<< OBSAH >>

Karel H o f f

T + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra

Kapitola třináctá

Jak Mourek de la Mňaukanda vypráví přepitomý příběh, který není třeba číst; jak padá vedle křesla a ke konci honí všechno s puškou v ruce, až vznikne požár.

“Miláčku,” špitla Iala, strhla ze sebe poslední kousek oblečení (prstýnek!) a vrhla se Mourkovi kolem krku. Mourek byl napitý, zaprášený, na čele mu mezi zaschlou krví rašily drobné výstupky, kalhoty měl neodborně připraveny k souloži, přes rameno mu visela dvouhlavňová puška. Nevlastnil pravou botku. “Lovu zdar,” zasténal a nechal se vést až ke křeslu, vedle něhož těžce dopadl. Iala s profesionálním citem odhadla jeho schopnosti a zalitovala jeho příchodu. “Jsi celý špinavý, kocourku,” pravila mrzutě.

“Ano? To je pravda. Kde je koupelna? Jdu se vykoupat... Nejlepší to bude ve vodě. Voda je lepší než kyselina. Ano, už je to tak.”

Iala ho nožkou kouzelnou zadržela a s jistou nevraživostí děla: “Musíš, Mourečku, nechat opravit vanu. A vodovod. Neteče teplá vodička.”

Mourek se báječně blbě podíval do subjektivního bodu omega, který u něho vyvolával představu neutrálního pitoma. “No ba. Hovado. Kočka a voda. Nějak mi to vynechává. Stává se ze mne exhibicionista, kočičí excentrik. To ty starosti. Pro ně člověk zapomene na přirozenost. To ta služba lidu. Ech, chlastl bych si...”

Iala poskočila pro láhev, přičemž se její půvabná ňadra přítažlivě zhoupla. Mourek patrně zaregistroval růžovou nahotu své milenky, protože přihmouřil levé oko a pravé vypleštil. Vláčný pohyb exportních vzrušovaček otevřel vrátka Mňaukandovy paměti. Mourek se usmál a řekl: “Hleďme: kozy! Dnes jsem způsobil jedné újmu na zdraví... Na tvé taky... Představ si. To umučené vyblití svatého Prcka, ten křivotlamý velitel ZOSu Bombiska mě včera - nebo to bylo předevčírem? - pozval na hon. Na pernatou i na chlupatou. Jako šéf ČIKŤAPU - nebyl náhodou nějaký převrat? - jsem šel inkognito. Jako Havlíček. Ten se alespoň vezl, ale já jsem vedl psa toho hňupa Bombiska. Nemohu tomu stále uvěřit. Prý to byl honicí pes - ohař! Prý měl zlaté medaile za věrnost - jak naši generálové. Prý vyhrál všechny soutěže, co se jen dají na psy vymyslet. (Mourek se napil mocně a vyškrabal se do křesla). - Poklad! Tento pejsek je poklad. Bez něho nedám ani ranu, - tvrdil ten eunuch Bombiska. (Iala se čtverácky ušklíbla a protáhla se při vzpomínce). Ten psí šampión neměl ani potuchy o tom, co slovo hon znamená. Jinak se honil skvěle. Pustili jsme ho v prvním kole a spatřili až v posledním. Já ho před tím blahodárným únikem chvíli vlekl, než jsme si to vyměnili. Jestli nevážil 80 tylo, ať se mně už nepostaví! Já byl šťasten jeho zmizením, jenom Bombiska se kabonil, když po jeho popiskování a klení se ozývaly ne ojedinělé hlasy v našem nejbližším i vzdáleném okolí s upřímnou snahou poradit. Třeba: - Šéfe, já mám v hlavni dum-dumku!- , - Střílím dobře, veliteli.- a pod. Bombiska dobrá slova odmítal a jen občas střelil před sebe nebo do vzduchu, jak tvrdil po zajíci nebo bažantovi, které zahlédl. Já neviděl nic. Telil tam i onam, ba i odvalil pár šutrů, zda neuvidí tu svoji hyenu, ale marně, a jen prudká střelba zepředu i zezadu svědčila o pohybu psa. Šli jsme asi hodinu, když před námi vyrazil zajíc. Vystřelil, kdo mohl. Ušáček zblbl a rozeběhl se přímo proti nimrodovi, jenž byl zajímavý tím, že měl u pasu přivázaného ovčáka velikého jak Tygrova blbost. Pes viděl zřejmě takové zvíře poprvé, krátkým zavytím vyjádřil svůj děs a zmizel i se svým pánem v mlází. Zajíc sklopil uši, zabočil a vpálil do klubka myslivců, kteří se seběhli k strašnému řevu. Okamžitě a rychle jsem si lehl. Ozvalo se tolik výstřelů, že pro to neexistuje pojem. Asi pět nebo osm kleslo s průstřely. Myslivců samozřejmě. Na zemi se zmítali dva pesani. Zajíce bylo vidět, jak rozsévá paniku o kus dál. A vtom nad mou hlavou prolétal bažant (Mourek se silně napil a sáhl si na čelo). Když mě ošetřili, šli jsme dál... Posloucháš mě vůbec? Jsi horší než přítel K. Panečku, kdyby se mu jenom zdálo to, co já jsem prožil... Na co zase myslíš? Proč jsi tak nervózní? Horší než Bombiska. Pořád blekotal něco o maratónu a proč prý není uzavřené kolo. Ti řeknu... Příroda nám praštěla pod nohama a za námi hulákaly sanitky. Ech... A co teprve se dělo, když se ozval výstražný řev: -Pozor, pozor. Běží na vás zajíc.- Už chápu výraz zoufalá obrana. Kdekdo zalehl, zaklekl, ale hlavně vystřelil. Vzduchem svištěly hromady broků a vsadil bych se, že se střílelo i těmi dum-dumkami. Vedle mne jeden nevydržel, vyskočil a s jekotem hodným magnetofonu fonického poetika Arthura Petronia (Iala sešpulila rty a prolistovala album; ne tohoto chlápka v posteli neměla.) se rozběhl dozadu za frontu. Pár střelců, doblázněných zoufalým čekáním na nepřítele, po něm vystřelilo. Z prdele mu vyrazil kouř a zpod pacek tlupa zajíců. Zmizeli velmi rychle. Možná ještě běhají. Ech… tuším jsem mezi něma zahlédl profesora Zajíčka.

