<< OBSAH >>

Karel H o f f

T + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra

Kapitola dvanáctá

Jak se stalo hodně věcí a jak Tygr de la Mňaukanda, osvícen alkoholem, propustil všechny vězně z Ping Pongu

Rasputin dohonil Ťapuškina až před branami Ping Pongu. Zaklopkali na vrátka a bylo jim otevřeno. Čekalo je překvapení... Ještě dříve než si stačili sdělit své první dojmy z cely, do níž je okamžitě hodili, ozvalo se před věznicí hlasité prrrr a několik statných venkovanů vytáhlo z vozu podlouhlou věc, obalenou, ba obtočenou provazy. Hodili si ji na ramena a neobtěžováni stráží, naopak, ta se s nimi zdravila jako s bratříky, vynesli své břemeno do kanceláře Přemysla la Přemy, kde se ho zbavili buchnutím o podlahu, že až zařvalo v auvej. Jeden z nosičů na břemeno šlápl a nahodil hrdý výraz, druhý začal malebnou scénu malovat na památku.

Přemysl, silně oalkoholován, se opíral o stůl a v krátkých intervalech zvracel přes rameno do kbelíku, který mu přistrkoval nohsled č. 10. Konečně šťávičky ustálil a zdálo se, že zase vidí. Příchozí vesničané stanuli v přísném pozoru. Náš známý z XI. kapitoly se osmělil a podal hlášení: “Hlásím, že tento sviňák nám všem ujídal koláče, neboť kradl třešně.” A kopl si do balíku z provazů.

Dovolím si podat malinké vysvětlení. Čtenáře jistě překvapí, proč sedláci družstevně pracující neodtáhli zloděje na polici, a nebo ho raději řádně nezmlátili. Věci nejsou jednoduché už ani na dědině. Předně, nejbližší policejní stanice byla až v Tygrogradu, a pak tento případ policii nemohl zajímat.

Dokonce nesměl.

Přemysl totiž, jako každý vedoucí pracovník odpovědné instituce, dostával od státu vysokou peněžní částku na řízení svěřeného úseku. Neboť i vězni musí jíst. A to dokonce i v méstranické věznici. Přemysl sice několikrát navrhl, ať se káranci živí z toho, co si navařili, ale byrokratický šiml jeho zlepšováček nebral na vědomí. Takový přístup státu, jemuž obětavě sloužil, ho přirozeně urážel. Pustil se do experimentu na vlastní pěst, který v praxi přinášel silné peněžní přebytky, jež si ponechával, aby tak potrestal úřady, jež ho šikanovaly stereotypními odpověďmi: Váš návrh je blbost!

Vypracoval se svými nohsledy velmi zajímavý plán slušného obohacování se na úkor moc žravých káranců. Vězeňská správa začala skupovat za mírný peníz od okolních zemědělských kooperací a drobných sedláků jejich úrodu a výdobytky přírodní. A tak když byly brambory, vařily se v Ping Pongu JENOM brambory, byla řepa, vězni se dmuli z řepy, byly švestky, káranci dlabali švestky, urodilo se hodně cibule, obyvatelé P. P. smrděli cibulí. Teď uzrály třešně. Čtenář jistě pochopil. Obchod kvetl ke spokojenosti obou zúčastněných partnerů. Přemysl a jeho kumpáni zvětšovali svá konta v bance, sedláci měli pevné odbytiště a navíc šanci kdyby, nedejajak, upadli do rukou spravedlnosti. Vězňů se samozřejmě nikdo neptal a těm, co utekli a vykládali, nikdo nevěřil. Jednou o tom sice napsal tt, ale pak dlouho nevycházel a jeho redaktoři v tu dobu baštili jablka, jablka a zase jablka.

Přemysl i přes ocas opice, který mu tančil před očima, poznal své dodavatele, a tak se ani nerozčílil. Řekl jenom: “Kdo je ten lump?”

Náš známý z XI. kapitoly omluvně vecl: “Nějaký blázen, Vaše Mocnopostavensko. Říká si Tygr de la Mňaukanda.”

Přemysl udiveně zvedl obočí nad normál a posadil se. Když jej nohsled č.9 zvedl ze země na židli, zeptal se, koho že mu to přivedli. “Nic neříkejte,” zařval, “ já se pokusím hádat. Znáte telepatii?” Nohsledi č. 10 i 9 pokrčili rameny a sedláci se připitoměle usmívali. Přemysl vyvalil oči a zvolal dramaticky: “Je to blázen a vsadil bych se, že si říká Tygr de la Mňaukanda.”

“No ne,” řekl nohsled č.10, “šéfe vy ste vožralej, že až přemešlíte.”

“Já přemýšlím pořád,” souhlasil potěšený ředitel věznice a dodal: “Rozbalte ho!”

Sedláci vyhověli.

Tyza zůstal ležet bez hnutí. Pak se najednou posadil, podíval se na Přemysla a křikl: “Nazdar!”

Nebylo pochyb. Tohoto muže Přemysl velmi dobře znal. Žádný zloděj, ale Despota. “Nazdar,” zabručel trochu rozpačitě.

Král se zvedl a posilnil se ze sklenice, která stála na stole. Rázem se stal čipernějším. “Děkuji za přivítání, milý Přemysle. Máš skvěle organizovanou taxi službu. Jenom ti hoši nemají vytříbené chování. Fofrem je strč za katr a trochu je vycepuj. Vidím, že tady máte můj portrét. Vem ho a dej každému z těchto syčáků pod čumák; a vždy když vyslovíš mé jméno, podtrhni jeho důležitost pádným úderem přes některou choulostivou partii těla. Rozhodně jim má podoba nemůže jen tak vymizet z těch všivavých hlav. Ať si zapamatují mou fotogeniku až do smrti.” Tyza dorazil zbytek alkoholu z láhve, kterou vzal Přemyslovi z ruky, a pokračoval už ožrale: “A protože nevěřím v jejich fotografickou paměť, před úsvitem je zastřelte. Odchod... Ne aby vám prchli, já jsem strašný, když se to... ožeru... totiž: vzteknu. Hele Přemku, nevíš náhodou, kde jsou Ťapuškin s Rasputinem? Žes je neviděl? Škoda. Ale pokud mě mé čichy neklamaly, okolo žádné hospody mě nevezli. Vede sem snad ještě jedna cesta?”

“Já o ničem podobném nevím,” temně zahučel Přemysl a potácivým krokem zamířil ke skříni.

Nohsled č.9 vyhnal sedláky z místnosti a za dveřmi jim řekl: “Padejte, blbouni. Ani nevíte, čemu jste ušli. Dva roky nám vozíte potřebné zdarma.”

Tyza zatím usedl, pobaveně se usmál, vida, že na stole leží rozevřená kniha Zločin a trest, a zívl krásně.

Nohsled č. 10 chtěl něco říct, ale rozmyslel si to a vypadl za nohsledem č.9 doprovodit sedláky.

Přemysl po parabole dorazil ke skříni, chvíli před ní stál a hledal ji; pak to s ním zacloumalo, vrhl do skříně blijanec a hned za ním se vrhl osobně. Rachot a cinkot skla vyrušil Tygra z dřímoty, do níž upadl. “No, no, netrpělivče,” zabručel král a vyžahl lokem litr rumu. Natahoval ruku po dalším , když do místnosti vběhl nohsled č.3. Zarazil se uprostřed hlášení a údiv vybuchl v tváři tupé. “Co čumíš, státem placené embryo?” něžně se otázal mocnář.

“Já... tentok... hlásím... co sem chtěl... Jo, už to vím: ti dva, co zme před hodinú zavřeli, zpívajú protistátní písně, rvou se mezi sebou a dva bachaře, keří jim něžně domlouvali, dokopali, dokúsali, svázali jejich opasky a chcú za nich gořalku.”

“Poslouchám tě, omyle přírody, a snažím se pochopit, zda mluvíš spisovně, a nebo nářečím. Ty kurvíš materštinu.”

“Já na spisovný jazyk seru, ale máme tady kursy. Je tu fůra učitelů.. Ale ináč je tu dobre. Tu si lištíš, tam si kopneš... Nejvíc zme týrali jakéhosi Pexu Strohého. Ten nás učil jazyku silbo. Kecal, že hvízdavý jazyk nás spojí s delfíny, z nichž jsme se kdysi vydělili... Ale co máme dělat s těma dvoma?”

“Pusťte je a zavřete znova,” poradil monarcha.

“Chtěli jsme ích dostat na volný prostor, ale oni řvali, že na vábničku neskočí, protože nejsú v říji. Jeden z nich porád huláká, že je osobní tajemník vaší... No jo, že ty si král? Sakra, sakra... A druhý prvního přeřvává, že je důležitější, protože tak nechlastá.”

Tyza spokojeně pokyvoval úplně nejvrchnější částí těla.

“Fakta tentokráte mají rozum. To je Rasputin s Ťapuškinem. Přiveď je sem a zaujmi jejich místo. Můžeš se trénovat v jazyce Kikapů... Nebuď smutný a nevěš hlavu. Tvé mládí všechno napraví. Odchod!”

A Despota se pohodlně rozvalil na židli. Přivřel blaženě oči, když se ozvalo bouchání ze skříně. Tyza mávl ledabyle rukou, a tak si sedl níž. Zapálil si cigaretku opojnou a popil tvrdého alkoholu. Ušlechtilý obličej tymáckého vládce signalizoval, že se jeho majitel riskantně vydal do spletitých nejasností druhé signální soustavy. Výsledek exkurse shrnul do několika charakteristických vět: “Co tu dělám? Co zde chci? Proč jsem tady?” Hledal souvislost mezi svou cyklistickou poutí, třešní, bičem a vrcholně nepohodlnou cestou na dně žebřiňáku. Netrápil se dlouho, neboť to byla zbytečná ztráta času. Spokojil se s tím, že ví, kde je MOMENTÁLNĚ... Ostatní je věcí sekretáře. Oddal se po vyhodnocení situace opět chlastání přímo z láhve. Konečně ti dva přišli. Rasputin se usmíval a Ťapuškin fňukal, neboť ho střelec kopl do břicha, protože mu na chodbě nečekaným pádem roztrhl sako.

“Vidíme tě a plesáme,” zvolal Rasputin a už se ohlížel po láhvi.

“Já vás sotva slyším,” uchechtl se Tyza a zeptal se Ťapuškina, proč zde všichni tři vlastně jsou.

