne, je sedm!” odporoval Ksicht.

“Je to možné,” pravil monarcha a přiložil tymky k uchu. “Mně to netyká.”

“Čas má s tebou jistě nějaké úmysly,” usmál se A.E. Ksicht, “začne vykat tvému tiku.”

Počkali, až se k nim dobelhají Rasputin a Supura generál. Ťapuškina na obzoru nezahlédli.

“Kde je tajemník?” zeptal se Despota.

Rasputin opovržlivým prdnutím naznačil: “Má sračku. Každých sto metrů si dřepne. Hovno snese poslední dobou.”

“Jaj, my ho zajisté ztratíme,” řekl král Tymy a vykročil vpřed.

Generál Supura, těžce funící z nedostatku tréninku, najednou vykřikl: “Přátelé! Vesnici, před námi se rozkládající, dobře znám. Byl jsem zde několikrát. Je tady senzační hospoda a skvělí lidé. Vždy jsem byl bit. Jednou sám, prý pro křivý pohled. Podruhé s manželkou a synem, za prostou skutečnost, že jsem byl v uniformě. Potřetí s druhy z důstojnického sboru, protože jsme všichni měli uniformy. Počtvrté mi namlátili i s praporem vojáků. Skákali jsme z oken a utíkali jak zajíci. Tohle je Vkněžpole.”

“Opravdu je tu hezky,” podotkl o několik minut později král.

Vesnice úporně mlčela. Jen slepic zpěv a krav symbolické recitování neslo se do tepla ozařovaným vzduchem. Což je ticho, mlčení zaprdlého venkova, mlčení, vedle něhož Bergmanův vox, či jiný brept, jeví se nezbytně jako start Voschodu. A navíc: nikde krok člověčí, ba ani šlépěj…

Hned na třetím stavení spatřili poutníci cedulku – Zde hlaste požár – Barák vykazoval na zborcených zdech stopy po ohni a zčernalé krovy se mírně usmívaly na modrém pozadí nebe. Rozbitými okny občas vyletěly slepice. “Mám hlad,” komentoval jejich cvičení Ksicht a Tyza první horlivě souhlasil kýváním své zerzavé hlavy. Jen Supura, dříve poučen, varoval. “Kamarádi, pomalu. Opatrně. Budeme ztlučeni”. Nikdo nedbal jeho slov, ale mohl slyšet Rasputina, který poslední vnikl otevřenými dveřmi do stavení, jak říká: “Kde jsou slepice, tam jsou vajíčka. Jíš syrové vajíčka? Já je zbožňuju.”

Supura zůstal na silnici a tichounce se modlil, přičemž ostražitě sledoval okolí, připraven k okamžitému rozkmitání chodidel. Za malý čas se ozval z baráku příšerný řev slepiček a každou vteřinu některá vyletěla oknem nebo dveřmi připomínajíc mrak, který popohnán vichřicí, v zuřivosti a leku prdí sníh. Generál se zachmuřil, pohlédl nehezky na drůbež, ale neztratil kontakt s děním kolem sebe, protože sotva zaslechl známý jekot, mrštně skočil do příkopu a kryl se stromem.

Po silnici se hnal neuvěřitelným tryskem Ťapuškin, sledován dvěma překrásnými dogami. A právě v okamžiku, kdy první z nich vyrvala ze zadku ministerského předsedy kus látky i kůže, vypálil z baráku Tyza a řval rovněž. Supura si spočítal, že jeho přátelé jsou ztraceni, a začal se plazit do polí. Ťapuškin se zbavil dog i kalhot a fňukal, zavěšen na rámu okna v prvním poschodí domu, který silně připomínal venkovskou školu.

Král, jehož si dogy všimly a s úsměvem (a hlavně rychle) k němu zamířily skoky velikými, zaječel vzrušením a po mohutném odrazu zmizel v hnojišti s výkřikem – HOP -. Rasputin s Ksichtem se neobjevili. Supura mizel v polích a Ťapuškin kňučel v nepohodlném zavěšení. Holý zadek se leskl paprsky sluníčka skotačivého a tajemník Despoty dělal: “Oj, och, oj, och. Já se asi neudržím. Křídla! Chci křídla, dejte mi křídla.”