A najednou se ozvala polnice, a teprve teď jsme si pořádně všimli, že před námi leží jakási obora, kterou jsme obklíčili. Stali jsme se kruhem, jehož odhodlanost měl odvalit velebný háj, kde se měl zároveň hon ukončit. Na mýtince s kapličkou sv. Albena bylo naplánováno předložení trofejí. Tam měl být boj dokončen. Ale mohlo se tam střílet. Stoupal do nás děs. Vedle mě šel Stoker, za mnou se plížil Sheridan La Fanu. Asi tři sta střelců a honců vstupovalo do lesa se strašlivou mlčenlivostí. Svírali jsme pevně pušky a honci se krčili za námi, připraveni vzít roha. Postupovali jsme, jako bychom vnikali do prostoru, kde je zakopaný nepřítel. Ticho tížilo neodhadnutelným rozuzlením. Prodírali jsme se křovím, když nějaký křesťan zařval šíleným hlasem: -Pro Kristovy rány, co je toto za zvíře. Pánové pozor. MAMÍÍíí...-

Pak třeskl výstřel. Sotva jsme ho zaznamenali, vypálili jsme z obou hlavní a od té minuty nic jiného nedělali. V průhledu mezi lisím, který udělal oblak broků, jsem zahlédl Bombisku. Měl sevřené rty a vytřeštěné bulvy. Vedle něho se indiánsky krčil jeden zosák a ječel, co mu plíce dovolovaly: -My tu mýtinu dobudeme. Svět se na nás dívá!-

To mi dodalo. Zařval jsem: - Na zteč! -, a rozeběhl se pryč dopředu. Spatřil jsem Bombiskova psa, jak v šíleném chvatu vrazil do lovce, který zrovna střílel. Dotyčný se zapotácel a střelil se do krku. Jak to dokázal těžko říct, ale podezírám sebe, protože jsem hned pálil po tom pejskovi. Do výstřelů, štěkotu a vytí raněných zaječel pro změnu nějaký ajakista: -Ajaku ochránče, neopusť nás. Utíkejme! Utíkejme, toto zvíře neznám!-