Ministerský předseda si odplivl a zlepšila se mu nálada, když Rasputin na plivanci uklouzl a povalil květinový stolek. Tygrovu otázku přeslechl, ba zdálo se, že i přehlédl, protože čuměl úplně jinde, když se Despoty ptal, jak se do Ping Pongu vůbec dostal.

“Já se vezl,” pravil král, “dokonce mě obalili bezpečnostními pásy z provazů.”

“Prima,” řekl Rasputin, “tady smrdí vyblitina.”

Skříň zaduněla, zachroptěla.

“Hleďme, duchové,” děl střelec a Ťapuškin řekl: “Jasně, tady straší. Mocní duchové kradou všechny lidi, jejichž jméno začíná na R.”

“Ať se ukáže! Kdo je tady, Despoto?” pátral Rasputin a přistoupil ke skříni.

“Kdož ví... Možná Sněhurka a dvanáct trpaslíků.”

“Blbost... To bude ČIKŤAP,” zauvažoval střelec.

“Je to možné. Asi se scházejí na nějakou tajnou schůzi a toto bude Chajakter. Ten vždycky zabloudí. Jednou mi vlezl až do postele. To jste nezažili. Když mě zahlédl v postýlce, hned zařval: Hle, Hiram v rakvi! - a pokračoval - Idea tato jasně dí: starý člověk musí zemřít, má-li se nový zrodit. Toto plátno (děl a tahal mě za košilku Jivy Prdýlkové, jež si ji přirozeně odložila, než jsme se začali pokoušet o soulož), do kterého mrtvola Hiramova byla zaobalena, znamená závoj Májin, illusi, která zmizí, jakmile se “bohočlověk” zrodí.- To mě naštvalo, protože mi klesl dolů, a tak jsem rozžehl zapalovač, abych Jivu přesvědčil, že tahá Chajaktera a ne mě!- Světlo od Východu - zařval čikťapák - sluneční paprsek osvícení - potom spadl k zrcadlu a pokračoval - Svit měsíce jest matné světlo rozumu. - Vtom Jiva vyskočila a zvolala: -Přísahám! Sem už mě nikdo nedostane. Toto není erotika!- A do toho zase Chajakter: - Dala slib sama sobě, svému Já, a tudíž dostane odznaky, jež stavbu na Velkém Chrámu umožňují-. Nato Jiva...”

“A ty se divíš, že ho biju?” zavyl Rasputin.

“Nedivím, nedivím... Ale někdy přemýšlím, kde se to v něm bere,” pravil Tyza.

“V něm se to rodí. On je semeniště blbostí!” ječel Rasputin.

“A copak se semení ve skříni,” usmál se Ťapuškin.

“Otevři ji, Rasputine. Možná je tam bezhlavý rytíř, a ti jsou choulostiví na nedostatek kyslíku,” řekl Despota.

Rasputin uposlechl a taktak uskočil: “Rytíř! No ba! Páni, ten je ožralý!”

“Krása,” zvolal Tyza, “já na něho zapomněl. Má prima kořalku. Určitě ji krade, holomek. Zvedni ho, nebo ho nech tak. Jemu to sluší. Na puťa, puťa...”

Přemysl se po čtyřech pustil napříč místností. Zastavil se na úchvatném koberci, který přijal jako úplatek od manželky jednoho z mnoha arestovaných obchodníků. Dotyčná přitasila koberec osobně a ochotně demonstrovala jeho přednosti ve veselých sexuálních radovánkách s Přemyslem. Po získaných zkušenostech zapomněla na manžela a hodlala si osedlat velitele P.P. Byla však příliš náročná, a tak skončila v ženském křídle Ping Pongu. K útěku jí dopomohl bachař, kterého kapku oblbla svými vnadidly, a ona podala na Přemysla žalobu pro nezákonné jednání. Akce nepromyšlená jí vynesla pět let Ťurmy a po odvolání 10 let ostrova Chlup. V Ping Pongu po ní zůstal jen manžel a ten překrásný, několikacentimetrový (na výšku!) koberec hýřivých barev. Umně vyšité, barevně kvetoucí stromky a keříky vždy pohnuly nitrem drahého vola Přemysla a on se stal poetou. Nebylo tomu jinak ani v tomto ději.

“Jaro,” zašeptal, “kde mám kýblíček?”

“Ten je nějak zhýčkaný, apoštol delíria,” podivil se upřímně Rasputin.

“A přes hubu nechceš?” bojovně na Přemysla zařval Ťapuškin.

Velitel Ping Pongu zapátral nachmeleným obličejem. Evidentně hovořícího neviděl. “Mně je to jedno, hoši,” soukal ze sebe těžce, “já se vám tady klidně vybleju. He.”

“Jen si posluž, vrabečku. A co já ti mohu radit - tak se tady klidně i vyser,” pravil s myslí lehce rozjařenou Rasputin, sedící na židli obráceně. Despota chlastal a uškubával láhví, po níž neustále šmátral Ťapuškin.

“Já to klidně udělám,” vyhrožoval Přemysl.

“Řekni, kde máš chlast, potvoro,” zaútočil Ťapuškin.

“Už nic není,” řekl Tygr.

“Já bych popil,” zasténal Přemysl.

“Správná řeč na velitele výborně prosperujícího žaláře. Kde ukrýváš nádoby, jež obsahují tekutinu mládí?”

Přemysl odpověděl šťavnatou šťávičkou šavličky. Upravil si měkký polštář, do něhož po chvilce třískl hlavou a okamžitě usnul.

Tyza zahučel nevolí a prohlásil, že je třeba místnost dokonale prošmejdit. Doslova řekl: “Když jsme tady, a nevíme proč, tak tu udělejme aspoň trochu škody.” A vyzval ty dva, ať hledají, že pak zapomene na jejich dezerci. Rasputin s Ťapuškinem se pustili do systematického slídění.

Vtom ozvalo se velmi jemné zaklepání na dveře.

A pak již ne.

“Dále,” zařval Tygr, “je to náhoda, či zdání. Jednou jen a víckrát ne?”

Vstoupil nohsled č.2. Metr za ním stáli dva muži. Nohsled č.2 obhlédl situaci a pravil: “Jestli se nepletu... Vás dva (pohledy na Ť. a R.) jsem nedávno uzavřel v cele č.189 - a ejhle... Krá, krá. Vy nemáte hrát s mým představeným karty, vy ne. A proto chlapci zpátky na č.189. A pohyb. Raz, dva, raz.

“Buď zdráv Alane Edgare, jsem rád, že tě vidím. Jenom ty mně objasníš, co myslel Baudelaire, když napsal, že jsi byl “přemožen” oním strašným návštěvníkem, který za tebou přišel několikrát. Ťapuškin kecá něco o opiu, ale já si myslím: byl to obyčejný chlast. Že mám pravdu, potěš moje srdce,” žvanil Tygr a zručně manipuloval pětilitrovou konvičkou rumu.

Nohsledův výraz jako by komentoval nečekaný krok vlaku z náspu do jezera. Ten člověk plaval.

“Hele, slyšels něco o stylu crawle?” přistoupil k němu Rasputin.

“Tak co: chlast nebo opium? A nelži AEP!” děl Tyza.

“Nechceš si sednout?” vlídně se zeptal Ťapuškin.

“Někomu dám do rypáku. A bude to tento zerzavec!” vzpamatoval se nohsled a výhružně poskočil ke svému králi.

“Poslouchej, studno blbosti,” zakročil Rasputin, “odveď svou tělesnou schránku za dveře. Jinak ti stolem způsobím bolestivý otok tvé i tak dost veliké hlavy. Kdybys věděl, komu říkáš zerzavá tlama, tak by ses začal modlit, aby tvé následující utrpení netrvalo dlouho. Jen se pozorně podívej, prdelníku.”

Nohsled č.2 přepínal barvy v líci, až nakonec pohlédl na stěnu, kde se nacházel barevně vyvedený portrét Tygra krále. Nic jiného mu nezbývalo, Rasputin ho dobře držel.

“To jsem byl mladší,” podotkl Despota a vysál vzduch z prázdné konvičky.

Nohsled i když byl vůl, a nebo právě proto, svého krále identifikoval, protože se postavil do pozoru.

“Uhni zaměstnanče trestnice, ať vidím na ty dva, co za tebou tak lajdácky postávají. To jsou bachaři? Při kulkách mého tajemníka, projevují malou úctu!”

Nohsled překvapen jak učitel při výplatě ani necekl, ale ozval se jeden z lajdáků.

“Nevím radostí co dělat. Blahořečím Ajakovi, že mi umožnil spatřit mého krále. Vypadáš, hvězdo východu, sympaticky. Ale já nejsem bachař, takový omyl mě uráží. A jestli se ještě jednou spleteš - dopadneš jak Théby pod Makedonci.”

“Saně, ten má ale zdravé názory,” nadšeně zvolal Ťapuškin.

Tygr vypadal rovněž příjemně překvapen. “Jak ti tedy říkají a co tu chceš?”

“Já jsem Alan Edgar Ksicht. Nyní zavřený kvůli dotazníku. Ale jinak mě zavírají za aktivní pacifismus. Neboj se, proti státu našemu jsem nezanevřel. Za pacifismus by mě zavřeli kdekoli. Ping Pong je prima věznice. S Přemyslem hráváme karty a často si zkrátíme umnou hrou doživotí na slabý půlrok. Rovněž mu předčítáme z místního občasníku Ping - Pong - Gong”.

“To je dobrodružné,” řekl Tyza a pohlédl na druhého lajdáka, který mrštně sekl rukou k pozdravu a s úsměvem se představil: “Penzionovaný generál ve stálé službě Supura s Supu. Důvod donuceného sedění: rozšiřování pacifistických letáků a kresba karikatur přemrštěných významných osob naší říše. Za tebe jsem dostal dva roky navrch. Mně je to jedno.”

“Vy jste zřejmě buňka,” řekl Tyza.

Ksicht zasouhlasil a děl, že lituje delíria Přemysla, poněvadž mu moc k pacifismu nechybělo, prý asi tři hry.