Najednou se okno otevřelo. Ven se vystrčil mladý muž, pohlédl klidně na Ťapuškina a dogy, smutně se usmál, otočil se do místnosti a řekl: “Děti, podejte mi ten kutáč, prosím vás.”

Kapitola čtrnáctá (pokračování)

Všechny instituce hledající krále, to znamená ČIKŤAP, ZOS, armáda a policie, prokázaly opět svou připravenost vždy zakročit směrem k zjednodušení situace. Nalezly Dona Quichota (policie), Sakosaka (armáda), vysvobodily Bábinského z rukou homosexuálů (ZOS), sesbíraly po cestě Ťaxe (ČIKŤAP), který pod sebou tiskl Mourka, chytly Bleska (policie), odhalily bandu překupníků s bílým masem, zatkly deset let hledaného vraha dětí, odřezaly z provazu Kace (on se nezavěsil). A když se jakžtakž sešly v Doupěti a hodily výsledky do počítacího stroje TYMATIK 77, zjistily následující: Ztratil se Ax de la Načičiči, jenž vedl pátrání ČIKŤAPU. Zmizel velitel ZOSu Bombiska. Nezvěstným se stal vrchní policejní komisař Merx. Škodrtz, velitel pátracího oddělení AŠAŠAKU, nezvedal telefon. Mnoho agentů nepodávalo hlášení a už se objevovaly první vlaštovky stížností na hmotné škody, jež hledači nadělali. Hned prvních deset zaokrouhlilo částku na 5 000 000 tymů.

Štáb celostátní Akce Hledanice (Osix, Mašlonka, prof. Zajíček) rozhodl o pokračování a změnil heslo na Akce Štvanice. Zástupci zmizelých šéfů těžce povzdechli, neboť nejbližší budoucnost se vyjímala v černé; a mnozí prohráli složitý psychologický souboj se smyslem pro povinnost a ztratili se během krátké chvilky také.

Do hluboké noci se scházeli různobocí muži v Doupěti a hlásili napjatě čekajícím mužům štábu: “Tak jsme zase nic nenašli, ale ztratil se…” Když to samé sdělili i různohlaví, různoocí, různorucí, ba i různoblbí, zvolal Osix nad ránem: “Ajaku na nebesích, Tyza odešel do záhrobí. Nedáme to do televize, nezapojíme Rádio Tygr, oddíly CO, nevyhlásíme stanné právo, neřekneme to Mindě Ťapce?” A za další malý čas: “Že on je Tyza nebožtík!”

Mašlonka, zkušený rváč, zocelený v boji s opozicí, takový optimista nebyl. “Co tě vede, kamaráde. On se, potvora, za nějaký čásek objeví.”

“Muž, který se dokáže orientovat na cestách Velikého Učení, neztratí správný směr za žádných okolností,” zablbl si prof. Zajíček.

“O Tygra strach nemám, ale kde je můj Ax?… Že jsem tě Zajíčku nestřelil,” zapojil se do debaty Mourek, který se vynořil z tajné chodby.

Osix zabědoval: “Ale co tomu řekne okolí Evropy, co tomu řekne svět, co řeknou ufONI? Proč ještě toto na mou hlavu. Vždyť já nespím z ekonomiky, já po nocích studuju.”

“Tak se na všecko klidně vyser,” poskytl Mourek radu filozofickou, dal si packy na stůl a otevřel novou láhev BEBUOKANU.

“Jasan. Uvidíš, že události proběhnou kladně, řekl bych přímo: méstranicky… Projděme si to, než zapomenu, proč tu vlastně tvrdnu. V kolik má přiletět ten polvijský prezident?”

“V osm hodin a tři minuty.”

“A která společnost ho má dopravit na naše dopadliště?”