A tak se to rozběhlo na všecky světové strany. Sem tam se někteří zakopávali. Bombiska skočil do dutiny stromu. Jiní se na stromy šplhali. Když jsem probíhal okolo obsypaných bříz, slyšel jsem, jak žebrají o flinty, které zapomněli na zemi. Nezastavoval jsem se... Kdo by se zdržoval mířením. Měl jsem co dělat s nabíjením. Polnice zoufale vyzývala k zastavení palby. Nenašel se naivka, který by poslechl. No a... v největším trysku jsem narazil na to strašně neznámé zvíře. (Mourek se debilně usmál). Vyrazil jsem ze sebe neartikulovaný skřek. Koza klesla. Asi mrtvička. Ano, miláčku. Byla to koza!”

“Tys zkusil, miláčku,” zašeptala Iala, usedla Mourkovi na klín a už myslela na něco jiného.

Někdo kýchl.

Šéf ČIKŤAPU zvedl udiveně obočí, chvíli je podržel a řekl: “Ale... Jsem nějaký nastydlý!”

Zbavil se Ialy roztažením stehen a vstal. Přesvědčil se, zda je ručnice odjištěna a pravil: “Kdo tu je, ať vyleze. Čestné slovo, střílím do končetin.”

Iala si zapálila cigaretu a pohladila Mourka po poklopci. “Zdrblo tě to samečku. Jsi moc unavený a máš v sobě málo alkoholu, takže se motáš v realitě, což se u tebe projevuje halucinacemi. Uklidni se... Chceš kořalku, kyselinu, denaturák nebo víno?”

“BEBUOKAN,” vydechl druhý muž Tymy, postavil se před křeslo, přivřel oko, vyměřil si to a dopadl těsně vedle. Iala k němu přicupitala: “Snad bys nakonec nežárlil, skleničko moje nachlastaná. Ukaž, v jakém je stavu... No vida, i sem bročky cestu našly... Hezky je vykousneme... A nebo ne, jenom ho jazýčkem objedeme... kterápak má k dispozici olověného ptáčka?”

Někdo kýchl.

Mourek vyskočil: “Hej! Kdo je přítomen v úkrytu? Budu pátrat systematickou střelbou.”

Iala da Voia se zachmuřila: “Prosím tě. Nedělej scény. To určitě nějaký soused.”

Mourek se posilnil BEBUOKANEM. Zastavil se o stůl, usmál se a řekl: “Máš pravdu, stíne kapradin. Soused! Soused kýchl! Nejbližší barák je tři sta metrů odsud. A ten soused se jmenuje Gargantua. Jde se na to!”

Pevným krokem kuličkového ložiska zmizel ve dveřích vedoucích do koupelny. Iala upadla na gauč a zacpala si uši. Zapanoval klid, jen ze skříně se dral zrychlený dech Lyona Ťaxe. Najednou ředitelka Královského divadla poděšeně vykřikla. Zrcadlo se zakymácelo. Ozvalo se mohutné zívnutí, a pak pleskl do místnosti mocný prd. Zrcadlo spadlo. Do střepin skla vlétl Blesk. Otevřela se skříň. Lyon, sfoukávající ze sebe moly, klidně řekl: “Byl bych blbec. Dej mi vína.” Blesk se rozhlížel udiveně kolem. Kde jinde než v koupelně zaduněly výstřely. V jejich ozvěně se zrodil kvikot a řev. V pokoji se objevil doutnající Kac, za ním řehtající se Gepard a nakonec Mourek. Kolem krku měl záchodovou desku. Gepard se snažil podrazit knězi nohy. Ťax se před autoritou lehce uklonil. Mourek v běhu nabíjel a pokřikoval: “Nadběhni mu, nadběhni mu. Ajaku, já mu dám zpověď, že se posere i ušima. Zpověď v trenýrkách...” Ťax se s Kacem srazil. Gepard zmizel v kuchyni. Blesk, mumlající si -...šak někoho trefím. -, klidně mířil pistolí.

Za hodinu hořelo. Za další dvě hodiny přijel na kole hasič, aby se přesvědčil, zda hoří. Hodinu nato přijeli požárníci s kompletním vybavením. Zfackovali zvěda, protože si mysleli, že si z nich vystřelil.

Už nehořelo.

<< OBSAH >>