Pomluvte si mě

Jan Kadubec očima Vládi Halady

Prolog:
Procházím s několika přáteli záhumenky nevábně roztroušené vsi na pomezí Polska a Česka. Jdu od lesa, protože les je to voňavý a lákavý, o vesnici se to říct nedá. Supíkovice jsou rozložené podél silnice do Klodska, ve vyhublém kraji otevřeném do Polska. Jsou odříznuté od Česka nejen vzdáleností, ale i hřebenem Jeseníků. Zastavil jsem se u jedné ze zahrad a zírám na veliké pařezy, přitesané a natřené hnědou barvou. Je horko a únava značná. Opilý muž vychází z vrátek a haleká: "Líbí se vám to, jó? Tak tam vzadu je toho mnohem víc, to dělá Kadubec.

První setkání:
Nevím už proč, ale jeho lákání je tak přesvědčivé nebo naše znuděnost odpoledním výletem tak veliká… Projdeme zahradou a hledíme na sochy. To nejsou přitesané a nalakované samorosty u rekreačních chalup. Je to něco jiného! Fascinují mě tvary, barvy zpracování. Po chvíli ze dveří vybíhají tři koťata a za nimi vychází bělovlasý, rozcuchaný muž s mírností ve tváři. To je autor nejenom soch - Jan Kadubec. Nesměle se diví, že se nám to líbí a po chvíli ostychu začne spoře odpovídat na naše nadšené výkřiky. Komentuje sochy a jejich názvy dodávají dílům další rozměr. Defilují před námi Anděl se zlomeným křídlem, Usáma bin Ládin s Georgem Buschem, Padlý anděl, Ztracený anděl a celá řada dalších. Symbolismus a struny napjaté k prasknutí…
Pan Kadubec postává a my nevíme, zda může být naše invaze ještě příjemná. Při druhé návštěvě nás zve dál a to už nestačíme zírat na desítky obrazů. Další velká kolekce je na půdě, v seně a jinde bez ladu a skladu všude po chalupě. Stojíme tváří v tvář muži, který třicet let tvořil doma a ve vesnické komunitě je považován za blázna a podivína.
Ve svých obrazech se nechává inspirovat mnoha umělci, ale vždy je osobitý v námětu, barevnosti a kresbě… Ptali jsme se proč to celé. Na truc říká Jan Kadubec, na truc jim to dělám, abych jim udělal guláš v tom rozdělení na moderní a klasické.

Vláďa Halada

Očima pana Vašinky, divadlo Orfeus

Pomalu se tu nachylujeme. Tak jsme zajeli ještě do Supíkovic za panem Kadubcem, učitelem na penzi, jehož posedla malovací vášeň. Neboť není bohatý,l maluje na všechno všemožnými barvami, co mu jen přijdou pod ruku.

Pan Kadubec není ovšem žádný naivista, či jak se dnes ujalo: inzitní umělec. Je to nenápadný človíček s chytrým úsměvem, který mu za žádné situace nezmizí se rtů, interesantně prošedivělý a nezměrně laskavý, navzdory tomu, že žije již delší dobu na tomto světě. Z nějž jej zřejmě vysvobozují jeho výtvarné vášně - kromě malování vytváří i nádherné dřevěné objekty, tu hýřící všemožnými barvami, tu jemné a něžné. Zvláštní kategorii pak tvoří "smeťáci" - popartové objekty z předmětů smetištní kultury. A je bezmezným ctitelem všeho, co napsal Egon Bondy, Útěchou z ontologie počínaje, nejméně podařenými prózami Mistrovými konče.

Probírali jsme se jeho obrazy, malovanými na baličák, papundekl z krabic (protože je šetrný, tak kolikrát pomaluje papír z obou stran), na pruhy jakéhosi linolea (1 m x 5 m!), na prkna (automatické kresby při poslechu hudby), probírali jsme se důkladně, protože na podzim chceme z prací pana Kadubce udělat u nás výstavu-inscenaci, neboť pan učitel i leccos napsal. Zval svého času na návštěvu Ivana Wernische, ale ten ve své lenosti raději sedí v Praze na zadku a tvoří. Na cestu jsme dostali dvě knihy Kadubcova pana přítele, Karla Hoffa - T + Ť aneb Jak Ťapuškin nalezl smysl života na dvoře krále Tygra (+Přílohy) a sbírku veršů - Samain. A jakýsi leták.

Odjížděli jsme obdarováni - byť podmíněně - neboť jsme odjížděli s nákladem asi 70 obrazů a jedné krásně divoké dřevěné plastiky.

Cestou principál nezvykle dlouho mlčel. Až asi po hodině z něj vylezlo: "Tak nevím…s tou vernisáží…On pak Kadubec má dosti náročnou představu: měla by být ve čtyřech sálech. A v tom čtvrtém má být nasráno. To se mi nějak nezdá. I když ty čtyři sály bychom nějak dohromady dali…" A opět upadl v dlouhé přemýšlení. Ale to už měl na tváři lehký úsměv.

pan Vašinka