“Naše společnost letecká…”

“Bravo! To je skvělé. S takovou přiletí až odpoledne a možná, při troše štěstí, letadélko vybouchne. TYLESu padá každé druhé. Stačí zjistit, jestli je toto pravé, tedy druhé. A co se týče toho emisara OSN… Je dobré, že ho Tyza vůbec neuvidí. Nechal by ho stejně hodit z Minaretu,” ukončil debatu Mašlonka.

“Ještě okamžik,” ozval se Mourek a vytáhl karty. “Zahrajeme si o to, kdo provede uvítání vzácných návštěv, kdyby náhodou letělo letadlo první.”

“To je nápad,” zahlaholil Mašlonka. “Já hraju s Mourkem… Rozdávej ideologu…”

Osix pociťoval tíživě fakt porážky duševně i tělesně, když o pár hodin později blil z okénka auta, jež jelo v čele vítací eskadry. Zajíček zíral tupě na stěrač, který tvrdě bojoval s přívalem deště, a přemýšlel, zda mohou zmoknout i nesmrtelné myšlenky. Auta vítací delegace dvakrát zabloudila, ale na letiště Kocouří Dráp dorazila včas.

V 7,56 přišla zpráva z Helvetiy, že na svazích tamních hor havarovalo před nějakým časem letadlo TYLESu, na jehož palubě byl jakýsi prezident. Vítací delegace zařvala nadšením a Osix nabídl zprávě slivovici, což tato kvitovala s uspokojením a namazala si nohy. Načež se celý klan v čele s Osixem, prof. Zajíčkem a Axim z tt vrhl do letištní restaurace, aniž by někoho napadlo poptat se zprávy víc. “Je to dobrý, pijme velice,” mrkal na Osixe Xarma di Xurma…

Zatím na vítací letištní plochu vtekl chmurný dav fanoušků kopané. Čekali na národní mužstvo, jež si dovolilo prohrát v Anlii 1: 14. Jednotlivá hesla, žádající hlavy ministra sportu, trenérů i hráčů, se slila v temný hukot obětního žalmu.

Přesně v 8,03 dopadlo na betonovou plochu letiště DU – 103. Neexplodovalo. Dobře oblečený muž, jenž se první zjevil ve dvířkách trupu s příjemným úsměvem v hladce vyholené tváři, byl přivítán explozí řevu. Ještě se usmíval, když jej zasáhla dlažební kostka do čela. Sletěl mezi rozvášněné tymácké tifosy. Snad deset minut šlapal dav po těle nešťastníka. Horda fanoušků lezla do letadla, vyházela všechno ven a za dvacet minut bylo jasné, že to nejsou fotbalisté. Pilot, u něhož se skalní informovali, lomozil, že zmlátili také letušky, ba všechny i znásilnili, ale když mu obličej zčervenal, vylezlo z něho, že vezl někoho úplně jiného.

Zmáčkli mu krk, aby si vyslechli jeho poslední a tudíž pravdivá slova. “Byl to prezident s doprovodem. Polvijský prezi…”

Šestnáctá podkapitola (pokračuje)

V noci, kdy vládní instituce žily ve znamení AKCE ŠTVANICE, vyznačovala se hospoda ve Vkněžpoli exportním interiérem.

U výčepu ležel na mol zpitý hostinský. Různě po místnosti se povalovaly tělesné schránky dalších domorodců. U jediného stolu, který byl tak opilý, že stál na všech čtyřech, seděli král, střelec, Ksicht a generál. Na lavici se povaloval Ťapuškin, okolo hlavičky měl omotaný ručník.

I když vstup našich chlapců nebyl podoben Kleopatřině průvodu Římem, vše se v triumf přece jenom obrátilo. Pravda, Ťapuškin dostal do lebky kutáčem, Tygr byl dokopán dvěma pacholky, kteří dělali u volů a hnůj na nich tvořil druhou kůži, jenom proto, že smrděl po procházce hnojištěm. Ksicht spolkl dva a vyplivl tři zuby po zásahu z praku. Rasputin pocítil na vlastní kůži, že košile při žehlení trpí a generál Supura měl pihy po celém těle, protože ho v polích chytili a protáhli šípkovým keřem.

