Nejdřív bych se představil ...
Když jsem se narodil, byla už polovina ze šesti milionů Židů zplynována
a věřilo se, že nordické rase je dáno vládnout světu.
Když jsem pomalu začínal brát rozum, bylo absolutně jisté, že je
jenom otázkou krátkého času, kdy Stalin a Mao Ce-tung budou vládnout
celému světu.
Když jsem začal studovat, potichu a potajmu se kradmo sdělovalo,
že onen proces s protistátním spiknutím, v němž bylo z 15 oběšených
politických špiček 13 Židů, nebyl tak úplně protistátní.
Když byla v roce 1968 na pár měsíců zrušena cenzura, dozvěděl jsem
se všechno to, co mi muselo stačit na dalších dvacet let.
Když přišel převrat v roce 1989 bylo mi to k ničemu, protože jsem
byl už docela starý a už docela úspěšný opilec.
Vrátím se ale znovu k době dospívání a k tomu, jak na mne společenská
situace působila ve směru umění. Do svých dvaceti let jsem nevěděl,
že existoval nějaký impresionismus, že žil nějaký Rimbaud a dokonce
jsem neměl ani tušení o existenci svatého Františka, Mojžíše a krále
Davida. Zato jsem věděl velice dobře, že Einstein je buržoasní pavědec,
že Ždanov rozumí umění nejlépe na celém světě, a že Lysenko je největší
vědec na celé zeměkouli.
|
|
|
Z novin jsem si vystřihoval karikatury obtloustlých imperialistů
s doutníkem v hubě a s bičem v ruce, šlapající po vychrtlých obyvatelích
Indie a Afriky. Pak to ještě byli fousatí sionisté se skobovitými
nosy, se samopalem v ruce, kterým střílí ubohé Araby. To bylo pro
mne veškeré umění a to jsem taky za umění považoval. Občas jsem
taky uviděl i obraz malovaný olejovými barvami na kterém byl partyzán,
nebo sovětský voják s červeným praporem a do třetice to mohl ještě
být horník - úderník. Jiná témata prostě neexistovala. V literatuře
jsem měl možnost přece jen většího výběru, mohl jsem číst "klasiky",
což jsem s chutí činil. Nechápu, jak může mít někdo nerad Jiráska
a Klostermanna.
Zakázat v hudbě Beethovena a Bacha nebylo přece jen jaksi dost dobře
možné. V tom případě by byl režim osočen z nekulturnosti. V rádiu
jsem tedy sledovával "Příběhy paní Hudby", které uváděla paní Hostomská.
Ta dáma je naprosto nedoceněna, vždyť ona udělala víc práce, než
všichni disidenti dohromady! Když toto období skončilo, byl jsem
dospělý a už hotový muž.
V krátkém období roku 1968 stačily vyjít některé Chalupeckého práce
a vyšla i monografie o moderních výtvarných směrech (dada, surrealismus,
futurismus...) Ty knihy sice vyšly, ale okamžitě byly staženy a
skončily ve stoupě. Já jsem se přece jen k některým dostal. Pak
nastalo naprosté UTRUM, trvalo to dvacet let.
Chaos v dějinách výtvarnictví:
Zkoušky na obor dějiny umění: Mám blábolit o božském poslání, žvanit
o tom, jak cosi vyššího, transcendentního vede moji ruku a pindat
podobné krávoviny, jak to mají umělci v oblibě?
To kolem roku 1962 jsem dělal přijímačky v Brně na obor dějiny umění.
Měl jsem přečíst nějaký ruský text, pak se rozvyprávět o moderním
malířství v devadesátých letech 19. století a ještě jsem měl říct,
co rád čtu. Pro "velký počet uchazečů" jsem nebyl přijat. Ta odpověď
mne velice potěšila, neboť tam nestálo, že jsu blbej. Ale stejně
jsem se rozhodl, že se přijímací komisi pomstím, že jim schválně
udělám bordel v dějinách umění, že jim udělám zmatek v tom jejich
škatulkování a třídění a hodnocení, že jim v tom udělám prostě chaos.
Doufám, že se mi to podařilo, protože maluju tak, aby každý obrázek
byl úplně jiný, proto také nelze určit nějaký "můj styl". A dělám
to proto, aby si komise zapamatovala, že takové lidi, jako jsem
já, mají přijímat.
O tom, že by existovalo nějaké moderní umění u nás v Čechách (tedy
spíš v českých zemích Rakouska Uherska) nejsem nijak přesvědčen
a nevím o tom dodnes vůbec nic.
Proto, z tohoto důvodu, jsem se dal na "umění". Do té doby jsem
považoval umění za cosi posvátného, vznešeného, transcendentálního,
mystického…. a přistupoval jsem k němu se skutečně posvátnou úctou.
A čím jsem starší, a čím více vnikám dovnitř, tím více se ona vznešenost
a posvátnost vytrácí a zůstává pouze hrubě přízemní materialistická
podstata. O vznešenosti umění mne už nikdo dnes nepřesvědčí (akorát
u J. S. Bacha dělám výjimku). Vždyť umění dělají samí cvoci. Mohu
to tvrdit - znám se docela dobře.
A že by mne nevzali z politických důvodů? Kdepak, žádné politické
důvody nebyly, otec byl ještě dva roky ve straně, než přestal platit
příspěvky a já byl nadějným a perspektivním čekatelem. Ostatně tehdy
by mne ani ve snu nenapadlo, že o něčem takovém, jako je studium
na vysoké škole, rozhodují politické důvody či třídní původ. (Ostatně
stačí statistické údaje, kolik nečlenů strany vystudovalo a kolik
vystudovalo lidí z "buržoasního" a "šlechtického" původu. Ono se
to s tím stranictvím a třídním původem docela přehání.)
Když jsem měl dva tři týdny, onemocněl jsem zápalem plic. Přijel
doktor, podíval se na mne a pronesl k mé mamince: "Do rána nebude!"
a odešel. Tehdy penicilin ještě nebyl. Doktor přišel příští den,
asi podepsat úmrtní oznámení, podíval se na mne a pronesl: "To není
možné, on se z toho dostal". Podle vyprávění vím, že přišla moje
babička a úplně celého mne zabalila do zábalu z tvarohu. Přes noc
jsem úplně zčervenal - "horkost se vyrazila ven".
Když mi bylo deset let, tak to už jsme měli doma rádio.
Když jsem si nedávno stěžoval příteli Hoffovi, že závidím těm lidem,
kteří měli doma knihovnu, a že my doma jsme měli akorát Cyrilometodějský
kalendář, dostalo se mi útěchy - a my jsme doma měli akorát Daleko
od Moskvy.
Mějte se hezky. A napište
mi.
Zdraví Kadubec
|