Tygr si zamnul ruce: “Mám chuť plácat hovadiny. Posedět, pokecat, popit. Vše ve svobodném duchu. Leč jaké povídání bez patřičné průpravy materiální? Pojď blíže, lumpe bachařský. Zabezpečíš naše posezení podle mých pokynů. Až hvízdnu, seženeš, zaplatíš a přineseš k jídlu: dvě kila slaniny, kilo šunky, dvě kila salámu nejlepšího, kilo másla, kilo kaviáru, dvě kila uzeného, bedničku tvarůžek, dvě bedničky sýrů nejkvalitnějších, pět kilo domácích klobásků, deset láhví okurčiček chutných, pět lahví meruněk - to pro Ťapuškina, neboť zbožňuje sladké - nějakou přílohu, nějaké ovoce, nějaké zákusky a pět teplých večeří dle jídelního lístku hospody U trůnu, v němž si však všimneš pouze slova biftek.”

“Pamatuj si to, nebo tě poženeme k zodpovědnosti za tu zerzavou tlamu,” vykřikl Rasputin, polykající sliny.

“Pokračuji, a proto naslouchej bedlivě. K pití: Dvacet litrů BEBUOKANU, deset litrů rumu, deset litrů slivovice, patnáct litrů červeného vína sexuálního, patnáct litrů bílého vína značkového a sto piv světlých - 23 stupňový Prašťák mindogradský.”

“A co kuřivo?” zajímal se Ťapuškin.

“Říkejte mi Alane Edgare,” zabědoval nohsled č.2.

“Pozdě,” nemilosrdně děl Despota. “Ke kouření: 1.000 cigaret, deset lulek, tři kila tabáku OMAMNÉHO a tři kila kávy semleté. Semleté, jasné! To by bylo všechno. Teď mi to zopakuj, vzdělanče.”

Nohsled zavrtěl hlavou: “Nevzpomínám si na vše. Zastřel mě, a nebo to napiš.”

“Není třeba střílet, dovolil jsem si vše zaznamenat,” řekl s úsměvem Ksicht.

“Připsal jsem tam ještě vajíčka a koření erotické, protože nás možná...”

Nohsled č.2 zamumlal sklesle: “Arestantům se tužka nepovoluje.”

“No, no. Vždyť jsi Alan Edgar,” chlácholivě pravil Supura.

Tyza přivřel oči a hvízdl až chvístl. Rasputin nohsleda s papírem v ruce vyvedl ke dveřím a sladce děl: “Nepopleť to a brzy se nám vrať, ať tě nemusí hledat branná moc Tymy.” Potom si ho připravil a ostře kopl vší silou. Nohsled č.2 proletěl chodbou, na dvoře nabral výšku, zakroužil dvakrát nad Ping Pongem a zmizel v mracích směrem na Tygrograd.

“Číms ho kopl: placírkou nebo nártem?” starostlivě se zeptal Ksicht.

“Placírkou, zvrtla se mně noha,” zahořekoval Rasputin.

“Chvála Ajakovi! Kdybys ho trefil nártem, dopadne na Cubě.”

“I ty pacifisto jeden, máš to ale znalosti,” usmál se Tyza. A v dobrém rozmaru pokračoval: “Příjemné je, že jsme se sešli. Skvěle si zajisté popovídáme, protože já chvi válčit s Puskem ve jménu národa, zatímco vy válčit zajisté nechcete. Zajisté si máme co říct. Kam běžíš Ťapuškine? Já jsem příjemný člověk a rád diskutuji s kvalitními kocoury. Rasputine, dej mně cigaretu.”

“Diskuse je závislá na náladě a ta se nedělá, ta PŘICHÁZÍ,” řekl Supura a klidně vzal Rasputinovi poslední cigaretu.

Střelec telil na prázdnou krabičku, a pak zaúpěl: “Ježiši, jaká nálada, my se budeme ZASE fackovat!”

Tygr mu vyfoukl do tváře kouř a upozornil ho, ať se krotí. Rasputin se debilně usmál a pořád žbrblal něco o náladě a fackách. Ksicht ho pohladil po hlavě a Supura mu otřel slzy, jež mu vyrazily ze zrakovodů. Tyza vida tu bratrskost, přenechal střelci dva šluky. Ten se rozzářil.

“Zahrajeme si karty?” zeptal se Ksicht svého krále.

“Kdepak, naposledy jsem projel pěknou sumu ze státní pokladny. A navíc: slyšel jsem, že ten, kdo má smůlu v kartách, má štěstí v lásce. Pěkně děkuju! Už teď mě pomlouvají v tt, že jsem se zamiloval. Musí se zakročit. Měl bych brnknout Bombiskovi, šéfovi ZOSu; Sakosak i Pikpakpok se tt bojí. A kdy vás zabásli, hoši.”

“To je různé, můj milý. Já už si to všecko pletu dohromady. Jednou tě čapne ZOS, jednou ČIKŤAP, potom policie. Za Seržeje nás zavíral POLIP, bude tě možná zajímat, že ho vedl ten tvůj Bombiska,” klidně řekl Supura.

“A kdo ho vede teď?” podivil se Tygr.

“Zrušils POLIP v rámci předvolebních slibů,” pravil Ťapuškin.

“Budeme to muset nějak napravit. Ťapuškine promysli otázku tuto. A vůbec, kdes byl?”

“No vidiš, pitomo. Málem bych kvůli blbostem státnickým zapomněl na věc důležitou. Totiž na občerstvení,” řekl Ťapuškin vesele a šupsl k barevné televizi, jež vévodila stěně z modřínového dřeva. Zafuněl, nadzvedl přístroj a třetí packou vytáhl z dutiny rafinované tři pěkně zabarvené litrovky. “Nechtěli mi to prozradit, ale slíbil jsem jim spasení,” pravil.

“A komu?” (chtěl vědět Despota) (někdy je vážně trapný! - a).

“Neptej se, sic zaváháš,” (reálný pohled Rasputina).

“Jste načisto příjemní hoši,” mlaskl Supura. “Ovšem lidové pověsti o tobě králi praví, žes kretén požehnaný.”

“Každému člověku je dána určitá hodnota. A čím vyšší duch, tím větší deformace mezi plebsem.” (Tyza moudře).

“Nemyslíš si o sobě trochu moc, ty prase ožralé,” vykřikl Rasputin pobouřeně, protože Despota dorazil litr těsně před střelcem, který byl na řadě.

“Já jsem ještě ožralé prase neviděl,” řekl Supura.

“Ale, ale,” (ironický úsměšek A.E. Ksichta). “Básníci vidí a vy nevidíte, drahý příteli. Vrchol tvorstva - to prase člověk!”

“To je povedené,” zasmál se Ťapuškin.

Supura řekl: “Máte pravdu A.E.K. Jsem zahanben.”

“Rozumíš jim Tygře?” zeptal se střelec, jenž se zase oprávněně domníval, že si z něho vola tropí.

“Jako kocour jistě, ale jako král se mračím,” odvětil mocnář, vytáhl pilníček a dal se do broušení drápků.

Rasputin odfrkl a pravil, že jsou všichni přítomní blbci a že nevěří ve zdárný průběh debaty.

Ksicht pronesl, že názory nevylučují diskusi.

Rasputin vstal, protáhl se a pozorně studuje vyzáblou postavičku Ksichta, suverénně křikl: “Jaká diskuze. Dám ti po tlamě a je po srandě malované.”

Král Rasputina píchl pilníčkem dlouhým do zadnice až po prsty, a takto k němu promluvil, když postižený dopadl po bolestivém výkřiku. “Dnes se bude výjimečně diskutovat. Na vítězství třetího stupně je času dost.”

“Jenom ať nezaváháš,” zamračeně utrousil v koutku pohozený střelec.

Ozvalo se opět zaklepání na dveře.

“Kdo tam?” zeptal se Ťapuškin.

“Já,” zazněla tlumená odpověď.

Ministerský předseda otevřel. Zjevil se nohsled, obložený balíčky a bedničkami.

“Cože tak rychle, ozdobo zřízení, v němž se politický vězeň marně snaží dostat na úroveň vraha, žádaje 3 roky místo obligátních 10 až změna ve vládním aparátu,” vyjádřil své překvapení Supura nenápadným kecem proti zákonu.

“Řezník měl v noze lokomotivu. Už pro něho jeli,” vztekle křikl nohsled č.2. Vlastnil evidentně špatnou náladu. Zamračeně, patrně byl v předtuše, oznámil, že to vše stálo 5.000 tymů.

“Však ona vlast nezapomene a Ajak vše vidí,” otcovsky pravil mocnář.

“Zaplatil jsem ze svého,” zarputile vyštěkl nohsled.

“Alane Edgare,” mile promluvil Rasputin a přistoupil k němu na dokop. “Škube mi v nártu,” pokračoval střelec a natočil č.2 ke dveřím. Ten učinil poslední pokus dostat své peníze a vzkřikl: “Můj pane, zastaň se bědného!”

“Rasputine, jestli máš 5.000 tak zaplať. Jestli nemáš, tak ho vyhoď,” řekl král.

“Myslíš, že mám peníze, Alane Edgare?” zeptal se něžně střelec a otvíral dveře. Nohsled č.2 vyletěl bez odpovědi. Rasputin zavřel dveře, ale zdálo se mu, že slyší z chodby nějaké povykování a opět je pootevřel. ...buzeranti jedni! Alane Edgare! Hergot, kdo je to? Já ho najdu (plak) a bude solit (plak). Sakra, jaký Edgar? Ten se posere (a zašel za roh). Rasputin by stejně dál neposlouchal, poněvadž by zbytečně váhal. Pustil se bez prodlení do společné žranice obrovské.

Než se zasytí a usednou s cigaretou k pohárku, přečteme si další podkapitolu.

Čtrnáctá podkapitola

Každý panovník má okolo sebe spoustu lidí, kteří mu znepříjemňují jeho vládu perfektními radami, jež pomalu ale jistě přispívají k jeho pádu. Těmto lidem se říká poradci. Naivní člověk by si mohl myslet, že dotyční jsou vynálezem vědecko technické revoluce XX. století. Není to pravda. Takzvané mozkové trusty likvidovaly své živitele dávno před naším stoletím.

Vůbec se převládá trapné přesvědčení, že my jsme všechno vymyslili, zavedli, ba i doblbli. Opět pravím: není to pravda - my jsme pouze všechno doblbli. Ale toto sloveso jsme nevytvořili. Jeho podstata existovala již v dobách, kdy duch všemocný se vznášel nad oceány nesličnými a brontosaury tupými. Svádí mě napsat, že již patrně oni nešťastní ještěři měli k dispozici poradce, jinak by nedopadli tak, jak dopadli - ovšem nenapíši to, škrtni to čtenáři, nebudeme se plést do novoajakistických quasifikcí.