Hospoda jim však vrátila naklepnutou sebedůvěru.

V diskuzi, jejíž podstatnou část tvořily myšlenky, vznikající na bázi švestkové šťávy, suverénně kralovaly. Nejdéle vzdoroval hostinský, ale i jemu vypadly námitky z rukou a láhev se rozbila. Zamručel, chudák, a znehybněl.

“Kdo ví, co se děje,” přerušil dlouhé ticho Tygr.

“Snad ne výčitky svědomí? Nevídáno… To zase bude ostudy,” (a Rasputin se usmál).

Opět se zhmotnil klid, jen občas narušený stenem či chrápem některého poraženého Vkněžpoláka. Ploužil se krčmou klid poopicový, a tím je řečeno vše všem, kteří znají onen blažený pocit po propracované noci, v níž existoval průsečík časů, v níž je vidět vše přejasně, v níž je člověk neodolatelný, ÚPLNĚ geniální, nesmiřitelný k slabostem světa, v níž se hravě roztíná gordický uzel otázek proč?, nač?, jaký smysl?, v níž je prostě člověk ožralý jak ušlechtilý vepř, abych to zakončil.

“Milý Despoto, jistě pociťuješ nevýslovné blaho a absolutní vyrovnanost kladných i záporných životních proudů. Milost 6 000 vězňům… To je šlechetné a historie jistě nezapomene,” uchechtl se nečekaně Ksicht.

“Sotva,” ozval se Supura, “záleží především na tom JAKÁ historie, ČÍ historie čin našeho mocnáře zaznamená. Nezná se mi, že by dějiny měly vliv na současnost. Opak se mi jeví pravdou nedvojakou. S historií si ideologie dělají, co potřebují, co jim vyhovuje. To je věc jasná. Vemte si kteroukoli společnost… A co naše Byro pro řízení dějin?”

“Čin, který jsi spáchal, milý Tizuško, bude jistě někdy hodnocen jako vnuknutí milosrdenství, jako obrácení Šavla v Pavla… Ovšem pustils i vrahy,” řekl Ťapuškin.

“Vyližte mi prdel” nenuceně děl král. “To je krámů pro několik stovek NÁHODOU puštěných vězňů. Že o tom můžete vůbec mluvit tak dlouho. Vsadím se, že Ping Pong se již uspokojivě zaplňuje.”

“Služili by naši chlapci na vojně, keby s něma zacházali obstojně…” zanotoval nečekaně generál Supura.

“Hezký text. Lidová moudrost… A co je jich v blázinci. Ovšem nejvíc je tam učitelů. Když si představím, že rok co rok opakují jedno a to samé, že řeší stále stejné problémy, aniž by je MOHLI vyřešit… Jsou to nešťastníci před tváří nekonečna. Já znám kantory, co PĚTKRÁT přísahali věrnost – a pokaždé někomu jinému. Není to DĚSIVÉ? Když si představíme plasticky fakt, že každá NOVÁ vláda má i NOVÉ “vysoce objektivní” dějiny, co si můžeme vůbec o kantorech myslet? Páteřolomci obrovští. Uvidíte, kolik učitelů zase zblbne, až začne pořádně pracovat ministerstvo školství. Těch změn stupidních… Těch zaručeně ORIGINÁLNÍCH nápadů… Těch nových koncepcí… Těch peněz… Těch doktorátů pro vynálezce, kteří oprášili to, co jinde zahodili. Jsem zvědav, jak zase vyvrbíte učebnice, jak upravíte dějiny, Tygře,” zakončil Ksicht.

“Někdy navštívím nějakou školu. Provedu inspekci,” zahrozil nečekaně Tyza pomyslným stínům.

“Jo, blázinec,” zasnil se Supura. Pohlédli na něho.

“Vegetoval jsem v ústavu… Zavřeli mě tam, když jsem ve svém náboženském období zastavoval lidi na ulicích a nabízel jim za pětku posmrtný život.”