Zato takový Bagoas určitě poradcem byl. Jeho rady tvrdě postihly Artaxerxese  III. Ochose a podlehl jim i jeho syn Arsés. Nepěkně se kvalitního rádce zbavil Dareios III. Kodomannos a obklopil se novým týmem odborníků. Doplatil na rady poradce pro národní bezpečnost Bessose. Dareios III. prohrál vše, co se prohrát může. Jeho říši si podmanil Alexandr Veliký. V některých knihkupectvích ho znají pod jménem Makedonský. Alexandr se stal Velikým HLAVNĚ proto, že dlouho si držel poradce od těla. Čím více se mu dařilo, tím více jich umíralo. Řada je to pěkná a svědčí o panovníkových schopnostech nesmírných. Postupně zlikvidoval: Kleita (poradce pro osobní bezpečnost krále), Kalisthena (poradce pro řízení dějin), Antipatra, Antikla, Hermolaa, Parmenióna (významný poradce pro vedení války), Filota, Demetria a další. Jeho odolnost radám zkušených válečníků, filozofů, technokratů atd. nakonec podlehla přísloví: kapka po kapce.... Kdosi mu poradil, aby se vykoupal v horské říčce za parného dne. A už vojsko defilovalo před svým mrtvým vojevůdcem.

Žádný vládce neporazil své poradce, svou kancelář, své osobní oddělení. Ani slavný Džingischán, jenž byl bezesporu schopný, protože nevzdělaný a tudíž vidící věci v naprosté rovnováze realit. Jeho nejznámější protivník, chorezmský vládce Muhamed neměl tolik “vzdělání”. Jinak by nepřišel na nápad, nechat si radit od vlastní matky Turkan - Chatun. Měl ji dát raději popravit, jak tehdy bylo dobrým zvykem. Nedal. Její rady přivedly milého šáha na ostrůvek v Kaspickém moři, kde si uhnal malomocenství. Šéfem Džingischánovy kanceláře byl Číňan Elju - Ču -caj. Džingischán chtěl být pánem světa. Je to smutné, ale srovnejme šance potomků obou mužů dnes.

A nebo Filip Sličný. Machr, frajer, krasavec - a neurotik od té doby, co nejschopnější z jeho legistů Nogaret zfackoval stařičkého papeže Bonifáce. Filipa trefil šlak. Strach z facek poradců byl nad síly tohoto muže.

No a co říci o Jeníkovi Lucemburském? Rytíř, romantik, kruťas - feudál. Jeho poradce pro české otázky Jindřich z Lipé se významně podílí nejen na smutné účasti krále v bitvě u Kresčaku, ale hlavně na faktu přijímaném, že “rytířský král” září ze šera středověku jasnou, hm, slabomyslností. Nechával, naivka, královnu mezi poradci.

A kam přivedly Václava IV. rady poradce pro očistu života veřejného?

Zakončeme to Napoleonem jako vždycky - měl svého Talleyranda.

V současné politice jsou poradci, kanceláře, osobní oddělení, absolutní nezbytností. Vidíme všichni, jak pěkně to ve světě vypadá.

Nemáš, čtenáři, někdy dojem, že se na tebe ze zrcadla dívá brontosaurus?

Tyza ho jistě nemá, Tyza má Xurmu di Xarma.

Tento sedmibarevný kocour zastává hned několik funkcí. Předně je agentem ČIKŤAPU, dále je šéfem Královské kanceláře a vedoucím již známého TOKTu. Je odpovědný za chod Tygřího Doupěte a za objektivní informovanost krále. Přístup TOKTu k tomuto úkolu je bezesporu zajímavý. Zde je úryvek z velmi podnětné knihy De la Mňaukandovci od Adama Aloxe, kterou sepsal redaktor tt Lyon Ťax se svými spolupracovníky:

-Práce v dílnách TOKTu je následující. V první se přijímají zprávy. Je tam moře telefonů, televizí, vysílaček, videofonů, počítačů, prostě nejmodernější zařízení. Ale nepoužívá se. “Nefunguje to!” zoufale zařval v odpověď na naši otázku zerzavý čahoun a pácl telefonem o zem. “Tak si pusť televizi,” poradil jsem mu. Zasmál se pochmurně: “Nefunguje to.” “Můžeme si zavysílat?” Chvilka soustředění: “Nefunguje to!” “ A proboha, jak děláte zprávy?” vytřeštil oči plné legrace Pax Hox. “Z hlavy!” temně odpověděl tokták.

V druhé kanceláři se třídí informace.

“Já jsem z domova.” “A já z ciziny!” řekli dva mladíci, povalující se u stolu. “My přebíráme ty kecy z vedlejška (pohyb hlavy směrem k první kanceláři) a házíme je do výtahu tuná ve zdi. Jedou do kotelny. Potom si něco vymyslíme a podstoupíme to Třetímu oddělení.”

Popili jsme se sympatickými mládenci a popošli do oddělení č.3.

“Ale, ale, to je překvapení! Je mi ctí, pánové. Zástupci OSN? Už jste tady? Unikli jste? A co když se bude ministr Minaretu zlobit... Bez obav, pánové, já to zařídím... Že nejste z OSN? Od tisku? A sakra, akorát. Nazdar Noxrame. Vítaj Lyone... Ano, ano. Zajisté! Blbinky od vedle házíme do výtahu ve zdi... Dál posíláme výpisky ze starších novin. No a konečně: něco nás napadne vždycky. Když je hodně zle, tak posloucháme krystalku vrátného. On je kutil... Ve čtverce nikdo není. Mají schůzi; nějaké politické školení v hospodě. Oni čtou zahraniční tisk, to jsou vzdělanci připosraní. Však taky mají školení pořád. Na zdraví.”

V páté místnosti občas sedí podpírán židlemi velký Xurma di Xarma, šéf toho všeho. Podepisuje a sestavuje dopisy ZA krále, vyřizuje korespondenci (hází ji do výtahu ve zdi), píše s tlupou ignorantů projevy a slope.

Celkový dojem: bída. -

Lyon trošku přehání. Když já jsem sbíral materiál pro tuto knihu a vlezl jsem do TOKTu, NEFUNGOVALO ani jedno oddělení. Všichni byli na školení.

Xurma di Xarma ale nemá lehký život. V podstatě se dá říci, že trpí tím, že jeho postavení na Tygrově dvoře není tak úplně jasné. Zatímco zahraniční diplomati a někteří novináři za ním chodí jako za šéfem Kanceláře Královské a TOKTu, většina Mňaukandovců ho má za jakéhosi písaře, který jim musí vyhovět v jakékoli pitomosti. Jednou je to žádost o zestylizování dopisu, jež by žadatele zbavil alimentačních povinností (případ kněze Oto Kace, za něhož se přimluvil Blesk dlM), podruhé příkaz, aby napité mňaukandovské tlupě obstaral prostitutky.

Královská Kancelář má RADIT panovníkovi, jak se zalíbit nenáročným způsobem poddaným. Popravdě řečeno: Xurma di Xarma (někdy také Xarma di Xurma) se k radám ještě nepropracoval. První veřejný projev Despoty nepocházel z kanceláří TOKTu. Ale Xurma di Xarma se brzy jistě začne aktivněji plést Tygrovi do života. Jenomže Tyza je divný patron. Uvidíme, kdo z těch dvou poputuje do výtahu ve zdi.

Kapitola dvanáctá (pokračování)

Kocour král prdl, jako když prdne člověk, a vyrovnávaje tak disproporce, řekl: “No...”

A.E. Ksicht kýval hlavou, Supura kýval hlavou. Rasputin strčil do úst žvýkačku. Ťapuškin řekl: “No, co.”

“Je chlast spása?” otázal se Ksicht.

“Chlastejme mocně!” odpověděl Supura.

“Jest to demiurg?” ptal se mocnář.

“Z podobných řečí mě vždycky rozbolí ledvina. Bylo již řečeno: Alkohol je v současném světě modlitba i akční program zároveň. Znáte lepší definici? Jaká spása...,” pravil Ťapuškin.

“Napiš o tom knihu,” vybídl tajemníka Ksicht. “Ale uvědom si, že psaní vytváří u člověka nanicovatý pocit.”

“Znám přirozenější způsoby seberealizace.” (to Rasputin).

Tyza nechtěl zůstat v debatě pozadu a prohlásil, že chce také psát, ba že už píše.

“To je k popukání, můj Marcusi,” (Supura vyfukující dým).

Načež Ksicht vybídl Tygra, aby něco ze své tvorby položil do prostoru vězeňské kanceláře, kde mu hlavy zvláštní naslouchat budou.

“Ten se může do prostoru položit leda sám. Jak může psát, když neumí pořádně číst,” zvolal rozveselený Rasputin.

Král vypil, co měl po ruce, a opovržlivě mňaukl: “Četba silně poškozuje styl. To v mém případě. V tvém případě může vyvolat jedině korozi mozku.”

“Já vím, čemu se vyhnout,” vecl střelec.

“A copak tvoříš? Vybíjíš své pudy v lyrice, či epice. Dáváš přednost románu nebo poezii...” (Ksicht).

Tyza zvolal hlasitě: “Mně je to jedno. Co chcete slyšet?”

“Verše příteli. Toužíme po poezii,” vykřikl Supura.

“A já toužím po červeném víně. Jinak to nevydržím,” odplivl si Rasputin a vzal vývrtku.

Tyza se zatvářil důležitě a spustil: “Mé verše tvoří most mezi nemocnou nadrealitou a tím... honem. Pamatujte si: verš je nezrozený čin, jehož podstata v mlhách NĚČEHO se brouzdá. Poslouchejte to NĚCO v mém podání. Nuže: Chudinka strach se zlobí na přestávku, mám jej rád, je počátkem zděšení...”

“Ajejej!” (Rasputin)

“.... když telefony budí spáče, kráčím po dlažbě. A nebo: Ach kolikrát - Kolikrát jsem chtěl chytit lva - do ucha jehly za tu bambulku - ne že by to nešlo - ale nevlastním ani lva - ani jehlu - a už ani bambulku. (zvedl sklenici). U okna zdvíhám sklenku - spadlý květe - na rozloučenou - Je to čirá voda - a mělo by to být - opojné víno.”