“Doufám, že něco takového existuje. Generální štáb naší armády je o tom přesvědčen. Vyvolávají mrtvé z 35. války a chtějí po nich zkušenosti,” řekl Rasputin.

“Nevídáno. Kac běžně mluví s Ajakem a já jsem nedávno debatoval s Aristotelem,” šplechtl Ťapuškin.

“O čem to zase kecáme?” (výkřik Ksichta).

“O životě… A nediv se. Věřme tomu, že náš život je podoben životu nemluvněte v matčině lůně. Snad jsme se i někteří narodili, ale pochybuji, že jsme dokázali něco víc.” (Ťapuškin).

“Nechte těch blbostí,” prskl král.

“Jistě. Když se nad tím vším člověk zamyslí a zaposlouchá… Co zjistí?” Ksicht zvedl prst po otazníku.

“Že ženské jsou svině,” pravil beze zloby Rasputin a vypil pivo.

“Že sranda je to pravé,” vykřikl Ťapuškin a vypil pivo.

“Že demokracie je za panování mého a Mé strany,” zvolal Tygr a vypil pivo.

“Že armáda je pitomost,” připojil se generál Supura.

“Ale hovno – že venku prší,” ušklíbl se Ksicht.

Zaposlouchali se do hřejivého šplouchání vody.

“Pěkná průtrž mračen,” ozval se král Tymy a pokračoval: “A já jsem připadl na Velikou Myšlenku!”

Ťapuškin se zachechtal, natáhl se a vyžahl láhev, která patřila Tygrovi.

“A v čem jako spočívá, milý Despoto?” (dotaz Ksichta)

Král zaražen Ťapuškinovým chováním podmračeně zíral na pavučinu v černém rohu: “Ve válce s Puskem,” zabrblal.

“Oj, ty si vůl!” upřímně sdělil své stanovisko Rasputin, říhl a odvalil se načepovat prázdné půllitry.

“A korunovaný!” (to Supura).

Král položil nožky na stůl. Zapálil si… zdálo se, že je zadumán. Ksicht vyhodil nohy také na stůl. Zapálil si… zdálo se, že je zadumán. Supura zabručel: “Posrané ledviny.” A vykročil k záchodu. Ťapuškin jej následoval. Rasputin se blížil k okamžiku, kdy rozbije půllitr. Král zvedl pravou nohu. Prdl. Oddechl si. Vyfoukl kouř. Ksicht zvedl levou nohu. Prdl. Vyfoukl kouř a tím si i oddechl. Rasputin rozbil půllitr.

Stále pršelo.

“Válka…” Ksicht zakroutil hlavou. “Proč válka… Jak chceš válčit?”

“Zvláštně!” (mocnářsky Tyza).

Supura se vrátil. Rasputin přinesl pivo. Ťapuškin přichází…

“Svět je stále těhotný válkou,” kecl král. Ťapuškin přišel a lehl si na lavici. “Kam mrkneš, tam je kouř, krev a ZÁJMY…” (zase král). “Všechny pověsti všech národů jsou plné roztrhaného masa a válečného hrdinství,” (opět Tyza).

“Ty hlasitě blbneš, člověče. To není pravda!” (Ksicht)

“Vyznáte se někdo v tymácké mytologii?” (Supura).

Ksicht prohlásil, že mýty jsou jeho obor.

“Já tak mýtit,” zamyšleně do toho Rasputin.

“Mýty jsou veliká věc. Mýtus není právě nijak tím, zač jej většina lidí považuje, pouhým fantastickým příběhem, jenž má určitý skutečný podklad, anebo dokonce i tohoto zcela postrádá. Mýtus jest mnohem pravdivější nežli dějiny, neboť dějiny podávají jen vypravování o stínových obrazech, kdežto mýtus podává zvěst o podstatě samé, jež ony stíny vrhá. Jak nahoře, tak dole…”

“Stačí, Aničko. Popovídej něco tymáckého,” usmál se Ťapuškin.