“V podstatě se to od běžné produkce blbé liší jenom tím, že je to blbější,” pravil Supura.

“Ó, mýlíte se opět, generále. Niterný život blba, takto vyjádřen, vnáší do šedé reality úspěchů a pokroku, barevné kontury posledních molekul boha,” (Ksicht a zvedl prst).

“Tentokrát svou chybu nepřiznám. Neboť co je poezie víc než ZNAK pro mluvu nevidomých!”

Despota vypil, co měl Ťapuškin po ruce, a udělal úsměv. “Co se rozčilujete?” Rozpřáhl ruce a protáhl se.

Supura dal nohy na stůl: “Nikdo se nerozčiluje. Děláme si srandu.”

“Srandu takového druhu, že je nepochopitelná pro Rasputina. Fantastický model pro sochu Vyvalence,” řekl Ťapuškin.

Rasputin zaskřípěl zuby, až dva polkl, a čapl tajemníka za kožich za krkem.

“Tož co je Raspuťo. Žádné zloby, nebo tě propustím,” (moudře král).

“Já se zlobím? Já? Mýlka. Pouze si připravuji srandu, které rozumím,” odvětil střelec, vytáhl z úst žvýkačku, mrštil ji na strop - a dvě vteřiny nato za ní letěl ministerský předseda. Elegantně zavěšen na protáhnuvší se gumě, rozdával polibky oběma packama.

“Začíná to být veselé. Toto schéma znám: kecání, chlast, žvatlání, chlast, chlast, chlast, facky, brek a chráp,” (zneklidněný generál).

“Jsme špatně ožralí,” smutně řekl král

“Takový je život. Však nevadí. Lépe, když projdeme všemi stadii. Vesmír taky není jiný živočich. Embryo také není hned člověk, viď Rasputine,” pravil shůry Ťapuškin.

“Jsem slabý člověk a navíc pacifista. Ale toto by se mnou Rasputin jen tak hravě nevyvedl,” vykřikl Ksicht, velmi mizerně pijící.

Ťapuškin mrkl na střelce a ten mrkl na něho. Shodně řekli: “Dva různé hříbky mají stejnou chuť.”

Supura povstal: “Ma ma ma ma ma, Tygře!”

Král se zakuckal smíchy (chlastem, kouřem, situací) a prohlásil Rasputina za zvíře.

Do děje vstoupil Přemysl, což vyvolalo několik poznámek přítomných.

Ksicht mínil, že se ve veliteli P.P. probudila duše, nadstavba to každého člověka; zatímco Supura, nehádaje se o podstatě, upřesnil Ksichta šplechtem potměšilým, že duše Přemysla, blba požehnaného, nabobtnala a nasadila k úniku ze schránky střevní. Ovšem nejlépe se vyjádřil Rasputin, který prostě konstatoval: “Prase jedno, takhle zasrat!”

Hned nato přikročil praktický pistolník k trestné akci a Tyza byl nucen ho požádat, ať přece jenom nerozdělává na Přemyslovi ohýnek.

“Proč?” bránil Rasputin rukama úspěšně se vzmáhající plamínek proti fukům z více úst. Král suše pravil, že není zvědavý na hasiče. A tak Přemek neuhořel.

Polili ho vodou a Ťapuškin řekl: “Že byste mě už sundali.”

“Ale jenom počkej,” mínil Rasputin a strčil do tajemníka, takže ten se stal kyvadlem.

Ťapuškin bral tuto změnu se stoickým (správně: ležickým) klidem, ale po několika kmitech ohlásil dolů, že žádá pitivo, aby po dobu než si na něm ověří, že se země točí, neměl dlouhou chvíli. Supura mu vyhověl téměř okamžitě. Tyza brblal proti Supurově šlechetnosti, poněvadž se obával blití z výšky, ale Ksicht mu řekl, ať je uznalý. Král tedy přestal pokoušet Ťapuškina házením kalamářů po jeho láhvi, ale žádal - jako správný politik - protislužbu. Supura na tom nebyl kór tak špatně a rozhodl se říci pohádku.

“Pohádku?” zajásal mocnář, náchylný k tomuto žánru stejně jako zbývající většina panovníků, prezidentů, kancléřů a jiných povolaných.

“Jistě, pohádku,” opáčil generál.

“Aj, já su zvědavý, kompatriote spoluvězni; vlastně... copak... nic neříkejte... podvod... podvod... pod vodou žije nadlesní... nadlesní... nad lesní faunou píšťala mýtická velebně... krch... pfuj,” snažil se podotknout Ksicht, kterého alkohol znatelně polidštil.

“Tak co je s kecem bájným?” nabádal Rasputin Supuru, jenž se posilňoval přehnaně dlouho.

Generál ve stálé službě, toho času ve výslužbě, toho času zavřený za šíření pacifistických myšlenek, stále pil.

“Chci pohádku,” dupl si Tyza zpupně a bolestně zaklel. Ano, čtenáři, z podlahy čouhaly hlavičky hřebíků.

B L N K ! (vytrhl Supura hrdlo z hrdla).

“Ostatní glosy z Times k tomuto případu jsou příliš triviální, než abych je citoval,” promluvil z lidského hlediska Ksicht.

“Jsem špatný vypravěč,” řekl Supura, zapalující si cigárko.

“Každý nemůže být Pindaros,” děl prolétávající Ťapuškin.

“To nemůže,” souhlasil živě Supura, “jinak by mně ti pitomci z ČIKŤAPU nezapálili barák.”

“Chci pohádku!” zaskřehotal Tyza, zvedl nohu, praštil pěstí do stolu a bolestně zaklel. Ano, čtenáři, ze stolové desky čouhala hlavička hřebíku.

“Nuže, byl jeden...,” začal generál.

“... král, vysral se a šel dál,” skočil mu do řeči Rasputin, čekající na příležitost.

“Odmítám poslouchat I (i) pohádku o - Tygrovi v sedě, tím méně v letu!” vykřikl nad nimi Ťapuškin.

Supura zabručel: “Blázni, co jiného je svět než ohromná, šílená iluze, že zde něco jest, zatímco zde není ničeho, než ještě hroznější iluze, že je zde něco určitého... Buď tak laskav pistolníku a neskákej starším do promluvy!”

Rasputin, kopnut Tygrem, zabručel medvědím forte: “Facka, facka coby nevyplacený telegram, plouží se vzduchem.”

“A co,” zamumlal opilým mumlem Ksicht. “Rasputin má pravdu. Po každém vládci zůstalo v nejlepším případě hovno. Některá smrdí dodnes. Pch... Ne prach, ale hovno, ne v prach, ale v hovno se obrátíš, člověče!”

Načež Despota moudře řekl, že i z miniaturního hovna vzejde klas, ba že i v blbosti je kus pravdy. Jen ji odhalit.

“Věru ta prostá pravda - že je to blbost. To trvá i staletí. Třeba církev,” uchechtl se Ťapuškin v jednom rohu a dopověděl v druhém.

Po slovech ministerského předsedy vlezlo do místnosti ticho a klidně se nadechlo. Sedící jako jeden sledovali prolétávajícího tajemníka, jenž ze sebe vytvořil umělecký předmět všeobecné pozornosti jednak efektním a rytmickým máváním ocasu, druhak pravidelným hltáním z láhve.

Klid vydechl a zmizel, protože promluvil Tyza smutně: “Kdyby o nás někdo napsal knihu, byl by to určitě antiromán… Čekání na Godota... UMĚNÍ o ničem. Ajaku, umění. Co to má, proboha, společného s životem? Lidé vymyslí kdejakou hovadinu, jenom aby dokázali, že k něčemu JSOU. Ale takové hvězdy...” Despota měl zřejmě duši v noci (!) a ještě k tomu mlhavé (?). Aby se jeho stav stal pochopitelnější, můžeme přidat déšť a vlakové kupé bez světla a tunel.

“Kdyby o nás (v jednom rohu) někdo (uprostřed) napsal knihu (v druhém rohu), (uprostřed) tak se to nedá brát (v jednom rohu) na lehkou (uprostřed) váhu (v druhém rohu).

“Já to zkusím,” povstal Ksicht.

“Blbost, vy jste zchlastaný,” mávl rukou Supura. “Ovšem není to špatný nápad, monarcho. Zapsat vše, co se v Tymy přihodilo tobě, tvým poddaným.. To by byl hit. To by byl bestsseler!”

“Panečku! Už to vidím... Napsáno na první stránce: Muž vysoké postavy, statečného srdce, ušlechtilých vrásek a bohatých vlasů vkročil do komnaty svého krále, skrývaje v podpažním pouzdře pistoli, jíž jej měl chránit,” zasněně si zablbl Rasputin.

“Vole! Vždyť jsi krpatý, i když velký, statečný jenom ožralý, a to, čemu ty říkáš vrásky, je jizva po ráně nožem, kterous vyfasovals v prachobyčejné hospodské rvačce kvůli pravdivému konstatování, žes idiot; a pistoli nemáš v pouzdře, ale zastrčenou za provázkem, který ti nahrazuje řemen,” zasmál se Tygr.

“Copak můžu za to, že mám u tebe tak mizerné bydlo. Potom je dobrý i provázek. A konečně: literatura má pouze VYCHÁZET ze skutečnosti, má se jí tvořivě uchopovat. Jenom si vzpomeň, jak ten poťukaný Alfred Branx o tobě napsal, že jsi sluníčko. Není to k posrání? Sluníčko! Tento záchod!” vykřikoval střelec vřelými slovy své rozhořčení nad urážkou despotickou.

“Literatura je nesmysl,” zvolal Ksicht, hotovící se polít kávou. “Ano, to je axiom, který se ovšem nepřipouští zrovna tak jako krásná myšlenka, že se klidně obejdeme bez chleba.” A polil se kávou.

Všichni se zasmáli; Supura (jenž znal podrobně hebrejskou bibli, védy, psaní otroka bohyně Káli, Šah - náme, ba vše prastaré až po Homéra; a víc už nic, poněvadž: vše nové ze starého, nic nové!), Ťapuškin (jehož vědomosti literární jsou podezřelé), Tygr (jenž četl to, co slyšel, ale nejraději sledoval obrázky v pohádkových knížkách), i Rasputin (který zbožňoval četbu a nalézal ukojení a směr života v dílech Tři mušketýři, Tři zločiny za tři vteřiny, Třikrát Perry Mason a Tři vteřiny pro střelbu).

Proč se zasmáli: Toť otázka.

Ksicht se znechuceně zašklebil: “Hovniválci... Literatura je produkt mozků bez vlivu, bez moci. Snad proto v takové literatuře existují ušlechtilé myšlenky. A ti, co mají moc, a přesto píší, tak jenom proto, aby svou moc posílili. A ukažte mi, ostrůvky hnoje, jedinou ušlechtilou vládu... Nebo se nudí... A jestli někdo z vás pípne, že čte proto, aby pocítil estetično, pak vás upozorňuji, že jste nemocní.”

“Já čtu proto, abych se pobavil. Já na vznešené myšlenky seru,” klidně řekl Rasputin.

“Ano, ano. Tys blbeček,” zastřeným hlasem děl Ksicht. “Tvá zábava z četby je na úrovni sekání stromů pro výrobu papíru - a nebo dokonce pod ní. Kdybys místo četby hovadin odešel rubat kmeny, nekazil by sis zrak telením na písmenka a ještě by sis posílil zdraví.”

Načež Rasputin svraštil svaly na pravici a již se hrnul na Ksichta. Avšak nedostal se k němu, neboť jej prolétající Ťapuškin rozmachem pohladil po hlavičce sklenicí hutnou. Střelec způsobně odvrávoral se zasténáním: “Počkej, až zjistíme... Počkej, až zjistíme, že se země točí!”

“Ťapuškine, Ťapuškine, cožpak tvá paměť je tak slabá: Když duše je čista, tehdy dosáhne milosti a bude se ve dnech pozdějších radovati; je-li však obtížena vinou, jest jí dlouhý čas v mukách a zoufalství se potulovati,” žvástl mocnář.

“Ty mě poučuj o vině. Člověče, víš kolik tady trpí lidí tvou vinou?”

“Kdo by nám mohl vůbec něco o vině kecat? Vždyť je to PODSTATA světa,” uchechtl se mocnář a zapálil si cigaretku.

“Podstatou světa je víra,” řekl Ksicht.

“Zkus z té podstaty vynechat soulož a tvé tvrzení je pitomost,” pravil Rasputin, který se vzpamatoval.

“Nechceš nám nakonec kázat, pistolníku, třeba o bohu?” (Supura).

Rasputin, kapánek přece jenom otřesený, si zapaloval tužky a blektal: “O Bohu by nám mohl povídat ten spiťar Kac. On tak hezky dovede věřícího potěšit, když ho poblije, že je člověkovi líto té facky, co mu za to dal. Bůh je hezká pohádka s otevřeným koncem... Až skončím se službou střelce, až se mi začne třepat packa, vstoupím do kláštera a stanu se svatým Bernardínem.”

“Pohádka! No jo, to je ono! A co pohádečka mně slíbená,” zvolal Tygr, vylezl z vany a třásl se zimou a svým objevem.

Supura, lehounce opilý, lehounce prdl, lehounce pohladil Tygra po bříšku a tichounce řekl: “Neboj se mocnáři, kompatriote bědných. Řeknu ti jako pohádku. Bude to pitomost, to přiznávám, ovšem musím připomnět, co řekl starý Bajezid Bestami. Jednou se ho ptali, kolik je mu let. On pravil, že jsou mu čtyři roky. - Jak to, ó šejku? - - Sedmdesát let byl jsem zahalen v závoj nižšího světa a teprve od čtyř let jsem ho prost a zírám ve tvář Boží. - Tak i my, můj Despoto...”

“Nekecej a začni,” (netrpělivě Rasputin).

Supura v tomto bodě popil, zapálil si opět cigaretku, říhnul silně, utřel slzy...

A zde by měla být nová podkapitola. A taky že je!

Patnáctá podkapitola

... a spustil. “Byl jeden (zde pohlédl na Rasputina tázavě; střelec se zašklebil a ještě mlčel) Honza se sníženým společenským uplatněním...”

“Byl blbý!” vystřelil vítězně Rasputin.

“Ne, chlapče, měl malého pindíka. A to jej trápilo více než Nietzcheho bůh, či Cyrana příjice. Já vím, Ťapuškin si pomyslí - malý, ale mrštný -, ovšem tehdejší doba si potrpěla na mohutnosti aspoň v příklopci. Honza se trápil nejen duševně, ale i zavěšováním pětikilových kamenů, leč viditelně marně. Poznal bolestně, že v domovině mu štěstí nekvete a vydal se do světa. Vzal si skývu chleba, ušetřený krejcar a vpadl do nejbližšího lesa. Bloudil mezi kmeny až do vyčerpání. Potom si sedl na paseku mezi hrozny jahod a vytáhl skývu okoralou, aby se nasytil. Zoufale se zakousl do ztvrdlého daru a jen díky tomu, že v domovině často baštil štěrk a cihly, občas něco ukousl. Naštěstí jeho prosté srdce dlouho nevydrželo v zbědovaném stavu a nabývajíc bodrosti pravilo Honzovi, jenž taktéž pookřál: - To nic, však on si žaludek roztřídí, co zub, co chléb-. A tak klidně papal a hleděl kolem sebe, a proto si nevšiml stařenky přestaré, která se zjevila. -Čest tvé snaze! - skřehotavě děla Honzovi a chtěla po něm kousek střídky. Honza řekl, že klidně a jeho dobrota se vyplatila. Obdržel od babičky bylinku v prášku a srdečnou omluvu s návodem. Ježibaba mu řekla: - Honzíčku, telátko hodné, býčku jednoduchý, ztrápený naší zapomnětlivostí. Věz, že já jsem tvá sudička - budička. Odpusť synáčku, že jsme opomněly - my, budičky - sudičky - dát tvému kapříkovi patřičný rozměr, odpovídající současnému trendu v sexuální praktikologii. Požij prášek tento, vše se upraví a ty svým kordem slávy získáš, úcty nabudeš, ba i přepracování Dějin sexuality si vynutíš. -

Honza se nedal čtyřikrát pobízet a šups ten šulinkový elixír do huby - a čekal. Čekala i lesní bába a divně se usmívala.

Pánové, rád bych podotkl, představte si, že vám to roste, i když je to v bodě nejvyšší tvrdosti. Inu, nelze si to představit.

Honza však prožil báječný pocit, neboť plakal blahem a radostí. Babička mu lehce povyrostlý úd omotala sedmkrát kolem beder a těžce si vzdychnouc zmizela. Honza se oklepal radostí a vykročil levou nohou. Nebylo překážky, kterou by nezdolal. Narazil-li na vysoký sráz, kudy cesty nebylo, odmotal čurálka svého, učinil na něm smyčku, vymrštil ho coby laso a jako veverka zdolal překážku, až se vrány a sýkorky divily.

Narazil-li na neproniknutelnou houštinu, zasmál se neproniknutelnosti a již sekal přirozením, až třísky létaly na všechny strany. Měl-li hlad a potřeboval-li jód, šup kluka do jezera. Příjemné chlazení k metráku jikrnaček přijímal, zvláště po takové pranici s křovinami, s uspokojením značným. Přesto v okamžicích, kdy povaluje se na mýtině, kterou si upravil bystře, aniž by pocítil lítost nad pádem mnoha stoletých stromů, zalétla jeho tupá mysl do snů, a tu jako by do něj něco koplo, jako by něco potřeboval. A tehdy se musel vyrovnat se svým pudem, který mu jasně pravil: - Soulož, hochu, jedině soulož! -

Cítil, co to asi je, ale nebyl si plně jist. Párkrát zahlédl divoké kance při zvláštní činnosti, kterou si neuměl vysvětlit jinak, než že se rvou, i když se nervali. Že by to bylo ono? Trápil se zvláštně a třeba říci, že nejvíce trápil medvědice a konice, které sem tam potkával. Vždy, když se porval s medvědem, či si zazávodil pod dohledem hřebce, bylo mu smutno a něco mu říkalo, že jiná stvoření žijí pro něj. Byl kapku blbý a samota v lese není dvakrát prospěšná, a proto se trápil neřestně. “K čemu úd tak velký, když on sice využit, ukojení nepřináší?” meditoval ve chvilkách, kdy odpočíval po zběsilém trysku před rozzuřenou smečkou vlků, jímž odloudil vlčice…

Nakonec Honzíček téměř na svého holoubka zanevřel, neboť nestaraje se o něho tolik, óch, často si v roztržitosti šlápl na konec ten rozšířený, jenž využívaje laxnosti jeho při omotávání, občas vyklouzl mu zpod haleny. Rozmrzelý, nervózní, pronásledovaný myslivci, dostal se ke krčmě jakési, v jejímž okně pobývala hostinská, vdova to po alkoholikovi. Maje hlad a přírodní stravou ušetřený krejcar, namířil si to do hostěnice, by si trošičku požral. Jako obvykle i toho dne jen tak, aby se neřeklo, zastrčil hada svého pod košelu. No a ten mu vyklouzl pod podpatek zrovinka před oknem, v němž vdova po alkoholikovi tlupu loupežníků očekávala v nudistickém oblečení. Zařval Honza, vyjekla vdova, úd se vymrštil... a hospoda se tak roztřepala, že přibyvší loupežníci raději při pohledu prvním vzali do zaječí, obávajíce se nepříjemností.

Honza setrval u vdovy nenasytné tři měsíce. Oj, bylo to stvoření pro něj přichystané. Byl spokojen, neboť uveden na cestu správnou. Vdova zářila a Honza pořád vlastnil krejcar, neboť stravu měl zdarma a moc. Zřejmě by se stal filozofem, protože neměl nic na práci, kromě soulože a žranice, a pohádka by tady končila. Ale stala se ta věc s princeznou.

Přesně po třech měsících zařehtal před krčmou kůň a ze sedla seběhl zbrojnoš v černomodré uniformě, tváře brunátně fialové. Ošlehán větry a větvemi při stezce usedl za stůl dubový a mlčky vypil několik litrů piva, než si vydechl. Pak řekl: -Jsem posel!- - Já osel. Těší mě-, odpověděl Honza a podal mu ruku. Zbrojnoš ji uchopil, poněvadž v ní byla hubatka naplněná mokem zlatistým. Opilost rozvazuje jazyk - i boží (21. poznámka) rozum léty vyzraje.