“Jasně. Co vykládají naše pratybaje o stvoření světa?” (král).

Ksicht se napil a jen s vypětím všech sil generála a střelce udržel balanc. “Jo bráško – to je tak!”

“Sela mák,” vtipkl si tajemník Jeho Výsosti.

Ksicht se usmál nevesele a vesele říhl, až posunul stůl. Pěna z piva šplíchla na Ťapuškina, jenž se chladnokrevně oblízl a mlaskl pohodou.

“Přijali jsme rozum a učinili z něho počátek. Řeč a písmo… TOUHA překročit nepřekročitelné, VYSVĚTLIT nevysvětlitelné. A přitom víme stejné hovno, jak naši předkové, kteří netoužili poznávat, stačilo jim CHÁPÁNÍ… Toto praví Pratybaje: První byla Veliká Soulož, z níž povstala dvojčata Veliké Světlo a Veliká Tma. Ze světla vznikla myšlenka, ze tmy hmota… a dál je to prosté. Je snad věda dál?”

“Prima,” zatleskal Tyza.

“Bože, bože, vaše starosti bych chtěl mět,” vložil se střelec. “představte si, že jsem teď náhodou zjistil, že mi nepasují patrony do pistole.”

“Pitomo, každé ráno ti je Ťapuškin mění,” (Despota s úsměvem).

“To já vím. Proto si je vyměňuji po Ťapuškinově výměně,” řekl střelec.

“To my víme. Proto ti je mění Tyza ještě jednou,” mrkl na Rasputina tajemník.

“Budu chytřejší,” zavrčel pistolník.

“Poslouchej, Ksichte. Pověz, jak vznikl člověk…” (mocnář).

“Nevím. Ale jak jsme vznikli my, o tom něco vím… Je vědecky dokázané, že MY jsme žili na stromech. Až přišla pravá chvíle a pralidé vznikli tak, že z těch stromů spadli. Zařvali úžasem, a kdyby jim praopice rozuměli, dověděly by se, že mají co dělat s články. A to mezičlánky mezi sebou a lidmi. Význam opic na vzniku lidí není zanedbatelný, neboť vyhnaly mezičlánky z džungle na volné prostranství. Důvod: pusté ječení mezičlánků, že jsou vývojovým pokrokem, kterýžto řev rušil opice při páření. Mezičlánky na širém prostranství z nedostatku jiné potravy začaly používat pacek k vzájemnému napadání, takže od té doby se dá hovořit o podílu práce na polidštění opice. Tak vznikli lidé – a jelikož vše mladé, vše blbé – zapomněli, jak vznikli”.

“Zajisté. Je to pravda, poněvadž ten mezičlánek našim teoretikům chybí,” pravil generál Supura.

“Pánové! Uvědomte si, že TENTO závěr jsme učinili před deseti lety. Věda už mezičlánek má. Australopitheka vystřídal jistý Propliopithekus, jenž sežral Apidia a Parapitheka. Kým byl sežrán “missing link” si řekneme jindy,” projevil se ministerský předseda a poopravil si obvaz hlavy.

“Zajímavé,” kroutil hlavou Rasputin, “už deset let… Teď má někdo přijít, ne?”

“Jasně,” ozval se Despota, “vždyť mě hledají...”

“Nu dobře, ale co momentálně?” (to generál).

“Teď si zanadávám na zřízení,” sveřepě pravil Ksicht.

Rasputin vytáhl pouta.

“Uklidni se, příteli,” vytáhl z hlasivek pár slov král. “Mohu tě nechat zavřít.”

“Člověče, snad by ses nebouřil proti společnosti, která tě tak často a s láskou živí na své konto,” řekl Ťapuškin.

“Ba,” utřel si slzu Tyza, “to je děsné. On si vůbec neváží té cti, že hovoří se svým Despotou. A přitom za Seržeje s panovníkem mohli mluvit jenom sermládci (Seržejova mládež) na Den dětí…”

“Napijte se hoši,” pobídl kolektiv Supura. “To už tak běhá. Stát je stát. Vláda je vláda. Je povinností vládců dbát na to, aby člověk člověku byl kurvou. S tím se dá pohnout jenom pootočením zemské osy.”