Pokračování 21. poznámky - Supury. Drobty se naleznou v jednotlivých heslech Akkova slovníku poučeného. No a přirozeně cosi žvatlá i Nová Bible. Vyzýváme tedy ty Tymáky, kteří touží po pravdě a seberealizaci, aby se do předloženého problému obuli.

Posel sdělil Honzovi strašlivou věc, jež postihla království za řekou nedaleko hospody. Princezna tohoto království - velká volnomyšlenkářka a předsedkyně místního hnutí za emancipaci žen - nemohla mít děti, ať spala s bělochem, černochem, příbuzným či robotem. Neexistovala pozice, kterou by princezna nevyzkoušela. Zhlédla každičký film na dané téma. Výsledkem byla skutečnost, že mnohé z těchto filmů putovaly do škol za účelem osvěty.

Leč neštěstí princezny nemělo konce. Byla ze svého osudu zoufalá. Co dím! Všichni propadali zoufalství z jejího traumatu a dítko jí přáli, protože princezna, toužící po ratolesti, otravovala pořád rodiny, kde vlastnili potomky a nutila otce ke smilstvu za odborné asistence manželek, zbrojnošů a kata. Jenže nedařilo se nikomu zanést semeno Y či X tam, kam patří, ačkoli i dvacet draků ze všech koutů lidské a nelidské fantazie bylo pozváno, vyzkoušeno a z neschopnosti usvědčeno a zrušeno.

Ano, tak strašné to bylo.

I věda se marně snažila. Selhala na celé čáře. Pouze alchymisté a něco hvězdopravců zachránili své hlavy lží, kterou král za pravdu vzal. Ve svém rozsáhlém díle dokazovali, že jen “úd, vší představě se velikostí svou vyjímající, dosáhne kýženého plodu”. Nebylo však přirození takého, a proto král zuřil, že princezna pořád měřila, a to praktickým způsobem, až se zdálo poddaným, že prostitutkou se stala vyhledávanou.

“Já to zkusím,” zvolal Honza, a když se posel posměšně zasmál a posmál, předložil Honzík argument, o nějž se opíralo jeho sebevědomí. Zbrojnoš byl ohromen, a když se Honza pohnul, i ochromen; ovšem navíc i nadšen, poněvadž pro dohazovače oplodňovačů byla vypsána královská odměna finanční, zatímco pro případného oplodnitele pouze princezna volnomyšlenkářka. Dohodli se rychle.

Klacek hozený jim pod nohy, totiž vdovu po alkoholikovi, svázali a hodili za pult, kde dotyčná zalitovala vzdálenosti dělící ji od loupežníků. V té době však již Honza, sedící v sedle před zbrojnošem, vyvaloval oči na město, které jakživ neviděl ani na pohlednici, ne tak v tak bezprostřední skutečnosti.

21. poznámka - Co se náboženství v Tymy týče: čtenář již ví, že oficiální církví je Církev Novoajakistická; kromě ní existuje Neonovoajakistická, jež se od předchozí liší názorem na způsob uvázání uzlu na smyčce oprátky, v níž zanechal svůj ctěný krk s.Ajak. Přirozeně je v Tymy církev křesťanská (catolíci, pravoslavní i protestanti), islám, budhismus, judaismus, hinduismus, džinismus, sikhismus, konfuciánství, taoismus, ale i fetišismus, totemismus, dualistická náboženství zvláštní, učení o bohočlověku... Kromě toho existují nejrůznější sekty. Tak například novoajakistické sekty typu Bratří paty šibenice, Společnost biskupského pláště Joje de la Mňaukanda. (Základní pravda těchto borců zní: Bůh je nanejvýš milostivý, jsi-li šikovný; mnozí příslušníci sekty jsou organizováni v zločineckých tlupách, podle údajů kapitána Hateraxe z Pátého komisařství, má Společnost pod palcem velkou část organizované prostituce atd.) a třeba ještě Fandové kostelíka sv. Drákuly... Musím přiznat, že informativní přehled o této oblasti tymácké společnosti nebyl zatím zpracován. Velmi málo (v souvislosti s dlM) nalezne čtenář v již mnohokrát vzpomínané knize L. Ťaxe De la Mň... Něco je v BŘEVNU, dále ve studii Xaura X Věřím v Pána (ale tu vůbec neznám, citoval z ní L. Ťax; je však důvodné podezření, že neexistuje ani studie, ani Xaura X). Rovněž je troška v práci novoajakistického pacifisty prof. Augustína Víra a méstranismus (možná ji najdete v BŘEVNU), díle Boží Revoluce a Veliké Učení gen.

Pravda, větší množství žen jej poněkud rozdovádělo, ale dohazovač pevně držel svou kořist. Ovšem, co se dá dělat, i když se Honza snažil ovládat, bera na vědomí zbrojnošovy napomínky, vypadalo to, jako kdyby vezli prapor 2. pluku pantagruelovců.

Na nádvoří zámku se dostali právě včas, aby se mohli vizuálně seznámit s důsledkem nařízení, které vydal král, jsa rozzuřen neustálým a ještě k tomu neplodným proudem souložník, kteří jej rušili ve spánku a odháněli mu sny. Marně princezna protestovala proti královské zvůli, jež jí ničila touhy. Nařízení bylo prosté. Každý milec dcery královské byl po odbavení dopraven do uzavřené místnosti, kde vyčkával, zda zasel, či nezasel. Ten, jehož měli možnost sledovat, zasel špatně. Zbaven katem šourku, hořekoval hlasitě až do odmlčení.

“Joj, hory lesy, milé hory lesy,” vykřikl Honza, který ač nechytrý moc, pochopil dobře a otočil se ke kvapnému odchodu za vdovou a vlčicemi.

“Stůj, pitomče! Posvátná místa pro tebe jsou připravena. K obloze Tymy syne vznes se, vyvýše pohled, neb v dubisku tvém síla, jíž se pokrytec stydí v oči pohledět.” Tak zvolal dohazovač, chytaje Honu za poklopec, aby ho zdržel. A když upatřil, že ne neúspěšně, hned začal Honzu přesvědčovat o kvalitách jeho nástroje. Zastíraje hlupáčkovi pohled na popravčí špalek, takto vychvaloval jeho sedmkrát omotaný úd:

Čest tomu žlutému, žluť jeho těší hled

on všemi projde kraji, žár kde je i led

a jeho slávy pověst šíří každý ret.

V jeho rysech jak bys bohatství taje čet.

Ve všem a vždy je úspěch jeho kroků sled.

Je z lidských srdcí snad utvářen jeho vzhled,

tak snadno může-li v nich lásku probouzet?

O ryzí kráse jeho lze jen chválu pět

a vítězství voláním “Sláva” provázet.

Co říší je, jež doved v soulad uvádět.

Co bez něj změkčilců by padlo v spáry běd.

Jak šiky nepřátel zná strasti zahánět.

I kníže NÍŽE jde, když jeho váček plný je.

Co zlostí, jejichž plamen prudce vzhůru vzlét

svým vlivem uhasí, sám žhoucí na pohled.

Při pravdě Tvůrce, jenž jej svojí rukou zhnět

nebát se hříchu, dím - Jen jemu patří svět! -¹⁾

Zbrojnoš se uklonil a cítil, že se překonal. Honza poslouchal pozorně, čemusi i porozuměl, ale také viděl na nádvoří “že vše se může stát”, a tak ten chvalozpěv na něho moc velký dojem neudělal, i když jej přiměl setrvat.

A na to posel čekal. Využil momentu překvapení a strčil Honzu do zámecké budovy. Ve vrátnici se zapsali do pořadníku. Stařičký vrátný řekl při té příležitosti Honzovi: -Co blbneš, janku. Tolik hezkých holek je vůkol a ty se ke škatuli tulíš!- Nato zbrojnoš suše pravil dědovi, ať nekecá. Honza jenom telil, když dostal dědek facku, ale stačil ještě říci -Jo, násilníku- (tedy vrátný pravil; nechrap Ksichte!), -tvé jméno je zde také. Nejen špatný oplodňovač, ale i jeho dohazovač v případě neúspěchu nedobře skončí!- -Jaj, - zvolal zbrojnoš, když se dále dověděl, že může dopadnout do hladomorny, kde sytí jsou pouze psi lidožrouti. A hned nato upadl a silně omdlel. Honza se podivil prdnutím, jež starce vrátníka rovnováhy zbavilo a divil se tak dlouho, až k němu přišli mocní chlapíci a odvedli ho k princezně. Ta byla připravena. Kdyby Honza nebyl blbec a lesní muž, měl by dojem, že se nachází v luxusním bordelu. Omamná vůně, plameny svíček, tlumená hudba a otománek, na němž se protahovala obnažená Lysisea. Vyvalený Honza, oslněn jí, prostředím a svíčkami, jejichž plameny jej velmi udivily, že si až sáhl a s úsměvem venkovana pak mával zarudlými prsty, nevydal ze sebe kloudného spojení hlásek, dělaje všeho všudy au, au, aúúú, aúú.

Princezna přistoupila tedy k akci a prozrazovala rutinu hodnou nejskvělejších prostitutek typu Liámy či Ialy da Voia. Ale na Honzu její laskání nepůsobilo, medvědice ani konice nic takového neprovozovaly. I povolala princezna komořího. Ten při pohledu na skleslý úd venkovana pocítil zášť obrovskou, jež se vybila mohutným kopancem. Ano, toto dělaly konice! Honza se konečně vzrušil. Princezna i komoří vypleštili oči a vykřikli úžasem. Okamžitě přiběhli další tři pánové sluhové. A nebyli přebyteční. Všichni čtyři uchopili Honzovu tužku, aby mu usnadnili orientaci a hlavně rozběh. No a - Věž ze slonových kostí roztáhla stehna svá - Honza se rozběhl a trefil.

Konec je krátký.

Princezna, k radosti krále, Honzy, zbrojnoše i lidu, otěhotněla. A za určenou dobu porodila ty čtyři komoří, co se zapomněli pustit.”

Skončilo Tygrovo mlčení a všichni se trošku usmáli. I Ťapuškin a těžce tak porušil pevnost vláken gumy žvýkací. “Jo, taková soulož,” řekl Tyza a vypil, co měl Supura po ruce.

“Jedině sex!” (to Ksicht).

Kapitola dvanáctá (další pokračování)

“Ano, věc souloživá stojí za zmínku. Sex naleznete všude, kde to stojí,” upozornil Supura.

“Ba, ba. Často se vyskytuje i mezi bratry a sestrami, strýci a dcerami, otci a babičkami,” (to teď Rasputin poťouchle).

“Takové svazky konečně nalezneš i u nás v paláci. Podívej se třeba na Mňaukandovce. Přímo klasický případ. Řekni, Tygře, pochlub se, kdys poprvé souložil se sestrami?” (Ťapuškin).

“Dávno tomu... Myslím tehdy, kdy mě začaly brát tety do postele,” bez rozpaků odvětil Tygr hlasem klidným. Pak vypil všechno, co měl Ksicht po ruce a pokynul Rasputinovi. Střelec vytáhl pistoli, namířil na žvýkačku protaženou a řekl: “Jo, když je dobrá antikoncepce, (PRÁSK) do prdele. Tak to jde. (PRÁSK) jeho Ajaka! (prásk) Je to možné? Ano, to jde; ale dříve nic takového nebylo (míření pečlivé), tehdy byla jediným antigestem rána klackem přes břicho. (Prásk)!”

Ťapuškin spadl na stůl. Ihned vypil, co měl Tyza po ruce. Mocnář, viditelně konsternován po prázdném loku, blektl: “Čekal jsem něco dobrodružnějšího... I když se pohádka dobře poslouchala... Vždyť to byl vlastně rozvedený fór, a navíc umělý.”

“A jak se jmenovala jeho manželka za svobodna?” zeptal se Ťapuškin, zapatlaný od kompotu. Jeho pokus o vtípek neuspěl a Rasputin ho zase do meruněk namočil.

“Ty toužíš po žertu ženatém?” (Ksicht na mocnáře mrkáním).

“Zdalipak jsi dostal List z Ping Pongu?” vyzvídal Supura. “To je přece jasný vtip současna.”

“Nevím, o čem povídáš, pacifisto.”

“Tady toto jsi četl, můj králi?” zeptal se Ksicht a podal Tygrovi listinu. Tyza předstíral zájem obracením papíru do všech stran, a potom pravil: “Tihle umělci... Hele, dej sem tužku, já se podepíšu, ať mají radost.”

“Takže ty souhlasíš s tím, co je napsáno?” (viz ilegální vydání LOKu).

“A proč by nesouhlasil,” zasmál se Ťapuškin, “dovol Tyzo, abych i já vyjádřil svůj souhlas podpisem státnickým.”

Supura s Ksichtem na sebe pohlédli. “Vy vážně neumíte číst?” zeptal se opatrně Ksicht. Tyza opile zamžikal a začal zpívat lidovou o huskách. Ťapuškin se přidal a Rasputin řval Ksichtovi do ucha: “Dej tužku k podpisu!” Tyza najednou vylétl na stůl a zabékal mohutně: “Mám Velikou Myšlenku! Rasputin smetl Ťapuškina ze stolu, protože mu zavazel, vyšvihl se vedle svého krále a hulákal: “Já tě v tom, živiteli, nenechám!”

“Supura vyskočil: “Už chápu a jsem nadšen!”

Ksicht přiložil láhev Bebuokanu ke rtům, pak hrdlo za rty a do krku nechal stékat blahodárnou tekutinu, jež mu okamžitě jiskřila v hlavě poznáním, ale byl z něho otřesen, protože přitom zahlédl MARNOST, takže si téměř uvědomil zbytečnost svého přesvědčení, a proto, sotva se z výbuchu vzpamatoval, zanotoval procítěně slova písně, kterou spustil Ťapuškin.

Zpívali a pili dlouho, fakt, dlouho...

“Pitomoučcí pacifisté, co vy vlastně chcete,” řekl najednou Rasputin.

“My už vlastně ani nevíme. Já se pravděpodobně stanu teosofem,” vykřikl opile Ksicht. “Jasně, rozejdu se s pacifisty... Nesmyslno... Válka, proti válce. Nu, Rasputine, co je podle tebe válka?”

Střelec pravil pohotově: “Válka je hromadná kontrola celkového množství panen na daném území v případě útoku, v případě protiútoku na druhém území.”

“Vole!” (stručně Supura).

“On teď na panenky pořád myslí, protože jeho žena je veselejší v rozkroku,” bezohledně řekl Ťapuškin a objal střelce, který se dal do breku slzavého.

Tyza se zasmál: “Teď ho rozesměješ, tele tajemnické!”

“S ženami jsou patálie,” rozvážně řekl generál, “jenže co naděláš, není štěstím každého muže být homoušek.”

“Muž bez ženy, hospoda bez pípy; žena bez muže, hrob bez rakve.” (Ťapuškin).

Rasputin pofňukoval: “Ano, moje žena nosí náramek s nápisem - majetek pana France -. Je to její pasák, a já nevím KDO TO JE. Kolik chlápků už jsem zatkl, a žádný nebyl Franc... Ale já ho dostanu.” A posmrkoval smutně dál.

“S ním už nikdo nic nespraví. Jakmile se lidé dostanou do podobného stavu, uklidní se, až když jsou ožralí na maděru,” učinil Ksicht nad Rasputinem kříž a dodal: “Dokud se takový ubožák nezačne hrát na past na myši, tak je pro debatu nezpůsobilý.”

“Mourek, když je ožralý, tak je konzerva a dokud mu nevrazíš do zadnice rozbušku, není otevřený,” chlubil se bratrem Despota.

“Na poslední recepci jsme neměli po ruce nic, čím bysme ho otevřeli. Přinesli minu z poslední války a hned po výbuchu odnesli dva diplomaty z rozvojových zemí. Naše vyslanectví v jejich státech teď pravidelně doutnají,” řekl Ťapuškin.

“Znám malíře (přítel autora této knihy - a.), jehož poznávacím znamením při chlastu je cigareta. Jak mu vypadne třikrát z ruky, pokud neuhoří, padá. Blití považuje za lék. Blije všude.” (Ksicht).

“To se stává. Já jsem se poblil při přehlídce,” řekl Supura.

“Hele, Přemysl nám zase blinká. Když se pořád o něčem mluví, působí to sugestivně. Tvrď někomu, že kulhá, a uvidíš, že bude, když použiješ klacek. Podobné je to i se státním zřízením. Tak dlouho se říká, že je nejlepší na světě, až tomu uvěří i ti, co to říkají,” (ironicky Ksicht).

“Kamaráde, škaredě se pleteš... Tomu se říká vzorná propaganda,” vážně pravil Ťapuškin.

A zase pili a pili a pili, dobře se jim to pilo.

Pak se zvedli a vyrazili, protože vnukli Tygrovi nápad, který se mu zalíbil.

První příčná podkapitola

Tento typ podkapitoly zavádím vlastně kvůli sobě, protože začínám ztrácet přehled o postavách. Vězte, že to není román v pravém slova smyslu, v pojetí před Garaudym. Zachycuji do jisté míry DĚJINY, časově neohraničené, a pokud se nějaký ten náznak datace a vteřinace objeví, pak je to prachobyčejný evropský zlozvyk; jde spíše o dějiny POSTOJE k životu... Ale může se myslet i na NĚCO úplně jiného. Třeba na MOU zábavu, na potěšení mých nemnoha přátel; a nebo na jejich otrávení...

Že bych ztrácel přehled o postavách, to není úplně přesné. Jsou to ale moje postavy (a mých přátel) a nesmí TÍM trpět. Je tedy mou povinností dát všem určitou šanci zaujmout POSTOJ. Vždyť to známe velice dobře: jistí lidé potřebují celý život k tomu, aby zjistili a ujistili okolí (i milióny lidí), že pouze BLUFOVALI, že KLAMALI, že UBLÍŽILI někomu a něčemu (tymácky: posrali to); jiní lidé PŘESVĚDČÍ během okamžiku gestem, úsměvem, hvězdou ve dlani...

Don Quichot de la Mňaukanda stále visí na stropě cely v Ping Pongu, sotva třicet metrů od svého bratra krále, který s klíčky v pacce odemyká jednu kobku za druhou.

V budově Národního Hospodářství ošetřují Osixe, nešťastníka chorobně přepadlého. Dá se onemocnět i u ekonomiky.

Velitel Černé gardy Sakosak Sak leží poblíž hospody U Tichošlápka Tondy. Okolo něho se shlukují lidé a živly narychlo kreslí transparenty.

V budově Pošt a spojování se Willymu znelíbila známka Madagaskaru a teď vyhazuje jednoho úředníka za druhým i s jejich nápady na preferování jiných známek.

Leopard a Pardál, oba de la Mňaukanda, prvotní ministři hospodářství Tymy, byli dopadeni v Helvetiy a k Tymy pozvedá zrak svět, ba i některé státy.

Bábinský obědvá. Mydlář usekl hlavu a teď pije. Redaktoři tt bloumají po Tymy a hledají zajímavosti. Pupkin de la Mňaukanda si vymýšlí své povídačky o příbuzných. Inspiruje ho Jiva Prdýlková. Vrchní policejní komisař Merx přemýšlí nad závazky z oblasti zadržování. Mydlář už nepije. Mašlonka dlM marně přemýšlí, kam měl jít. Volá mu profesor Zajíček...

Čikťapáci usilovně a marně hledají svého šéfa. Jsou tak zoufalí, že hledají již téměř doopravdy.

Ovšem já o Mourkovi de la Mňaukanda vím.

Právě vstupuje druhý muž království do přepychového bytu prostitutky, herečky, ředitelky Královského divadla a průběžně opět prostitutky Ialy da Voia. Otevřel dveře, již vstoupil. Packuje.

Rozhlédl se.

Služebnictvo nikde. Všechno

má dovolenou.

Dá se tedy říci, že Mourek přikvačil nečekaně, stejně jako Lyon Ťax, který je zavřený ve skříni (kvůli Mourkovi!), jako Gepard de la Mňaukanda, jenž se skrývá v koupelně (kvůli Ťaxovi!) a jako Kac, který kvůli Gepardovi visí ve výklenku tahové šachty a řeší závažný problém, zda se pustit či spadnout. Za zrcadlem, zakrývajícím roh ložnice, spí od minulého dne se zapomenuvší Blesk dlM. O tom jediném nikdo neví, o zbývajících má přehled akorát Iala da Voia.

<< OBSAH >>