“Běžte se vyčurat,” (slušně Ťapuškin).

“Konečně řekl můj první tajemník kloudnost,” řekl král a pokračoval: “My to tady nevyřešíme. To jsou jenom takové pivní řeči.”

Ksicht zaúpěl a něco si šeptal.

Rasputin sáhl po sklenici, minul ji a spadl pod stůl.

Před hospodou zastavil náklaďák. Ozvaly se hlasy, připomínající svým tónem povely. Kdosi se hotovil k útoku… Do krčmy vevrávoralo několik policistů. Zastavili se a s jistým překvapením se rozhlíželi kolem sebe.

“Nazdar, orlové,” přivítal je Ťapuškin.

“Prší?” zeptal se A. E. Ksicht.

Z policistů voda tekla. Tlamatý seržant se naklonil k poručíkovi, jenž hrál patrně úlohu velitele, a řekl: “Měli jsme sem napřed hodit granát. Já to říkal. Napřed granát, potom zmáčknout spouště a hurá…” Poručík pokýval hlavou. Pak řekl: “Promiňte, pánové, my přijdeme ještě jednou.”

“Kam byste chodili, hoši moji milí, zůstaňte. Pivo teče. Tito ležící budou odneseni manželkami. Pojďte si vrznout. Koho hledáte?” promluvil král ve stylu SOS, neboť dobře věděl, co všechno dokáže hledající mocenský orgán.

“Ale taková maličkost,” posunul si poručík čepici a zajistil samopal. “Hledáme Despotu. Znáte ho? Neviděli jste ho?”

“Ne. Jak vypadá?” vykřikl Ksicht a Tygr vyvalil oči.

“Vraťme se a hoďme granát,” naléhal seržant.

“Nevím, jak vypadá,” vydechl poručík a praštil seržanta. “Nevím…Ech… Sedneme si hoši, přece se nepřetrhneme… Co já vím? Dali nám jeho fotografii a tu nám odnesl vítr.”

“Škoda. Rád bych se s mocnářem seznámil,” kecl Tyza.

“Prý není o co stát. Je to blbec,” řekl suše jeden z mokrých policistů.

“Říká se to. Asi to tak bude,” souhlasil Ťapuškin.

“A co vám je?” zbystřil pozornost poručík, který zaznamenal obvaz na hlavě.

“Bolí mě zuby,” klidně řekl ministerský předseda.

“No jo, zuby, pěkné svinstvo. Jak potom chytit Džeryho? Jak?” vzdechl poručík.

“A proč hledáte naše Veličenstvo?” zajímal se Tygr.

“Je to sice tajné, ale stejně to ví každý. Má přiletět nějaký prezident a jakési zvíře z OSN,” mávl rukou nad takovou maličkostí poručík

“Někdo snad Despotu Demokracie unesl?” projevil obavy Supura.

“Proč? Určitě se vydal za chlastem a za ženskýma. Potom vznikne krizová situace. Státníci jsou stejná pakáž na celém světě. Kurvy a chlast, to je jejich! A eště kradou, hajzlové!”

“Jak kteří,” postavil se Tyza na zoufalou obranu.

“Já znám ty naše,” významně řekl poručík, dopil, co měl kolem sebe, zvedl se a u dveří řekl: “Děkujeme, pánové. Doufám, že ho nenajdeme.”

“Myslím, že se blíží nepříjemnosti,” hovořil zatrpkle Tyza, když uléhal na k sobě sražené židle a pod hlavu si rovnal půllitr. “Nezbude než co nejrychleji válčit. Jinak se mi to bude bouřit. Uděláme válku bez Veliké Myšlenky. Prohrajeme ji. Zavřeme intelektuály, zlikvidujeme opozici a zbavíme se neprosperujícího pohraničí. Uhni dál, Ksichte, budu šavlit.”

Venku pršelo, uvnitř tlapalo hromadné blití.